7. den: jak Eva hledala Mauglího (Batad)

Peťa: Ráno budíček už před 7, ale vstaly jsme o chvilku později. Původní plán byl dojít do centra zpět k informačnímu centru a tam si najmout tricykl, který by nás odvezl do vedlejší vesnice Batad. Dlouho jsme zvažovaly, jestli pojedeme veřejným jeepney, který by nás vyšel na 900 za zpáteční cestu, ale byly bychom omezené časem odjezdu další den v 9:00 ráno, anebo si najmout tricykl, sice za cenu 1400, ale můžeme si odvoz domluvit na kteroukoliv hodinu. U placení v hotelu se nás ptali kam, a jak jedeme, a jestli nechceme tricykl. Nejprve jsme odmítly, ale pak jsme svůj nápad přehodnotily a zdálo se nám zbytečné chodit až do centra, když za stejnou cenu jsme mohly vyjet rovnou od hotelu.

Batad je vzdálen necelou hodinu na tricyklu. Na cestě je několik náročných stoupání a jednou se nám stalo, že se řidič musel v kopci otočit, sjet kousek zpátky dolů a zkusit vyjet znovu. Když se to ani na třetí pokus nepovedlo, musely jsme vystoupit a kousek vyjít pěšky. Tricykl bez zátěže kopec zvládl a my nasedly zpět.

Přímo až do Batadu cesta nevede. V průvodci jsme se dočetly, že turisté vysedají v sedle a pak musí jít pěšky, ale dnes jsme zjistily, že v sedle zastavují a dál nepokračují jen tricykly, které jsou naložené. A i v hotelu nám ráno říkali, že tricykl jede jen do sedla, ale jeepneym bychom mohly jet ještě o kousek dál.

Náš řidič nás tedy vysadil v sedle, kde je malinký obchůdek se suvenýry a nějakým drobným zbožím. Mají zde i pěkný výhled na rýžové terasy. Daly jsme si kávu, ovoce na snídani, Eva si koupila další pár ponožek (levnější a lépe padnoucí na nohu), naložily jsme krosny na záda a vydaly se strmou cestou dolů. Kolem nás projelo několik jeepney a dodávek, které si někdo soukromě pronajal. Myslely jsme, že by nám někdo mohl zastavit, ale nestalo se tak. Říkaly jsme si, že jsme musely někde v plánování udělat chybu, že cesta, kterou jsme viděly na videu, vedla lesem a my jdeme po asfaltce a ostatní se vozí a my jdeme pěšky.

V půlce cesty jsme zjistily jak moc cesta kluzká a nebezpečná může být. Teda hlavně to poznal Evin zadek :) Po cestě jsem si začala kopat. Nejprve jsem odkopla ohryzek od jablka, pak mi Eva přihrála stonky od banánu, když jsem je minula, přihrála mi je hozením Lambri a Eva si vytáhla foťák, aby to vyfotila. Samozřejmě jsme hned začaly řvát Baník p..o! Pak jsem si začala kopat do kamínku a Eva se začala smát a zavolala na mě, že "tady je prima balónek" (myslela tím ze srandy obrovský balvan spadlý na cestu, který jí sahal až k pasu). A chtěla mi ho jakoby přihrát, ale zrovna to bylo jedno z těch kluzkých míst, takže jí podjela noha. Spadla na zem, celý zadek mokrý a špinavý a foťák v ruce. Takže nejen, že nemá nic na převlečení, už nemá ani foťák. Sice pořád říkala, že už je starý a musí si koupit nový, ale takový konec si nepřála. Ještě jsme se po cestě bavily o váze našich batohů a kolik máme povoleno na vnitrostátní lety. Eva říká, že její batoh má 13kg a Lambri ji odpověděla, že ona hlavně žádný batoh nemá :)

Ušly jsme asi 2 km, když jsme viděly všechny ty jeepney a vany, které kolem nás projely. Většina turistů přijela jen na jednodenní tour s průvodcem a odpoledne hned odjíždí zpět, a tak tu na ně řidiči čekali. Cesta zde opravdu končila. Dál do vesnice vede už je jen úzká cestička lesem, kterou jsme čekaly. Tady jsme byly rády, že jsme nepřijely jako ostatní až dolů. Nebyly jsme tak komerční :)

Cestička byla zpočátku kamenitá, posléze se změnila na betonový chodníček, který vedl k prvnímu domu ve vesničce. Ušly jsme ještě pár metrů a objevil se před námi výhled na celou vesnici a rýžová pole. Vesnice je rozprostřena po údolí, je zde pár domků a ubytovacích zařízení a všude kolem pole s rýží a prales. Stály jsme na kopci a zjistily, že naše ubytování Cristina's Village Inn je až úplně dole za políčky, přes které budeme muset přejít. Ale nejprve jsme musely sejít dolů asi 300 příkrých schodů, což mnohdy s batohy na zádech a malým batůžkem na břichu nebylo úplně jednoduché.

Dole ve vesnici jsme přešly přes několik polí (Lambri se trošku bála výšky zdí a úzkých cestiček, po kterých jsme musely v těch polích chodit, ale vše zvládla bez jediného zádrhele), domků a kostela, kde zrovna probíhala nedělní mše, až jsme dorazily k našemu ubytování. Vevnitř seděl jen starý pán, který když jsme na něj promluvily tak ukazoval, že je hluchý. Napsaly jsme mu na papír, že máme ubytování tak nás zavedl nahoru do pokoje a naznačil, ať chvíli počkáme, že Cristina (později jsme se dozvěděly, že jsou manželé) je v kostele a že za chvíli přijde. V předsíni bylo plno báglů a oblečení, stejně jako ve dvou zbylých pokojích.

Když už jsme se začaly pomalu vybalovat, přiběhla za námi Cristina, že se omlouvá, že to není náš pokoj. Sebraly jsme batohy, sešly za ní dolů a tam jsme zjistily, že nás povede po další zídce, šla jsem za ní tedy jen já v závěsu s Evou. Přeběhly jsme po zídce, vyběhly dalších pár schodů, obešly domek a zastavily před starým dřevěným domem na kuřích nožkách s doškovou střechou z rákosí. Vše bylo spojeno přírodními materiály, místy byly mezi deskami mezery. Cristina sundala žebřík, který byl na domku zavěšen, vyšplhala na druhý schod a otevřela dřevěná dvířka (vrátka). Nejprve mě napadlo, co tomu asi řekne Lambri. Uvnitř dřevěná podlaha, 3 z desek stlučené postele s matracemi, pár dek a ohniště. Cristina mi k domu řekla, že je to originální rodinný dům kmene Ifugao, který postavili už její prarodiče a že je více než 100 let starý a že nám ho rezervovala. Odevzdala mi klíče, hodily jsme si s Evou nahoru batoh a šly zpátky za Lambri. Domluvily jsme se, že zatímco se nasnídáme, Cristina nám sežene průvodce k vodopádu Tappia. Snídani jsme si daly z jejich nabídky, žádná jiná možnost tady není, jídla navíc vypadala lákavě. Lambri si dala palačinku s banánem, já rýži s omeletou a Eva zeleninovou polévku a palačinku se sýrem. Za chvíli měl přijít ten moment, kdy Lambri uvidí naše vzácné místo k přespání. Domek se jí však hned zalíbil :)

Vybalily jsme nejnutnější věci, ven pověsily to, co jsme měly mokré a šly zpět. Když se nás Cristina ptala, jestli je 1000 pesos pro nás za průvodce ok, zatvářily jsme se asi velmi překvapeně, protože snížila cenu na 900. Když jsme jí i na tuto částku řekly, že se nám zdá vysoká a že doposud jsme měly průvodce za 500-600 a navrhly jsme 800, s nelibostí kývla a zavolala na někoho, ať jde za námi. Přišla naše průvodkyně, věk odhaduji na 55 let, a vyrazily jsme na cestu k vodopádu.

Opět jsme nejprve prošly přes rýžová pole (průvodkyně v žabkách ladně stoupala, přeskakovala a měla lehký krok, Lambri za ní naopak zvažovala kam šlápnout a pečlivě zvažovala své kroky), vyšplhaly jsme k domku s občerstvením, kde se cesta změnila v dlouhé klesání po schodech. Cestička byla z jedné strany obklopena lesem, na druhou s výhledem na řeku. A z dálky byl slyšet hřmot vodopádu. Proti nám stoupali nahoru těžce udýchaní a unavení turisti. Cestou jsme zastavily u vyhlídky na vodopád a Eva, kterou stále zajímá, jestli to kolem nás je džungle, se rozhodla zeptat a chtěla sama. Pobaveně jsme tedy očekávaly, co z toho bude :) A nezklamala nás. Postavila se, objala průvodkyni kolem ramen a pomalu, ale rozhodně prohlásila: "Please! To?" a rozmáchla rukou kolem sebe. "Džungle?" Než průvodkyně stačila zareagovat, Eva pokračovala: "A! Mankí?". Vzhledem k tomu, že jsme rozuměly Mauglí, byly jsme okamžitě v záchvatu smíchu :) A Eva to má na talíři dodnes :)

Za necelou 3/4 hodinku jsme došly k vodopádu. Eva, která má vodopády moc ráda, si sundala kalhoty a v tričku a kalhotkách si šla smočit nohy. Bylo vidět na první pohled, jak obrovská masa vody dopadá z 30metrové výšky na hladinu laguny, ve které byl vodopád ukryt. Vodopád byl nižší, než Bomod-Ok, ale teklo zde mnohonásobně více vody, takže budil rozhodně majestátnějším dojmem. Kapky stříkající vody dopadaly až na nás, a to jsme stály asi 30 metrů od vodopádu. Eva se chvíli prošla po kolena ve vodě a vyrazily jsme na cestu zpět. Mít plavky, asi by se ponořila do vody celá.

Po cestě jsme se tentokrát nedozvěděly nic zajímavého, protože naše průvodkyně nemluvila anglicky. Když jsme vyšplhaly nahoru zpět k občerstvení, domluvily jsme se, že se ještě vydáme na druhý kopec na vyhlídku. Bylo nutné vyjít asi dalších 200 schodů, ale výhled stál za to. Na vyhlídce jsem si dala skvělé kafe, popovídala s prodavačem a mezitím došla Eva s průvodkyní. Chvilinku jsme poseděly, udělaly pár společných fotek a vydaly se zpět. Když jsem doběhla zpět za Lambri dolů k občerstvení, začalo malinko mrholit. Viděly jsme z našeho místa, jak Cristina přiběhla k našemu domku a prádlo, které nám schlo venku, nám převěsila pod střechu :)

Eva došla zanedlouho po mně a už zase všechny společně jsme šly zpět přes pole k našemu bydlení. Ze skoro celodenního chození jsme byly unavené, takže jsme se dohodly, že už nikam nejdeme, dáme si sprchu a večeři a pokocháme se výhledy na políčka. Jedly jsme opět na našem ubytování, protože Cristina a její syn s manželem skvěle vařili a holkám se už ani nikam nechtělo. Sprcha i jídelní část byly v hlavním domku. Vzaly jsme si věci do sprchy a mezitím, co se nám připravovala večeři, jsme se vystřídaly ve sprše a daly jsme si kafe. V jednu chvíli Lambri s Evou seděly na židlích s hrnkem kafe v ruce a celá scéna vypadala jako z filmu Na samotě u lesa, kdy děda Komárek pil kafe s pražákama. Tak jsme to pojmenovaly Na samotě u rýžových polí.

Teplá voda ve sprše byla za příplatek 50 pesos. Ale chápu to. Je to vesnice, kde se opravdu vše musí přinést v rukou a cesta není vůbec jednoduchá. Takže vydělat si pár pesos navíc se vždy hodí. Na večeři jsme si moc pochutnaly, chvíli si popovídali se synem, který tady pomáhá mamince, ale jeho žena se 3 dětmi žije v nějaké jiné vesnici za kopci. Je mu 30, má 2 děti ve školním věku a roční miminko. V Batadu není signál, takže když se něco potřebuje vyřídit, musí vyběhnout nahoru - dělá to vlastně denně, protože posílá zprávy bratrovi. Občas dělá průvodce k vodopádu nebo z vrchu pomáhá turistům a nosí jim zavazadla. Cristina nám ráno u snídaně ukazovala fotky, má dalších 5 dětí, ale asi jen ten syn žije tady s nimi v Batadu.

Po 18:00 jsme šly do našeho domku. Od chvíle, co jsme se vrátily od vodopádu tak pršelo a tak jsme už nikde jinde nešly. Chtěly jsme si v domě rozdělat oheň, ale ležel tam jen nefunkční zapalovač. Když jsme odcházely, řekl nám Cristinin syn, že si nemáme nechávat boty venku, že tam běhají velké krysy. To jsme neměly Evě překládat :) Tato věta se stala její noční můrou. A i přes to, že v domě nic nebylo, plašila v noci ze spaní zvířata a ráno tvrdila, že ji v noci někdo tahal deku. Ten někdo prý ale byla Lambri :D Nevíme proč.