6. den, Kanchanaburi-Kwai River Bridge-Death Railway

Po vystoupení z autobusu nás čekalo chladné počasí, k pocitu zimy přispěla i noční cesta klimatizovaným busem. Poměrně rychle jsme našli ubytování, které však bylo v brzkou ranní hodinu ještě zavřené. Chvíli jsme se procházeli po okolí (některé temné uličky bez osvětlení, za doprovodu zběsilého štěkotu psů, stály za to), než se začalo rozednívat. Došli jsme i k místnímu trhu, který se právě začal probouzet. Byli jsme svědky ranní pochůzky mnichů, kdy k nim jednotliví obyvatelé přistupují a vykonají dobrý skutek tím, že obdarují mnichy potravinami. Ti je seberou, dají darujícímu požehnání a předají jakýmsi "nosičům", kteří s nimi chodí. Pro mě osobně to byl velmi silný zážitek, umocněný zřejmě tím, že jsme na ně jen tak náhodně narazili a nebylo to tedy nic v tom smyslu, že bychom pozorovali někoho při jeho náboženském "rituálu", na který jsme se šli cíleně podívat. Zajímavé, opravdu.

Při "procházení se" jsme narazili na apartmány k pronájmu. Na recepci nikdo nebyl, paní z blízkého stánku nám říkala, že otevírají až v 8. Bylo něco před 7, usadili jsme se, a čekali, až někdo přijde. Z domu postupně začali vycházet lidé, ale vypadalo to, že to nejsou žádní turisti, ale dlouhodobě ubytovaní. Když vyšel mladý kluk, zeptali jsme se anglicky, jestli je možné se ubytovat. Prý ano, a že si můžeme zavolat na uvedené číslo. Nemáme místní kartu tak nám vytočil číslo ze svého telefonu. Paní správcová, když jsme řekli, že chceme pokoje pouze na jednu noc, nám sdělila, že má vše obsazeno. Mezitím už otevřeli v hotelích, které jsme měli vybrané a které měli včera večer volnou kapacitu. Ale pokud prý nemáme rezervaci, mají plno (???).

Vrátili jsme se na autobusové nádraží, že se zkusíme zeptat tam. Zastavil nás řidič taxíku, že nás odveze za 90 THB do nějakého hotelu, ale šli jsme ještě pohledat turistické centrum na nádraží, kde jsme moc nepochodili. Než jsme se k taxikáři vrátili, byl pryč. Další řidič nám nabízel stejnou cestu za 135 THB. Odmítla jsem, on slevit nechtěl. Vydali jsme se tedy do centra pěšky a po chvíli se nám podařilo stopnout dodávku. Domluvili jsme se na ceně, chtěli zavézt blíže centru, do ulice plné ubytoven, a že na místě snad něco seženeme, i kdybychom se měli rozdělit. Hotelů tam bylo dle mapy plno, takže bychom byli přinejhorším pár metrů od sebe. Řidič nás ale moc nepochopil a místo k hotelu nás zavezl až k mostu přes řeku Kwai. Na druhý pokus už to klaplo a zavezl nás do prima bungalovů (Sugarcane Guesthouse) hned u řeky a kousek pěší chůze od mostu. Měli jsme 2 pokoje s teplou vodou a 3 pokoje pouze se studenou, navíc za bezvadnou cenu okolo 200 Kč za pokoj. Rozdělili jsme se, narychlo vystřídali všichni ve sprchách s teplou vodou a šli si prohlédnout město.

Vrátili jsme se pěšky zpátky k mostu - koleje zde vedou přímo městem, nedaleko mostu je i nádraží. Rozhodli jsme se, že se vlakem projedeme. Trať z období 2. světové války, je kvůli průběhu své stavby, během které zemřely statisíce zajatců, nazývána Železniční trať smrti. Vlak měl jet dle jízdního řádu 10:50, lístek stál 100 TBH/osobu. Pokladna byla otevřena až těsně před příjezdem vlaku. Čekání jsme si zkrátili detailní prohlídkou mostu, focením, návštěvou blízkého čínského chrámu, vynálezem hry Kdo víckrát vyfotí Penzoše, jak někde spí (což nedá moc práce :-) ) a zastávkou na jídlo. Lambri si dala oblíbené nudle Pad Thai, dostala je s krevetami, takže může říct, že své první krevety v životě jedla v Thajsku :-) O bližších detailech úrovně jídelny se už nemusíme bavit :-) A já vlastně taky, protože jsem jich pár snědla... Jídelna byla asi minutu chůze od nádraží, a tak jsme jen přešli přes koleje a počkali pár minut na zpožděný vlak. Nakonec to pro nás všechny byla spací cesta, protože jsme na střídačku vyčerpáním, kolébáním vlaku, monotónními zvuky, výhledy, a příjemně hřejícím sluníčkem, usínali. Kromě jednoho úseku, kdy vlak projíždí těsně kolem skal a z druhé strany je sráz, je to nudná a nezáživná jízda. Do cílové stanice jsme dorazili za hodinu a půl. Kromě pár stánků se suvenýry a jídlem tam nic jiného nebylo. Domluvili jsme si hned taxík na cestu zpátky, se zastávkou u nedaleké jeskyně, kterou jsme po cestě z vlaku viděli. Zpět to bylo nějakých 100 kilometrů - celkem zbytečný výlet, nedoporučila bych absolvovat - pouze možná jako vysoce odpočinkový výlet, jako se to "povedlo" nám :-)

V pozdním odpoledni jsme dorazili zpět do bungalovů. Domluvili jsme se, že koupíme online jízdenky na zítřejší noční autobus do Ranongu. Odjezd z Bangkoku je ve 21:00 večer.

Vyřídili jsme jízdenky a šli zpět k mostu, že se tam někde najíme. Kromě pár mas na špejli, které se tady prodávají na každém rohu, místní trh nenabízel nic jiného. Zajímavé bylo, že když jsme se odpoledne stavovali v jeskyni, museli jsme z kolejí uhnout vlaku, který se vracel do Kanchanaburi. A když jsme pak osprchovaní došli k mostu na jídlo, vlak zrovna přijížděl na most :-) Po domluvě jsme šli sehnat taxík a chtěli jet více do centra na Walking Street, kde podle se podle průvodce mají nacházet kavárny a jídelny.

Sehnat taxi byl kupodivu celkem problém, celkem hodně jsme toho nachodili, došli jsme i na dvouproudovou cestu, ale ani tam žádný nejel. Část skupiny už byla hladová, najedli se tedy nakonec ještě před jízdou na trh. Když jsme konečně taxi sehnali, řidič nám řekl, že ulice Walking Street je otevřená jen v sobotu. Nechali jsme se tedy zavézt na noční trh. To se mi tady moc líbí - všechny trhy nabízejí opravdu širokou nabídku jídel, včetně ovoce a sladkostí. Vybraly jsme si placky z kukuřičné mouky (vynikající), oblíbené jarní rolky, nudle s masem a na závěr meloun. Jsou to vždy menší porce tak se dá toho vždy vyzkoušet více. Po jídle jsme se pěšky vydali k bungalovům. Pár lidí se ještě stavilo na masáž, ostatní jsme pokračovali do hotelu, kde jsme si dali pivko a šli spát. Noc byla (asi chladem od řeky) velmi studená.