7. den, Kandy-Hatton-Dalhousie

Dnešní den byl ve znamení naší první jízdy vlakem na Srí Lance. Od včerejšího rána, kdy se nám nepovedlo sehnat lístky, byla Peťa velmi nervózní :-). Sice tvrdila, že ne, že v pohodě, ale prozradilo ji vždy to, že se co několik hodin zničehonic zeptala na něco, co s vlakem a ne-sehnáním lístku souviselo. Já jí odpověděla, a za pár hodin zase to stejné... Skončilo to otázkou směřovanou k večeru na řidiče, jestli nás ještě jednou hodí na nádraží. Řidič se usmál a kývl a Peťa sama usoudila, že si o nás musí myslet, že jsme "crazy". Když jsem jí to odkývla, zeptala se ho, co si o celé situaci myslí a ať jí řekne pravdu. Začal se smát a řekl pravdu - že absolutně nemá smysl na nádraží jet a že tam máme zajít ráno před druhým vlakem, okolo 7:30 a že nám slibuje, že lístky seženeme. Od té doby už o tom přestala mluvit, ale co se Peti honilo doopravdy hlavou, nebo jestli v noci zamhouřila aspoň na chvilku oko, netuším :-).

Ráno jsme tedy po 7 vyšly, došly něco před půl k rezervační pokladně, kde nám pán řekl, že na tyto nevyzvednuté rezervované lístky se máme ptát po 8 u jiné pokladny. Šly jsme si vyfotit ceduli oznamující odjezd dalších vlaků - jako z nějakého starého filmu, dřevěná cedule, kam se zavěšují další stanice a informace, s ručičkovými hodinami u každého vlaku, které se vždy ručně přenastaví. Já se šla pak k rezervační pokladně ještě zeptat, jestli vlak opravdu jede z tohoto nádraží (podle průvodce je to jiné, 5km vzdálené). Peti se mezitím povedlo sehnat lístek! :-). Chtěly jsme ideálně
2. třídu, což vyšlo, a jízdenka stála pro obě 220 Rs - podstatný rozdíl oproti 2000 Rs na noční vlak 1. třídy. Moc jsme tomu systému nerozuměly, protože bylo něco málo po půl teprve, ale měly jsme lístek :-). Šly jsme se nasnídat a pak na nástupiště fotit a čekat na vlak :-).

Ještě vsuvka - vzpomněla jsem si v souvislosti se snídaní - Peťa zkouší téměř vše, ale já na indické jídlo, kari, ani pálivé nejsem, takže jakmile si najdu něco, co mi chutná, zůstávám u toho, což znamená, že jím na snídani a večeři sladkou briošku a na oběd nepálivé smažené vegetariánské nudle. No a ta vsuvka - právě s tou snídaní a sladkou bulkou - hrajeme tady takovou hru, jakože co bude po dovolené, vznikla samovolně asi v letadle, když byly nějaké turbulence a Peťa řekla jen tak zničehonic "Česká ambasáda v Srbsku potvrdila, že v letadle byly i 2 české turistky", pokračovala, když jsme si koupily první snídani, která mě velmi pálila a skoro nic jsem nesnědla, větou "Jaktože ta Lambri tak zhubla?", dále větou "Jaktože ta Lambri tak přibrala?", když jsem objevila briošky a zatím skončila větou "Naposledy byly 2 české turistky spatřeny v Kandy...", když na nádraží všichni vystoupili a autobus se jen s námi a naháněčem rozjel. Asi to teď možná nevyzní vtipně, je to spíš o té situaci, ale my se hrou celkem bavíme a chceme si na ní za pár let vzpomenout, proto ta vsuvka :-).

Zpět tedy k vlaku :-). Hned při vstupu na nástupiště je tady několik řad lavic, jakože čekárna, podél celého nástupiště pak další řada sedaček - na nástupiště v Kandy se vstupuje ne uprostřed jako v ČR, ale vejde se jakoby na konec kolejí - Kandy sice vlak projíždí, ale musí sem "zajet". Nejprve jsme tedy seděly v té první řadě lavic, pak jsme se přesunuly na sedačky podél nástupiště, a na nich jsme si celkem 3x přesedly. Peťa zastavila zaměstnance nádraží a zeptala se ho, jak jsou řazeny vagóny - měly jsme lístek do 2.třídy. Ten to šel zjistit a podle toho, co jí řekl, jsme přesedávaly. 3x, protože to pořád nebylo ono. Během čekání Peti zešedlo 6 vlasů a vyjádřila mimo mnohé jiné nepochopení nad tím, jak tady nemohou mít ceduli s řazením vlaků, tak, jako to je běžné v ČR. Byla jsem teď napomenutá, že to není řazení vlaků, ale vagónů. No nicméně, k té ceduli - jen na dovysvětlení, vlaky tady jezdí stylem: v 8:47 a mohou mít až 2 hodiny zpoždění, které nikdo nehlásí a mezi stanicí jednou a druhou vlak jede 2-3 hodiny. Myslím, že je tady spousta jiného prostoru pro zlepšováky, než cedule s řazením vagónů :-). Musím říct, že z Petiny nervozity jsem si malinko utahovala a utahuju si i teď, ale situace mě pobavila minimálně stejně jako opičí zloděj :-). V 8:53 (asi tušíte, že já jsem chtěla napsat "něco před devátou", ale vedle mě se ozvalo zakašlání :-) ) přijel vlak a my si našly 2. třídu, poměrně prázdnou, tak jsme se zaradovaly a šly tam - po projití 2 vagónů jsme zjistily, že na všech sedátkách jsou nějaké věci a je tedy obsazeno. Nějaký pán po nás chtěl lístek, když ho viděl, řekl jen, že tohle je vagón s rezervovanými místy a že musíme jít jinam. Vystoupily jsme tedy a šly o 2 vagóny dál, kde už ale bylo plno. Vmáčkly jsme se mezi skupinku Japonců a pár dalších cizinců a zůstaly stát u dveří. Nakonec se ukázalo, že to dopadlo, jak nejlépe mohlo - všechny dveře ve vlaku jsou po celou dobu jízdy dokořán, lidé v nich sedí nebo stojí (až jsem se chvílema o jednu z Japonek velmi bála), výhledy jsou tedy ničím nerušené a v horku je svěží vítr zvenčí příjemným bonusem. Uvnitř vagónu, kam jsme se chtěly dostat, byly na stropě připevněné ventilátory, které ochlazovaly cestující, ale nebylo to ono. Zpočátku jsme se mačkali a nic moc neviděly, ale po chvíli se všichni uvelebili v tom malém prostoru tak, že jsme se všichni mohli kochat opravdu nádhernou krajinou. Tato trať bude opravdu jedna z nejkrásnějších vlakových tratí na světě.

Ve vlaku na různých zastávkách nastupují prodejci, kteří pak jedou vlakem taky a prodávají různé pití, ovoce nebo jiné dobroty. Peťa si koupila praženou cizrnu, posypanou nějaký kořením se zelenými lístky kari - mírně pikantní, ještě horké, vynikající! :-). Nabídla jsem i Japonkám, protože ty se s námi podělily o sušené liči, které měly (chuťově i vzhledově podobné rozince, vyloupne se z hnědé koule, není v pytlíku rovnou ten usušený vnitřek), ale nechtěly. Oni byli vůbec fajn skupinka - několik kamarádů z různých zemí, kteří se jednou za čas sejdou a společně cestují. Je jich hodně, proto se dorozumívají vysílačkama a při jednom odjezdu ze stanice se náhle začalo ozvývat hlášení, jako když v letadle pilot hlásí pasažerům přípravu na vzlet. Text byl poměrně přesný, "parodovaný" hlas i praskání ve vysílačce tomu dodali na autenticitě - celkem vtipný moment :-).

Ohledně rezervací míst a kupování lístků - podle poznatků, které dosud máme, to vypadá, že to funguje následovně (alespoň v 1. a 2. třídě, 3. jsme zatím nezkoušely) - lístek na sezení si můžete (dokonce byste měli) rezervovat s několikadenním až týdenním předstihem, s ohledem na sezónu. Lístek na stání se dá koupit v den odjezdu vlaku, stejně tak rezervovaný lístek se kupuje až v den odjezdu. Pokud bylo plno a proto rezervaci na sezení nemáte, dá se těsně před odjezdem vlaku sehnat - v případě, že si někdo lístek nevyzvedl. Lístky se během jízdy nekontrolují, ale vybírají u východu z nádraží. Rezervace jsou tištěné listy papíru, jízdenkymy pak připomínají staré tramvajové lístky - zítra musíme vyfotit, myslely jsme, že nám ho nechají. Doufáme, že jsme celý systém nákupu jízdenek pochopily správně, protože jsme se rozhodly ani se nepokoušet lístek na zítřek rezervovat, ale koupit si opět na místě před odjezdem a sednout si do prostoru ke dveřím :-).

Původní plán jet ve 3:30, stavit se v Nuwara Eliya (Malá Anglie), koloniálním městě s typicky britskou architekturou jsme přehodnotily a jely rovnou do Hattonu a odtud busem do Dalhousie, odkud půjdeme zítra na Adamovu horu. Kdybychom zajížděly do Nuwara Eliya vlakem v 8:47, do Dalhousie se dostaneme kolem 19 a to jsme nechtěly, když musíme tak brzy vstávat a navíc nemáme sehnané ubytování.

V Dalhousie jsme vešly do prvního domu nabízejícího volné pokoje, ale moc se nám nepozdávaly, hlavně za cenu 2000 Rs. Vymluvily jsme se tedy na WiFi a šly dál. Na druhý pokus jsme se ubytovaly - pokoj nic moc (právě jsem na zdi objevila další ještěrku), ale povlečení čisté, koupelna s teplou vodou a WiFi - za 1500 Rs, bereme tedy hned, víme, že úroveň ubytování není v Dalhousie nic moc, kromě 2 hotelů, které jsou ale za vyšší cenu, kterou ale na těch pár hodin dát nechceme. Jdeme se hned najíst a projít - podívat se, kudy zítra půjdeme. Dalhousie je velmi bizarní vesnička - tvoří ji jedna ulice, která více než cokoliv připomíná českou pouť i se všemi tretkami, které se zde prodávají. Ubytovací kapacity jsou většinou v patrech nad některým z obchůdků. Vůbec jsme nechápaly, kdo si tady může některé z těch věcí koupit - než se k našemu překvapení začaly trousit stovky místních Srí Lančanů v minibusech, autobusech a minivanech, které parkují všude kolem. Ti se spoustou malých dětí na horu vyrážejí už teď (zhruba od 17 hodin, teď je tady 19:30). Nahoře pak sedí, modlí se a čekají na východ slunce - možná ani ne, to zjistíme cestou. Paní, u které jsme ubytované, říkala, že tady není vůbec moc lidí, že o víkendech je mnohem více. Vůbec si neumím představit, jak to vypadá při úplňku, kdy se údajně na vrchol ani nedá dostat.

Ušly jsme jen kousek a začalo pršet, vrátily jsme se tedy na pokoj. Chtěly jsme si koupit nějaké jídlo a pití na cestu, ale prodavač nám řekl, že stánky jsou otevřeny nonstop, koupíme tedy vše než vyjdeme. Jsme na pokoji, píšu deníček a Peťa si čte v průvodci, rozpršelo se mezitím více a vypadla WiFi, tak jsem se šla zeptat, jestli je to kvůli počasí a chvíli si s paní povídala - prý je to jen malý deštík a aspoň nebude nahoře zima - když prší, je prý nahoře teplo a naopak. A prý zítra určitě pršet nebude. Po chvíli jí to asi došlo a zeptala se, jestli nechci pro jistotu deštník :-). Možná jen půjčit, nevím, řekla jsem rovnou, že zatím ne.

Pokoj máme přímo nad takovým jakoby náměstím - hlíněný plácek, okolo kterého jsou rozmístěny další stánky a kde taky už parkuje spousta minivanů a autobusů. Venku místní zpívají buddhistické motlitby (já to moc nevnímám, ale Peťa si s nimi dokonce začala bezděčně zpívat - dala to bezchybně, tak to už asi trvá dlouho :-) ). Myslím, že se moc nevyspíme, pokud nás právě ten hluk neukolébá.