8. den, Adam´s Peak-Dalhousie-Hatton-Haputale

Modlitby a hluk skončily něco po 22. hod, ale pod okny bylo stále rušno. Parkoviště se kompletně zaplnilo autobusy a osobními dodávkami. Když vše začalo pomalu utichat a já se radovala, že už bych snad mohla konečně usnout (Lambri už samozřejmě pochrupkávala), začal se někdo omylem dobývat do našeho pokoje. Spletli si dveře. Rychle jsem vyskočila z postele, zmateně v angličtině řekla "tady je zavřeno", oni se omluvili, ale v tu chvíli jsem byla probraná. Do budíčku zbývaly
2 hodiny a 50 minut... Nakonec jsem přeci jen usla, ale když telefony začaly 10 minut před druhou hodinou ranní zvonit, nebyla jsem vůbec nadšená. Za dalších 5 minut jsme vstaly a ve 2:10 vycházely z pokoje. Před námi bylo 7 km a 5200 schodů. Počasí bylo příjemné, naštěstí nepršelo. Koupily jsme si na cestu svačinu - Lambri klasicky briošky, já si dneska dala nějakou kakaovou buchtu, vodu, banány a vyrazily jsme. Kousek od hotelu má sídlo místní policejní stanice. Venku stáli 2 příslušníci a upozorňovali turisty, že nahoře je špatné počasí, hodně lidí a že si pak mají dát batohy před sebe, aby předešli případnému okradení. Zastavili i nás, ale Lambri si myslela, že jsou to místní "průvodci" tak na oficíra vyjela, že všechno ví a nic víc nepotřebuje... ale hned vzápětí pochopila o co jde a policajtovi se omlouvala :-).

Na začátku se cesta zvedala do kopce jen mírně - až ke konci vesnice, pak postupně začaly přibývat schody. Nejprve se jich objevovalo jen pár na hlíněné cestě, která vedla kolem čajových plantáží (ty jsme ale viděly až po cestě zpět za světla) a s přibývajícími metry nahoru, bylo schodů více a více až se z nich stalo jedno dlouhé a strmé souvislé schodiště. V konečném důsledku to ale nebylo tak hrozné jak jsme očekávaly :-).

Cestou proudily davy lidí - nahoru šli hlavně turisté, dolů se vracela velká část místních, kteří vycházeli nahoru již předešlý večer. Na některých byla únava velmi patrná, jiní už pospávali na schodech po cestě a jedna asi 12letá holčička snad usla za chůze a spadla kousek nad námi ze schodů do příkopu, kde se pár metrů kutálela - Peťa ji naštěstí zachytila. Nahoru se chodí modlit celé rodiny. Malé děti jsou neseny v náručí, přehozené přes rameno nebo na krku, často spící. Ty větší, asi 4,5leté a starší, už chodí tuto náročnou trasu po svých, mnohdy bez bot. Ale snad jen jednou za celou cestu jsem uslyšela, že by nějaké dítě zaplakalo. Starší a méně zdatní poutníci jsou podpíráni příbuznými, kteří jim trpělivě pomáhají do i ze schodů. Dokonce jsme narazily i na jednonohého mnicha, který o berlích sestupoval dolů ze schodů. Ve spodní části trasy jsou kolem cesty postavené stánky s cetkami a jídlem, výše je podél trati pár stánků, ve kterých se prodává jídlo, čaj a náboženské drobnosti k uctění Buddhy a asi 2 nebo 3 noclehárny pro poutníky. I v nepříznivém, chladném a deštivém počasí chodí lidé nahoru boso nebo v žabkách, ale mají na sobě rukavice, čepice a někdo mikinu, snad vše koupeno dole ve stáncích. Buddhistické nepsané pravidlo praví, že každý by měl vyjít na horu minimálně 5x za život.

Na vrchol hory, kde je postavený chrám, jsme došly v 5:10. Všude hromada lidí a tlačenice. Cestu jsme s pár zastávkami ušly za 3 hod. Už kolem 1800 m.n.m. se počasí začalo zhoršovat, ochladilo se a foukal studený vítr. Přioblékly jsme se, obešly chrám (bez bot), zazvonily na zvon, na který se zvoní tolikrát, kolikrát už byl člověk nahoře. Do východu slunce zbývalo nějakých 35 minut. I tady postávala a pospávala spousta poutníků, kteří se nejen přišli podívat na svítání, ale hlavně se poklonit a pomodlit k Buddhovi. Před východem slunce se trochu rozpršelo a byla nám taková zima, že jsme se rozhodly nečekat na "nadpřirozený" stín hory, který se za jasného počasí na 20 minut ukáže, a sešly jsme dolů - v zamračeném počasí by navíc zřejmě stín ani vidět nebyl.

V 8:00 jsme byly na pokoji, osprchovaly se, sbalily věci a šly na autobus zpět do Hattonu a vlak do Haputale. Autobus nám ujel před nosem a jelikož jsme stály na špatné straně vozovky, nepodařilo se nám do něj ani naskočit, protože dveře byly na opačné straně. Na parkovišti stál ještě jeden autobus, došly jsme k němu, ale hned u nás byl řidič tuk-tuku, že to je autobus jinam a že ten náš jede až za dlouho a nestihneme vlak a on nás sveze za 1050 Rs. Tak jsme mu odpověděly, že pokud nestihneme vlak tak jede pak ještě jeden a že si počkáme. Za pár minut ten přistavený autobus nastartoval, řidič zavolal z okénka Hatton a že máme nastoupit. Lístek za 150 Rs pro obě :-). Autobus nakonec opravdu do Hattonu nejel, ale někde na cestě jsme potkali jiný, který tam jel - řidič těsně u něj zastavil a my jen přešli z jednoho autobusu do druhého (přímo ze dveří do dveří, ani jsme se nedotkli
země :-). Neplatili jsme ani novou jízdenku, čemuž jsem se tedy divila...

Na nádraží jsme dorazily v 11 hod, vlak který měl jet v 11:10 měl asi 20 minut zpoždění. Pokladna otevírala za pár minut a přesně tak jak Lambri včera psala, koupily jsme si jízdenku do 2. třídy a jelikož nebyla žádná šance si sednout, zůstaly jsme stát u dveří. Já jsem pak chvíli seděla přímo v otevřených dveřích, ale dost se rozpršelo, tak jsem si zase stoupla. Za pár hodin jsme dojely do Haputale. U nádraží bylo připraveno spoustu tuk-tuků s řidiči z místních hotelů, kteří nahánějí turisty. My jsme měly vytipované asi 4 hotely, kde bychom se ubytovaly. Byl tam i tuk-tuk z hotelu, který jsme měly vybraný na 2. místě, tak jsme jej odmítly, že se jdeme podívat nejprve jinam. Po pár metrech nás odchytil pán z úplně jiného hotelu a ať se jdeme podívat na pokoj s výhledem na plantáže a lesy, hned kousek od nádraží a centra. Nabídka byla 1000 Rs. Nejprve jsme odmítaly, že už máme vybráno, ale nakonec jsme se šly mrknout a zůstaly. Velký pokoj s koupelnou s teplou vodou, hezký výhled a minimum peněz. Jen wifi nemá dosah až na pokoj. Zůstáváme asi 2 noci, máme v plánu výlety na plantáže, čajové továrny a nějaké menší túry do okolních kopců. Vypadají nádherně :-).

Jdeme tedy dospat dnešní noc (Lambri už asi ¾ hod. spí) a to mi tvrdila, že vstane a půjde zhasnout. Z venku sem doléhá čísi zpěv a bubnování... doufám, že usnu brzy.