7. den, soutěska Vintgar

Dnešní den mělo podle předpovědi zhruba v poledne začít pršet. Ostatně, počasí jsme sledovaly bedlivě, protože dlouhodobé předpovědi nevěstily nic dobrého. Chvílema jsme i zvažovaly, že bychom zůstaly někde v Itálii, nebo místo Slovinska jely na Šumavu. Tam však předpověď počasí taky nevypadala nijak lákavě a tak jsme nakonec zůstaly u našeho plánu. Jsme teď velmi rády. Ale zpět k dnešku.

Vzhledem k počasí jsme se rozhodly, že pojedeme autem ke zhruba 30 km vzdálené soutěsce Vintgar. Mezi turisty i místními je to velmi oblíbené místo v Triglavském národním parku. Soutěskou vytvořila řeka Radovna ve skaliskách a cesta skrz ni vede podél řeky po různých mostcích a dřevěných chodnících zasazených do skály. Stezka má zhruba 2,5 km jedním směrem. Je to kouzelné místo s místy divokou řekou, peřejemi, jinde se pak na řece vytvářejí klidná jezírka, ve kterých by se dalo koupat. Voda i křišťálově čistá a jedny spousta rybek.

Počasí nám přálo a po celou dobu co jsme soutěskou procházely, mám svítilo slunce. Na konci stezky je možno dojít o pár desítek metrů dále k vodopádu a buď se dostat oklikou do města Bled, nebo stejnou cestou zpět ke vstupu. My, jelikož jsme byly autem, musely jsme dojít zpět.

A až teď zpětně jsem si vzpoměla díky zmínce o autu na story s parkováním. Když jsme ráno přijely, všechna parkoviště byla poměrně plná. Kousek od soutěsky stala obsluha parkoviště a jednotlivá auta navigovala - některé na spodní, některé na horní parkoviště. My jely na to horní. To bylo ovšem taky plné. Těsně před námi tam přijela asi dvě auta, takže jsme staly my na konci, jakoby skoro u vjezdu, a před námi už někde v prostoru parkoviště ta další dvě auta, která se snažila zaparkovat. Vystoupila jsem, rozhlídla se, a zamávala na Peťu, ze když popojede kousek dopředu a pak couvne směrem vpravo, může tam klidně stát a vejdou se i přijíždějící auta. Péťa tedy začala parkovat, když do toho přímo na to místo, kam chtěla Péťa nacouvat, přiběhla nějaká paní a začala na někoho mávat. Já ji říkám ze to je naše místo a ze tam Péťa couvá, tak ať uhne. Ona zase, že byli na parkovišti první - bylo to to auto před námi, které by nás teď ale muselo komplikované objíždět. Já to po dalších dvou větách vzdala a šla se poohlídnout o kousek víc dozadu, když v tom slyším Petu, jak si s paní něco poměrně důrazně vysvětluje. No, když to zkrátím, neústupné byly obě, ale vyhrála Péťa, jelikož paní stála na místě bez jakékoliv ochrany a Péťa při couvání, které se rozhodla během hádky nepřerušit, seděla v autě 🙂Paní musela uskočit🙂

Když jsme se tedy na to parkoviště vrátily, stále ještě nepršelo a tak jsme pokračovaly k jezeru Bled, kolem kterého jsme se chtěly projít. Než jsme však k němu dojely, obloha se zatáhla a černý mrak spustil déšť, který nepřestal až do pozdních večerních hodin. Oblečení by nám ve stanu a autě těžkou usychalo, a tak jsme Bled objely pouze v autě, a vydaly se na cestu zpět do kempu.

Uvařily jsme si oběd, 3. porci těstovin a já pak únavou a bubnováním deště na chvíli usnula. Jednu výhodu to počasí mělo, mohla jsem začít se zápisky z cest, protože do té doby jsem na to neměla vůbec čas. Uvnitř stanu se nám objevilo pár kapek vody z deště a zjistily jsme, že v některých místech má náš stan dírky, kterými dovnitř zatéká. Déšť neustával, a tak Lambri preventivně vyklidila auto a udělala z něj lůžkový vůz, pro případ většího zatopení stanu. Ale nic takového se naštěstí nestalo, těch pár kapek, které se dostaly dovnitř, zachytil obal z těstovin, který jsme tam narafičily. Když jsme šly kolem 10 hodin spát, déšt už skoro ustal. V průběhu večera jsme uvařily 4. balení těstoviny a Lambri mohla být klidná, že se nám už nic nezkazí 🙂