9. den, Haputale

Protože jsme chtěly dospat předešlou noc, vstávaly jsme až v 7:30 a trochu pozměnily plány. Místo na čajové plantáže a na vyhlídku zvanou Lipton´s seat, jejiž návštěvu jsme z časových důvodů přesunuly na zítřek, jsme dnes ráno jely autobusem v 8:30 k vodopádům Diyaluma Falls, které jsou vysoké asi 220 m. Bohužel, jen co jsme ujely pár km, rozpršelo se a během cesty začal déšť nabývat na intenzitě. V autobuse jel velmi milý a upovídaný výběrčí, ale bohužel kvůli velmi hlučnému autobusu a jeho ne moc dobré angličtině jsme mu moc dobře nerozuměly. Když u jedné zastávky skoro ke konci řidič vypl na chvíli motor, chtělo se nám mu říct, že to bylo všechno moc zajímavé, a že nám to musí vyprávět ještě jednou :-).

Byl to úplně jiný typ výběrčího, než jaké jsme doposud potkaly. Z kraje jízdy jsme si i o řidiči myslely, že je to úplně jiný typ řidiče - jel pomalu, nikoho nepředjížděl, netroubil, no ale brzy nás svým řízením přesvědčil, že si je moc dobře vědom své profese. Zatímco řidič ostře řezal zatáčky, prudce brzdil a přejížděl přes všechny díry, naháněč vyprávěl o sobě, své rodině, o Srílančanech a o počasí. Má 2 děti, 4 sourozence a o všech víme (jsme věděly :-) ), jak se jmenují a co dělají. On chodí do práce celý měsíc v kuse, každý měsíc má jen 4 dny volna po sobě, jinak pracuje. Děti mají prázdniny taky zhruba 2 měsíce, ale mají to více rozdělené - např. volno mají kvůli období dešťů celý prosinec. Anglicky se tady učí od 1. třídy, do které se začíná chodit v 5 letech. Na ostrově jsou 4 hlavní jazyky - tamilština, sinhálština, arabština a angličtina - sinhálci a tamilové si navzájem nerozumějí, možná jen ti, kteří žijí v "hraničních" oblastech a přicházejí do styku s oběma jazyky. Ukazoval nám i místo, kde se před pár měsíci sesula půda a zavalila více než 1000 domů a zabila téměř
300 lidí. Ptal se nás, jak to chodí u nás, jak se nám líbí Srílančani jako lidé a podobně :-).

Cesta příjemně ubíhala, ale déšť nepřestával. Bylo jasné, že jakmile vystoupíme z autobusu, budeme ve chvilce promočené. Ale naháněč se začal na něčem domlouvat s řidičem a jedním cestujícím, který seděl přes uličku a pak se na nás obrátil, že přistavíme u nějakého obchůdku při cestě a že si tam máme koupit deštník. Půjčil mi od cestujícího deštník, abych nezmokla. Zastavili jsme u obchůdku, on zahulákal na prodejce, že si jdeme pro deštník. Naneštěstí měli jen malé, dětské. Nastoupila jsem tedy zpět, naháněč si vzal ode mě peníze, deštník, zakřičel na řidiče a vystoupil. Autobus se rozjel bez něj. Pak jsme zastavili asi o 300m dále na zastávce, všichni nastoupili, vystoupili (tyhle 2 operace se tady vždy dějí zásadně najednou, hlavně ve vlacích) a naháněč nikde. Chvilku jsme čekali, bylo nám to trapné, ale po pár minutách řidič doběhl i s deštníkem pro nás, účtenkou a penězi nazpět. A říkal, že je to jeho povinnost starat se o to, aby byli cestující spokojení. Dávaly jsme mu peníze za ochotu, ale nechtěl si je vzít... nakonec vzal :-).

Za nějakou chvíli jsme dojeli k vodopádům. Náš původní plán byl po cestičce vyšplhat nahoru, cesta zabere asi hodinu, ale v tomto počasí a při pohledu na rozbahněnou, poměrně prudce stoupající cestu, jsme si to rozmyslely. Vodopády jsou hned u cesty, udělaly jsme pár fotek a šly se schovat do místního bufetu u zastávky, kde jsme si daly čaj a čekaly na autobus zpět. Naštěstí jel za pár minut, ani jsem šálek čaje nestihla dopít. Shodou okolností ten pán, od kterého si naháněč půjčil deštník, cestoval na stejnou zastávku - s holčičkami - dvojčátky jeli asi navštívit v práci maminku. Musela mu celá situace připadat celkem vtipně - vidí 2 turistky, jak se trmácejí 40 minut autobusem, cestou si odskočí koupit deštník, vystoupí, pod vodopádem v lijáku udělají za 5 minut pár fotek, schovají se do krámku, kde si dají čaj a jedou zase 40 minut zpátky :-). A druhý pohled, zase vtipný pro nás - představa, že jedeme v česku busem, začne pršet, řekneme řidiči, ať počká, že si jen skočíme koupit deštník, a když se vrátíme s nepořízenou, on ochotně vystoupí, obejde pár obchůdku a deštník nám se slovy "je to moje povinnost", sežene :-).

Vrátily jsme se zpět do města, déšť mezitím ustal. Zaskočily jsme na hotel a šly do 3 km vzdáleného opatství Adisham. Po cestě nám zastavil autobus, zeptaly jsme se jestli tam jede a nastoupily jsme. Autobus byl plný, jedna starší Srílančanka okamžitě vstala, aby mě pustila sednout, ale to jsem razantně odmítla. Navíc to byla
trojsedačka a bylo tam jedno místo volné tak jsem si sedla vedle ní. Mile se usmála. V autobuse hrála hudba na plné pecky, seděla jsem i kousek od reproduktoru (ve zdejších busech nejsou jen ty malé repráčky zabudované do stropu, ale pořádně velké bedny, vmáčknuté do prostorů nad hlavami cestujících, takže někdy je to pěkná diskoška :-). Ale tohle bylo zatím asi nejvíc :-). Druhý zážitek z jízdy - řidič měl na levé ruce asi 10cm dlouhé nehty, které se mu už kroutily - asi poprvé jsem něco takového viděla na vlastní oči. A do třetice - v průběhu jízdy nikdo nepřišel vybrat, tak jsem po vysednutí šla za naháněčem, že kolik mu dlužíme a on že nic - jenom mávl rukou. Ujistila jsem se, že opravdu a poděkovala - abych za pár minut zjistila, že jsme se svezly v autobuse se školním výletem :-).

Adisham je staré koloniální sídlo postavené v Haputale na kopci s hezkým výhledem. Dům je postaven v anglickém stylu, v 60. letech ho koupil benediktinský řád a dnes slouží jako klášter. O víkendech se otvírá veřejnosti a je možné nahlédnout dovnitř, kde je původní vybavení - zpřístupněny jsou 3 pokoje. V přilehlé budově je i klášterní obchod, který byl přeplněný místními - prodávají zde domácí džemy, nakládanou zeleninu, čatní, omáčky, džusy apod. Adisham je moc hezká budova, s pečlivě udržovanými zahradami - je to možná kvůli naší slabosti pro Anglii, ale návštěvu sem velmi doporučujeme - minimálně je to hezká procházka kolem čajových plantáží s hezkými výhledy a posléze přes původní přírodní rezervaci - po asfaltce až k Adishamu a pokud se někomu chce pokračovat, může si dát cca 8 km pohodový okruh, který vede k naprosto úchvatným, panoramatickým a ničím nerušeným výhledům, přes rezervaci Tangamalai.

Cesta rezervací začíná hned u vstupní brány do Adishamu - pěšinka vlevo od ní a pak se jde v podstatě pořád po stezce přes džungli. Musím přiznat, že i když jsem věděla, že se nám nic nemůže stát, místy jsem měla asi celkem nesmyslně respekt a snažila se nemyslet na to, že nejsem v Beskydech - neumím to popsat, prostě na mě dolehl fakt, že se touláme někde v džungli na opačném konci světa, nikdo neví, že tam jsme a nikde kolem není ani živáčka - místní sem nemají důvod chodit a turistů tady bylo obecně málo, natož na téhle cestě - navíc nijak neznačené, kdy jsme šly čistě podle intuice a popisu "po zhruba 2 km zahněte vlevo" v průvodci. Ale všechny tyhle myšlenky jsem vždy po pár vteřinách naštěstí zaplašila a nakonec bylo tohle malé dobrodružství jedním z nejlepších zážitků tady :-). Jo - a na hmyz a další nebezpěčí jsem si vzala dokonce od Peti deštník jako zbraň :-).

Po cca 1 km cestě pralesem se dojde na kraj hřebene, kde jsou právě ony výhledy. Opravdu dechberoucí, musím říct, že pro nás asi zatím nejkrásnější místo a výhled na Srí Lance - včetně cesty vlakem - a naprosto zdarma. Poté cesta pokračuje další
2 km střídavě džunglí a hřebenem, pod námi se objevovala železnice a dokonce se nám poštěstilo, že jel vlak - hezký zážitek, koukat na tu krajinu, do toho slyšet, jak do kopců pomalu supí lokomotiva, a po chvilce vlak z výšky i vidět :-). Po asi 3 km se pěšinka dostane na úroveň železnice a odtud jsme měly 3 možnosti - vrátit se stejnou cestou zpět, dát se vlevo po kolejích do 6 km vzdálené vesnice Idalgashina a odtud vlakem nebo autobusem do Haputale, nebo se dát po kolejích vpravo a dojít cca 5km do Haputale. Vybraly jsme poslední možnost, chvilku pofotily a pokračovaly.

Po kolejích zde lidé chodí celkem často - je to asi zkratka, nemyslím, že by se jinak nedostali tam, kam potřebují. Chvíli jsme z výšky sledovaly na kolejích skupinku místních, až se objeví za skálou pod námi, ale když pořád nešli, sešla jsem dolů a nikde nikdo - až potom jsme zjistily, že opravdu cestou po kolejích najednou někam zmizí :-). Vlaky zde dosahují rychlostí cca 10 - 15 km za hodinu a navíc jsou opravdu z velké dálky slyšet, což jsme si ověřily když jsme byly na stezce nad kolejemi. I tak jsem z toho neměla dobrý pocit, hlavně v místech, kde z jedné strany byla skála a ze druhé sráz (OK, na obou stranách byly tak 2 m místa, ale ten pocit...). No, za chvíli jsme vlak slyšely a samozřejmě přesně v místech, kde se mi to nehodilo (i když i tam stačilo jen uhnout stranou, vlak jede opravdu pomalinku). Peťa se doteď směje tomu, jak jsem zpanikařila a s vykřikováním jednoho nehezkého slova při došlápnutí na každý pražec jsem běžela "do bezpečí"... No, dobře, zpětně se tomu taky směju :-). V projíždějícím vlaku byla v oknech a dveřích hromada místních, dětí i dospělých a všichni se jako obvykle smáli, křičeli Hello a mávali. Příjemné :-). Cesta po kolejích uběhla rychle, výhledy stejně krásné jako ze stezky nahoře.

Chtěly jsme stihnout ještě jeden okruh přímo u Haputale, ale už bylo dost hodin a měly jsme hlad, nemělo by to smysl, tak jsme to vzdaly. Na jídlo jsme si vybraly místní restauraci přímo u autobusových zastávek - Risara, dole je pekárna/cukrárna a nahoře stejnojmenná restaurace. Vyšly jsme nahoru, vše bylo malinko umolousané, ale to je tady asi všude. Byla to jen jedna místnost, kde bylo vidět rovnou do kuchyně (pánev a mikrovlnka) a na nakrájenou zeleninu. Já už bych sedala, ale Peti se to nepozdávalo, tak jsme odešly s tím, že půjdeme do jiné, kterou jsme potkaly cestou do Adishamu a která vypadala poměrně čistě. Jelikož to bylo na opačném konci "města", šly jsme si koupit ještě ovoce - dnes meloun a jablko - zelených melounů tady mají dva druhy - jeden tmavě zelený a druhý barevně více odobný cuketě. Už jsem brala zelený, naštěstí jsme se prodavače zeptaly, jaký je rozdíl - ukázal na cuketový a řekl, že tento je uvnitř červený a je velmi sladký - tak jsem se těšila, že jsem přestala poslouchat a nevím, jaký je vlastně ten druhý :-). (Meloun byl
luxusní! :-) ). Prodavače jsme se ještě zeptaly, kam by nám doporučil zajít na jídlo - zmínil restauraci, ze které jsme před chvíli odešly - a kam jsme se teda zase (naštěstí) vrátily. Jídlo za pár korun (Peťa hovězí se smaženou rýži a místní sodovku Soda Cream, já klasika nudle a velkou láhev vody - dohromady cca 110 Kč), vynikající a s možností přímo sledovat kuchaře, jak si připravuje ingredience a pohazuje si s nimi na pánvi - pravý kuchařský koncert :-).

Po jídle jsme šly na pokoj - najít nějaké možnosti ubytování na zítra v Ella, kdyby nás nikdo nenahnal nebo se nám žádná nabídka nelíbila, a zjistit si podrobnější info ohledně safari, které nás čeká za pár dní :-).

P.S. 1: Další zapomenuté zvíře!!!! :-). A vzpomněly jsme si náhodou - jak jsme dnes šly do Tangamalai, byly tam cedule s rostlinami, motýly a savci, které můžete v parku potkat - a na jednom z těch obrázků byl dikobraz! A to je to zapomenuté zvíře. Ale co je nejzajímavější - ti dikobrazové byli dva a venčila je paní na vodítku!!! podél cesty směrem z Kandy k sloním sirotčincům.

P.S. 2: Dneska ráno se stala jedna ohromně důležitá a podstatná věc, kterou Peťa, protože ten den začala psát, naprosto opomenula (stejně jako ty chudáky
zvířátka :-) ). A ta věc je - objevila jsem v pekárně chleba!!!!! :-) :-) A ten chutná jako francouzká bageta u nás doma! Sbohem briošky! :-) Ještě objevit nějaký sýr a budu naprosto spokojená (v obchodech tady nic jako sýry, salámy, paštiky, nebo pomazánky neexistuje - jediné co jsem snad jednou zahlídla, byly nějaké párky v mrazáku supermarketu, kterých tady je ale jen pár a jen ve velkých městech). No nicméně, jelikož tohle píšu o dva dny později - neříkej hop, dokud chleba neseženeš aspoň 2x :-(.