8. den: jak nás naháněli Filipínští taxikáři (Banaue-Manila)

Peťa: Ráno jsme vstaly kolem půl osmé, sbalily si své věci a šly do hlavního domku se opláchnout a na snídani. Batohy už jsme si vzaly rovnou s sebou, ať se nemusíme zbytečně vracet. Chtěly jsme vyjít kolem 9 hodiny, nevěděly jsme, kolik času nám zabere cesta zpět nahoru s batohy. V půl jedné jsme byly domluvené s naším řidičem tricyklu na konci cesty, kde nám měl vyzvednout batohy, abychom s nimi aspoň nemusely šlapat nahoru do sedla. Naštěstí ráno nepršelo a my mohly, schod za schodem stoupat nahoru. Šlo nám to celkem rychle a tak když jsme k horní vyhlídce, rozhodly jsme se chvíli si odpočinout a občerstvit se ovocem. My s Evou si daly mango, Lambri kokos. Nakrmily jsme pejsky chlebem a dužinou z kokosového ořechu. Eva házela pejskovi kousky chleba, chtěla, ať si pro něj vždy vyskočí, ale byl slepý na jedno očko a moc se mu to nedařilo. Ale toho oka si Lambri všimla až později, tak pak už to Eva házela před něj na zem. Potkaly jsme tam i 2 Polky, jedna z nich byla dokonce z Bialsko-Biale, což je městečko asi 30km od Ostravy. Kolem nás prošly 3 místní obyvatelky, které vyšly z polí, ale o pár chvil později jsme je potkaly na cestě výše a každá nosila dolů po cestě cihly. Jednu na hlavě, další dvě v pytli, který měly zatížený na hlavě tou první cihlou a jen si to vše rukama přidržovaly. Nahoře byly ty stejné cihly položené a zkoušela jsem jejich váhu. Tipla bych, že jedna cihla vážila minimálně 10kg. V žabkách a v tom terénu nic jednoduchého.

Před námi bylo už jen závěrečné stoupání k začátku cesty, celý úsek jsme zvládly poměrně rychle a tak jsme nahoře nakonec byly hodinu před smluveným časem. Kolem cesty postávalo několik tricyklů a řidičů a ptali se nás, jestli chceme svézt nebo už máme zařízený odvoz. Takže i kdybychom neměly, bez problému bychom se odtamtud dostaly. To jsme se při přípravě cesty nikde nedozvěděly. I náš řidič přijel se skoro hodinovým předstihem. Nakonec kromě zavazadel naložil na tricykl i nás a kromě jednoho prudkého stoupání, kde jsme musely vystoupit a vyjít ten úsek pěšky, jsme se zpátky svezly až do Banaue, odkud nám v 17:30 jel noční bus do Manily. Cesta tricyklem trvala hodinku a řidič nás vysadil u hotelu Rice Homestay, ve kterém jsme byly před tím ubytované.

Cestu nahoru do centra jsme si zkrátily přes visutý most, který je zavěšen v asi 40metrové výšce. Dokonce i Lambri, která má problém s výškami, přes most přešla, i když asi měla zavřené oči, protože jsem šla před ní a vedla ji. V Banaue jsme měly vybranou restauraci s americkým názvem Las Vegas, kde ale vaří i filipínskou kuchyni. Tentokrát jsme nic nevymýšlely a šly rovnou sem. Objednávka byla 2 piva, kafe, já Sinigang an Bangues, což byla rybí polévka z čerstvé ryby Tilapia se zeleninou a rýží, Lambri šla klasicky do nudlí a Eva si dala kuře se sladkokyselou omáčkou a rýží. Byla to moje vůbec první rybí polévka v životě, s malinkou kyselou chutí a nechala jsem si ji trochu dochutit chilli, aby byla pálivější. Ryba celá uvařená a moc dobrá.

Po obědě jsme zašly do turistického centra si odložit batohy a šly si obejít město. Zde byla i zastávka autobusu, tak už jsme pak nemusely nikam chodit. Eva si koupila opět 2 trička, ale tentokrát sportovní, že je využije i doma na kolo a na hory. Značka Under Armour s krátkým a dlouhým rukávem celkem za 730 pesos, necelých 300 Kč. U nás takové triko stojí 1500 a výše, ale tady to samozřejmě nebude originál. Zašly jsme pak ještě do pekárny, že si koupíme něco do autobusu na cestu, ale nakonec jsme se i posadily a daly si koláč na místě. S přibývajícím časem jsme se přesunuly zpět k turistickému centru a počkaly na příjezd autobusu. Jízdenky jsme měly opět rezervované přes Coda Lines. Příjezd autobusu do Manily měl být ve 3:00 ráno. Letadlo na Bohol má odlet 12:55. Nechaly jsme si rezervu kvůli případnému možnému zpoždění, navíc spojení od místa příjezdu autobusu na letiště hromadnou dopravou bylo nějaké 2 hodiny. Předchozí let byl už v 8:20 a nebyly jsme si jisté, že bychom to stihly. Ovšem řidič tohoto autobusu byl závodník a do Manily jsme dojeli už ve dvě ráno. Hromadná doprava (městský vlak) začínal jezdit teprve v půl 5. Rozhodly jsme se vzít si na letiště taxík a počkat na letišti než někde v centru na lavičce.

Co se odehrálo při příjezdu na stanoviště jsme zažili snad jen jednou v Thajsku, ale v mnohem menší míře, protože tam tomu nakonec šéfoval jeden boss, který všechny sesbíral do svých aut. Tady se okamžitě kolem autobusu shluklo asi 30 taxikářů, a zatímco autobus couval na své parkovací místo, řidiči taxíků pobíhali kolem něj, mávali na možné zákazníky a nabízeli své služby - snažili se navázat oční kontakt už s pasažéry uvnitř autobusu, pokřikovali a postrkovali se kolem oken a dveří autobusu. Než jsem si sbalila věci z autobusu, Lambri už byla venku. Vystoupila jsem a shluklo se kolem mě 5 řidičů, do toho na mě volala Eva, že ji tam další řidiči něco říkají a ona neví co. Rozkoukávala jsem se po Lambri, která už během chvilky se s jedním z řidičů domluvila na odvozu. Nabídka řidiče byla 700 pesos, zkusila 600, které jsme si řekly, že by mohly být adekvátní vzhledem k ceně pro místní z letiště první noc - a plácli si. Možná by jel i za 500 nebo i méně.

Při vstupu na letiště jsme čirou náhodou ihned narazily na přepážky Cebu Airlines, s kterými letíme. Napadlo mě se zeptat, jestli by nebylo místo v dřívějším letu, abychom nemusely čekat dlouhých 10 hodin na letišti. První let byl v 8:20 a za poplatek 1000 pesos na osobu nám rezervaci změnili. Takže na Boholu budeme už o 5 hodin dříve, než jsme plánovaly a máme prakticky celý den k dobru. Tak trochu jsme doufaly, že než se vrátíme zpět do Manily, tak se najde Evino zavazadlo, ale bohužel na jih letí s tím málem co má a vypadá to, že si bude muset dokoupit letní výbavu.

Na Bohol jsme vyletěli s 10 minutovým zpožděním. Lambri i Eva usnuly ještě předtím, než jsme vzlétli. Aktuálně je 9:31, chystáme se na přistání. Podle předpovědi by nás mělo čekat 29 stupňů, ale opět deštivé počasí. Tak uvidíme :)