6. den, Porto
Lambri: Snídaně se podává až od 8:30 a tak jsme se chtěly vstávat až kolem 8:15. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se po noci bez probuzení probrala v 8:45, mrkla nahoru, abych Peti řekla, že jsme "zaspaly" a ona nikde!!!
Peťa: domluva byla vstát v 8:15, takže jsem v domluvenou hodinu vstala, oblékla se a šla se chystat do koupelny, která je na chodbě vedle pokoje. Tam mě Lambri našla. A protože jsem byla už hotová, šla jsem o patro níž, kde je společenská místnost a kuchyňka a kde se podává snídaně. Za chvilku byla Lambri dole.
Posnídaly jsme a vyrazily ven. Dnešní den měl být poslední, kdy podle předpovědi nemělo pršet a tak jsme chtěly vyrazit starou tramvají k pláži a oceánu. Dá se tam dostat i metrem, ale tramvaj je jen o pár centů dražší tak jsme zvolily tuto variantu. Trasa tramvaje vede kolem řeky až do míst, kde se vlévá do oceánu. Po cestě jsme míjely most Arrábida, po kterém se dá s průvodcem chodit v místech oblouku mostu, kde to běžně není možné. Ale zjistila jsem, že výhled není nic extra a ani samotná atrakce není nijak adrenalinová a tak jsem od toho upustila.
Od konečné tramvaje je to k oceánu ještě pár set metrů. Po nábřeží lemovaném palmami jsme došly až místu, kde řeká končí a začíná "velká louže", tedy Atlantický oceán. Chvíli jsme se zdržely u majáku, ale jinak se v tomto místě nic zvláštního nenacházelo a tak jsme šly dále dovnitř do uliček části Porta, které se nazývá Foz do Douro. A Foz se tu nazývá skoro vše - každý druhý obchod, ulice apod. V češtině toto znamená "ústa", tedy volně je to přeloženo jako ústí řeky Douro. Podle průvodce jsme měly v plánu najít místo, kde se najíme (s názvem FOZ něco..), ale toto bistro jsme nenašly a náhodou jsme narazily na místní jídelnu Rainha Da Foz. Podle obsazenosti stolů jsme usoudily, že bude asi dost oblíbená mezi místními obyvateli, kteří zde spokojeně obědvali. Chvíli jsme si počkaly na volný stůl, ale když jsme si sedly a dostaly jídelní lístek, nevěděly jsme vůbec co je co a to ani podle obrázků. Vedle nás seděl mladý kluk s holkou, myslely jsme, že budou umět anglicky a trochu nám vysvětlí, co je co. A i když tvrdili, že anglicky mluví, vlastně jsme se nic nedozvěděly, protože anglicky moc nemluvili. U mě byla volba jasná - chtěla jsem vyzkoušet místní specialitu s názvem Francesinha. Teda úplně vyzkoušet jsem ji nechtěla, ale nechtěla jsem odjet bez toho, aniž bych toto jídlo vyzkoušela. Popíšu složení tohoto šíleného jídla. A myslím, že amíci jsou se složením burgru úplní amatéři. Tento tady velmi populární pokrm, tak trochu sendvič, je poskládán z: plátku toastového chleba, na chlebu je několik plátků salámu (mortadella nebo chorizo), já měla chorizo. Na chorizu plátek vepřového masa, na mase grilovaná klobáska, další plátek chleba, možná 2. To vše zabalené do plátků tvrdého sýra (jako eidam) a zapečené to s volským okem nahoře. A celé toto mega balení jídla, které je vysoké asi 8-10 cm, se podává hojně zalité v červené omáčce, která chutná trochu jako naše rajská (i konzistenci to má podobnou), a aby to mělo ještě větší energickou hodnotu, tak k tomu většinou dávají hranolky. Celé toto balení naprosto nezdravého jídla jsem snědla. Nemůžu říct, že by nebylo dobré, ale už bych si to asi nikde neobjednala. Prostě jsem jen musela zkusit místní vyhlášenou specialitu, národní jídlo. Lambri si nakonec objednala něco, co vlastně vůbec nevěděla, co to bude. Vyklubal se z toho plátek bůčku s hranolkami (o těch věděla). Teda toho masa tam bylo dost, asi 3 velké plátky. Ještě jsem ji neviděla, aby snědla tolik masa najednou. Ale bylo to prý moc dobré.
Po obědě jsme si daly kafe, zaplatily a na cestu si vzaly takové mini drobné zákusky (menší verzi pastel) a 2 věci, které nevíme co byly. Dostaly jsem to v pěkné krabičce, kterou jsme hned za rohem otevřely a obsah snědly :-) (teda, Lambri si nic nekoupila, protože je úplně plná a na nic nemá chuť a až tu chuť dostane, tak si přece koupí něco někde jinde, když je tady pekárnička na každém rohu... Zbytek věty, tedy "hned za rohem jsme to snědly", platí i s tím množným číslem :-) ). Vynikající!
Naše kroky mířily zpět k oceánu. Zastavily jsme se na chvíli na pláži, která je ale hned u hlavní silnice, odlovily kešku, udělaly pár fotek a vydaly se pěšky cestou zpět do centra. Když jsme míjely místo u majáku, kde jsme se ráno zastavily hned po našem příjezdu sem, viděly jsme, jak se začínají zvedat vlny a cesta k majáku byla oficiálně uzavřena. Na pěší cestě k němu pár lidí bylo, ale tam, kde jsme se ráno procházely již nebylo možné dojít, protože vlny by nás spláchly. Takže jsme došly jen na půl cesty, kde bylo bezpečné suché území a nemohly jsme být mokré a fotily a natáčely videa vln, které narážely do betonových sloupů a rozstřikovaly se do několikametrových výšek. Několikrát jsme chtěly už jít, ale byly jsme tak nadšené podívanou, že jsme na místě strávily skoro další hodinu.
Nakonec jsem se teda rozešly zpět k centru. Zhruba v polovině cesty se nachází molo, kde kotví loďka, která pasažéry převáží na druhou stranu řeky. Za 1,50 euro jsme se svezly a po cestě pokračovaly po druhém břehu. V místech, kde začínají sklepy, jsme odbočily do kopců a prošly se různými uličkami a vyšli skoro až u mostu Dom Luis. Po spodní straně mostu jsme přešly na druhou stranu a tam vystoupaly asi 100 schodů a dostaly se na úroveň horního patra. Odtamtud jsme už zamířily přímo na hostel, něco málo jsme napsaly a mrkly na 2 díly seriálu.