8. den, Gozd Martujlek-Planica-Tamarja soutěska-Tromeja

Počasí dnes nádherné, modrá obloha a ideální teplota na kola. Ráno pohodová snídaně pod vrcholky hor u stanu, zmapování trasy a můžeme vyrazit. Značení cyklostezek je zde přehledné, všechny cesty jsou značené a po cestách ukazatele.

Měly jsme plán dorazit do Planice ke světovým skokanským můstkům a dále dojet soutěskou Tamarja až až k chatě Dom na Tamarja. Odtud už vedou jen turistické stezky na vrcholky hor.

Dnešní cyklovýlet byl hodně o stoupání do kopců. Do Planice mírné stoupání, z Planice přes soutěsku Tamarja byla cesta náročnější, stoupání je horší a cesta dost kamenitá. Ale nic, s čím by si naše kola neporadila.

Po dojezdu do Planice jsme se zastavili u skokanských můstků, kde zrovna probíhal letní trénink mládežnických kategorií. Kolem můstků na parkovišti bylo zaparkováno několik dodávek a bylo patrné, že zde trénují evropské reprezentační týmy - Německa, Itálie, Rusko a domácí Slovinci.

Chvíli jsme se na lety dívaly a pak vyrazily směr dom na Tamarja. Je to oblast, kde se nevyskytuje moc turistů pěších a na kole jsme taky nikoho nepotkaly a nemusely nikomu uhýbat či někoho objíždět.

Cesta nahoru nám zabrala asi hodinku a celou cestu jsme se těšily, že si na chatě dáme něco dobrého, protože jsem četla, že zde servírují výborné lokální jídlo. Bohužel výběr ten den byl omezen oproti nabídce v jídelním lístku, ale nakonec jsme vybraly zelí s klobáskou a chlebem. Teda původně jsme myslely, že si dáváme polentu a klobásku a zelí, ale nakonec z toho byla jen to zelí. Byly jsme rády, že jsme si daly jídlo napůl, protože porce pro jednoho byla obrovská - zelí, 2 nožky grilované klobásky a několik krajíců chleba. I ve dvou jsme měly co dělat, abychom všechno snědly. Zapily jsme to Radlerem, zaplatily a vydaly se na zpáteční cestu. Jestě asi 500 m od chaty je vodopád Nadiža, ke kterému jsme dojely a pak cestou dolů zpět přes Planici až k rozcestníku, kde jsme se rozhodovaly zda pokračovat v původní plánované cestě, což znamenalo vyjet na kole do výšky 1508 m/n m. nebo zvolit pohodlnější cestu do Kranjske Gory na zmrzku ☺.

Samozřejmě, že vyhrála varianta kopce, ale po pár km jsme litovaly, že jsme nevybraly zmrzku☺. Nejnáročnější cesta, kterou jsme kdy na kole absolvovaly. Asi 8km stoupání po šotolině s výrazným převýšením vehnalo Lambri do úst pár peprných slov, ale pocit z výjezdu na vrchol kopce přebil veškerou únavu i negativní pocity. Tromeja vrchol jsme si vybraly proto, že je to místo, kde se potkávají hned 3 hranice - Slovinska, Rakouska a Itálie. Na vrcholu není žádná chata, jen výhled na rakouskou stranu, který je pěkný, ale není omračující ☺. Chvíli jsme si odpočinuly a vyrazily na cestu zpět. O kousek níž na rakouském kopci byla hospůdka, kde jsme se zastavily na kafe, ale ceny byly pětkrát vyšší než dole ve Slovinsku a tak jsme jely dolů. Musím říct, že dost obdivuji Lambri jak sjíždí na kole cesty dolů, které jsou nezpevněné, rozbité a vyžadují více techniky. Dokáže mi ujet o několik metrů a vypadá to, že vůbec nebrzdí. A to mě překvapuje, protože při sjezdu na asfaltu to skoro vypadá, že jede do kopce :D.

Dole jsme byly za pár minutek a hned při vjezdu do městečka Rateče jsme se zastavily na rychlé kafe a pokračovaly do Kranjské Gory. Tam jsme v marketu koupily něco málo na večeři a snídani, na pěší zóně obhlídly prodejny se zmrzkami, ale nic nevybraly a tak jsme šlapaly dál do kempu.

Jelikož to vše dopisujeme už dlouho po dovolené, konkrétně dnes je 4.9., tak jen odhaduji, co jsme po příjezdu do kempu dělaly. Ale řekla bych, že zatímco jedna šla do sprchy tak druhá přichystala večku, chvíli jsme poseděly u stanu, ale večery byly chladnější tak jsme šly do stanu..asi ☺.