7. den, Kanchanaburi-Erawan National Park

Ráno jsme poprosili majitele ubytování, aby zavolal řidiči, který nás sem včera ráno dovezl, v plánu jsme měli cestu do Erawanu. Už včera jsme si s ním dohodli cenu, ale nebyli jsme domluvení na přesném čase. Dorazil pár minut před 9 hodinou. Batohy jsme si opět nechali na recepci a vydali se na další, 80 kilometrů dlouhou, cestu směr národní park. Cestou nám řidič z reproduktoru, který měl umístěný v zadní části náklaďáku, pouštěl starší i nové hity. Moc příjemná jízda :-)

V parku je 7 vodopádů, odstupňovaných podle nadmořské výšky od 1. do 7. stupně. Park vypadá trochu jako džungle, prochází se po pěšinkách, schodech a žebřících kolem jednotlivých vodopádů. Vzdáleně by se to dalo připodobnit k Jánošíkovým dierám. U některých vodopádů je možno se i vykoupat. V tůňkách plavou i ryby, které okousávají odumřelou kůžičku na nohách, pokud je do vody ponoříte. A dělají to zdarma :-) U chlapů rybky ukusovaly celkem hodně, Petiným nohám se buď vyhýbaly obloukem, nebo jen připluly, krátce občíhly situaci a zase rychle uplavaly :-) Tak nevím, čím to bylo, varianty jsou dvě: hladké nožky, nebo... ehm... to už si každý domyslí :-)

Do parku je zákaz vnášení jídla a PET láhve se smí vnášet pouze po zaplacení zálohy. U 3. stupně je brána, kde se sedí výběrčí a každého zapíše jménem do knihy, přidělí číslo, popíše láhev a vybere peníze. Při návratu se výběrčímu ukáže láhev, on si odškrtne číslo na znamení, že tato láhev nezůstala pohozená v parku a zálohu vrátí. Dobrý systém, za předpokladu, že se všichni přiznají, že láhev mají.

Park je moc hezký, z Kanchnaburi určitě stojí za tu cestu a návštěvu. Jak už psala Peťa, podobá se to Jánošikovým dierám, a to včetně několika schůdku a žebříků - akorát tady jsou dřevěné, kratší a ne nad různými skalními prohlubněmi. Taky je tady mnohem méně vody (nebo zrovna při naší návštěvě jí bylo méně), ale protože nad vodopády je velké jezero, voda sem teče neustále. U 4. tuším a 7. vodopádu se šli ostatní koupat, já ten úmysl ani neměla a Peťa nakonec toho, že si nevzala plavky, litovala. Nenašli jsme 6. stupeň, ani alespoň ceduli, která by k němu odkazovala, a Roman postrádal i nějaký velký vodopád se spoustou vody, který někde viděl. Řekla jsem mu, že to je ten, u kterého jsme byli, akorát ta voda tam je jen po zimě, když roztaje sníh, nad čímž pár vteřin uvažoval a ostatní (OK, hlavně Radana :-) ) si z něj pak kvůli tomu chvíli utahovali :-)

Po návratu k parkovišti jsme se dohodli, že si necháme na jídlo zastavit u cesty, kde ráno řidič přistavil a kde slečna, kterou sebou vezl na výlet :-) vyskočila pro připravené jídlo. Hlad ale zvítězil, a proto jsme se všichni vydali ke stánkům, které byly hned u parkoviště - daly jsme si meloun, vepřové maso, které nám nasekali na kousíčky a k tomu rýži. Ke všem jídlům tady podávají omáčky v sáčcích, které jsou úplně nafouknuté, jako balónky (a vlastně se tak občas prodává i celé jídlo, prostě v sáčku místo misky). I když jsem jednou sledovala paní u stánku, jak tyhle sáčky připravuje, stejně nechápu, jak toho perfektního nafouknutí docílí. Musím doma vyzkoušet :-) No, k jídlu jsme tedy dostaly pálivou omáčku, kterou jsme si nalily na maso. Byla to dobrota, a po pár dnech nudlí a rýže s malými kousky masa, to byla příjemná změna.

Když se všichni najedli, vydali jsme se k náklaďáku, který nás odvezl na ubytování pro batohy a hned na to na autobusové nádraží. Tady jsme po menších zmatcích zajistili minibus do Bangkoku. Z Bangkoku máme zařízené lístky už od včerejšího dne - naštěstí se to povedlo online koupit i zaplatit - autobus byl nakonec celkem plný. Na přestup v Bangkoku máme cca 2 hodiny.

Cesta plným minibusem (všechna sedadla obsazená turisty, uličky obsazené jejich batohy, kufr obsazen slepicemi :-) ) trvala něco kolem hodiny, z Kanchanaburi do Bangkoku je to asi 80 km. Docela mě překvapilo, že jsme ani na pár kilometrů nevyjeli z města, předměstí, nevím, jak to popsat. Jakmile jsme se vymotali z centra Kanchanaburi, jeli jsme předměstím, kde byly podél silnice pořád nějaké domy, obchody, benzínky - ani kousek pole, lesa, nic. Ani jsem si nevšimla, kdy jsme vjeli do Bangkoku, ale najednou začal provoz houstnout a silnice se křížit - za chvíli řidič přistavil u krajnice 3proudové silnice s tím, že jsme na místě.

Nádraží Sai Tai Mai, neboli Jižní autobusové nádraží, ze kterého jsme měli jet, bylo přes cestu, šlo se nadchodem. Vzali jsme si tedy batohy a vydali se po schodech do horního patra. Na nádraží jsme zabočily dovnitř budovy, což způsobilo u zbytku skupinky nervozitu, že chceme jít teď nakupovat :-) Vchod do nádražní budovy opravdu vypadal jako vstup na trh s oblečením a nic nenasvědčovalo tomu, že by se tady mělo odněkud někam odjíždět, nebo že by se tam někde měly kupovat lístky. My jsme ale zodpovědně nákupům odolaly a šly po stopách cedulí Bus tickets, které zezadu skupinky nešly zpočátku vidět :-)

Na nádraží nastal menší zádrhel - lístky jsme měli rezervované, ale z textu potvrzujícího e-mailu vyznělo, že si máme pomocí rezervačního kódu na přepážce přepravní společnosti vyzvednout papírové jízdenky, které ukážeme u autobusu. Bohužel při předávání telefonu v minibuse do Bangkoku jsme omylem tento mail vymazali a z koše už nešel offline otevřít, ani po přesunutí zpět do doručené pošty. Na jedné z přepážek se ale paní podívala na předmět e-mailu, který jsme jí ukázaly v telefonu, zeptala se, kam jedeme a poslala nás celkem jistým kývnutím na přepážku 27. Tam si paní už tak jistá nebyla, pořád si předmět e-mailu prohlížela a poslala nás nakonec na informace - přepážku 99. Takovou jsme nenašly, ale zahlídly jsme 999 - to byla ta, u které jsme před pár vteřinami byly. Zkusily jsme to tedy znova, s podrobnějším vysvětlením situace. Paní mě poslala opět dál - naštěstí jen o 2 stoly, což pořád bylo v rámci čísla 999. V tom, že už si nás začali přehazovat jen mezi sebou, jsem ucítila jistou naději - jak jistě tušíte, zbytečnou...

Druhá paní mluvila trochu lépe anglicky, měla počítač s programem, který vypadal jako rezervační software - vyťukala tam Ranong, datum a spustila vyhledávání. Mezi několika desítkami jmen to naše nebylo, a tak jen kývla rameny a řekla, že neví. Pokaždé, když jsem jí něco řekla, abych trochu objasnila situaci, udělala takové "áááá", a kývla hlavou, jakože už teda ví, a pak hned nato kývla rameny, že vlastně neví. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jen potřebujeme na pár vteřin použít internet a podívat se na e-mail, nebo jestli nám poradí nějakou free Wi-Fi tady. To nechápala už vůbec, než jí to Peťa přeložila - kámen úrazu byl ve slově Wi-Fi - zatímco já vyslovovala "Wi-Fi", Peťa, tím, že už trochu thajsky mluví, řekla "waj-faj" a dala tomu i thajský přízvuk :-) Paní pochopila ihned a poslala nás za roh na informace bez čísla (??? :-) ), případně do kavárny na free waj-faj :-) Jak opět jistě tušíte, ani na jednom místě jsme nepochodily :-) Na informacích seděla paní, okolo ní asi 50 papírů a žádný počítač, ale vlastně asi až ona nás poslala do té kavárny... No a v kavárně nás odmítli, Peťa zkusila ještě jít za nějakými hosty, jestli nejsou na kavárenskou Wi-Fi připojení - nebyli (mimochodem, s těmito lidi jsme jeli na druhý den nalepení na sobě v dodávce - svět je malý :-)

Napadlo mě zkusit načíst e-mail z historie prohlížeče, lístky jsme kupovali přes NB. Šli jsme tedy k lavičkám - čekárně. Já vytahovala notebook, Petr se rozhodl zkusit sehnat místní SIM kartu s připojením k internetu, kterou jsme si zatím nekoupili, a Peťa se šla podívat po čekajících cestujících, jestli tam nesedí někdo místní, mladý, s tabletem, smartphonem nebo něčím podobným - pravděpodobnost, že někdo takový bude mluvit anglicky a pomůže nám, by byla poměrně vysoká. Než mi nastartoval notebook, Peťa už se s jedním klučinou bavila a po chvilce už na mně kývala, že za nimi mám dojít - chlapec nám umožnil připojit se na jeho telefon - internet sdílením své Wi-Fi. Dal nám heslo, my se připojily, vyfotily e-mail na telefon, poděkovaly mu za laskavost a šly jsme opět k 999 - tam jsme paní řekly název společnosti. Paní nás opět odkázala na přepážku 27, což, vzhledem k tomu, že jsme tam zase!!! :-) nic nevyřídily, ukázalo jen jako místo, kam paní z 999 posílá lidi, kterých se prostě chce zbavit. Paní na 27 byla ale stejně tvrdá a chování paní z 999 si evidentně nechtěla nechat líbit, a tak jí nenapadlo nic lepšího, než nás poslat na (má vůbec cenu to psát???) 999 :-) To už jsme si ale nenechaly líbit my a paní řekly, že nikam nejdeme, že z přepážky 999 nás poslali právě sem a že pokud tam půjdeme, stejně nás tady za minutu má zase zpátky.

Nevím, čím jsme vyhrály - jestli má paní 999 větší autoritu, nebo se nás paní 27 prostě jen zželelo, ale začala velmi nahlas křičet název společnosti, se kterou jedeme. O 2 přepážky dál se vyklonila jiná paní a začala mávat kamsi za sebe a smát se. Když jsme se jí zeptaly na číslo přepážky, začala se bít do hlavy a pak raději vyšla ven a zavedla nás tam. Po dalších 2 minutách jsme v ruce držely 9 lístků. Takže... stačilo jen nahlas zakřičet, takhle jednoduché to bylo :-)

Došly jsme zpět k naší skupince, postupně jsme šli všichni opět na WC, nakoupit, projít se - Marťa zažila svou šťastnou chvilku, když přišla s plným pytlíkem Dunkin Donut´s :-) Během čekání nastal (aspoň pro mě) celkem nepříjemný moment - celé nádraží najednou zahalila tma, ale naprostá, než si oči přivykly, nebylo opravdu vidět na krok. To by až tam nevadilo, ale mě najednou napadla myšlenka, jsme uprostřed Bangkoku, na nádraží plném lidi, najednou tohle - co když je to nějaký teroristický útok? No, samozřejmě se nic nestalo, ale je celkem nepříjemné na vlastní kůži zažít, jaké to v dané chvíli, když se něco stane, asi musí být. A celkem překvapivé zjistit, jak jsou v člověku usazeny různé negativní zprávy, které na něho denně doléhají.

Tma trvala jen asi minutu nebo dvě - za chvíli jsme už šli na nástupiště, hodili tašky do autobusu, sedli si - čekal nás starý a šmuckovní autobus, s mega pohodlnými sedadly, které se daly sklopit skoro až na ležato, a hromadou prostoru mezi sebou.

Daly jsme si s Peťou díl Dobré manželky (taky celkem vtipná story s tímto seriálem :-) Loni jsme sledovaly seriál Odpočívej v pokoji - seriál o pohřebácké rodině, celkem smutný a vtipný zároveň, každý díl začíná záběrem na poslední minuty života někoho a jeho rodina pak zajišťuje pohřeb - žádné erotické scény v něm nejsou. Sedneme do letadla na Srí Lanku, rozhodneme se dát si díl a ten začíná tím, jak někdo sleduje gay porno. Záběry to byly celkem dlouhé a vůbec nechci myslet na to, co si o nás pán na vedlejším sedadle musel myslet, že si takové věci pouštíme v letadle... Letos sledujeme Dobrou manželku - seriál z právnického a politického prostředí, velmi dobrý, žádné erotické scény v něm nejsou. Na letišti v Kataru sedíme a čekáme, tak se rozhodneme, že se dodíváme na díl. Zapnu to, díváme se, a najednou Roman, který sedí vedle mě, něco říká - prý "já se jen podíval přes rameno, co to sledujete, a manželka mě hned seřvala (ze srandy) že se to nedělá, tak se dívat přes rameno". Já: "To je seriál, Dobrá manželka, a klidně se dívej, nám to nevadí". Otočím se zpátky k obrazovce a tam, v 5. dílu 4. série, první a možná i poslední, opět poměrně dlouho trvající erotická scéna celého seriálu, navíc dvou holek. Příště asi jen audioknihy :-) )

No... Já po dvou dílech usnula, Peťa dopisovala hromadu dní do cestopisu. Snad na nic nezapomeneme :-( Protože se jí vybil notebook, tento den dopisuji já - 12. 2. ráno, na pláži u moře, asi 10 metrů od naší chatky na ostrově Ko Phayam, kam jsme včera dojeli :-) Za chvíli vyrážíme na jinou pláž, takže večer budeme snad dopisovat včerejšek a dnešek a máme vše :-)