6. den, Kandy

Řidič nás opravdu čekal v 8:00 před hotelem. Řekly jsme mu náš plán, co bychom dnes vše chtěly vidět a kde zajet, dohodli jsme se na detailech a vyrazili. Nejprve jsme se ale chtěly zastavit na nádraží, zarezervovat lístky na zítřejší vlak. Vlaky tu jezdí jen na části ostrova a vždy je potřeba si udělat rezervaci dopředu, pokud člověk nechce stát 4 hodiny v přeplněném vagónu a neustále se na někoho lepit. Rezervace se dělají do 1. třídy (vyhlídkový vůz extra pro turisty za extra příplatek) a
2. třídy (taky spíše turistická); 3. třídou cestují většinou srílanští obyvatele. Rezervace lze udělat několik měsíců dopředu, ale jízdenku koupit až v den jízdy. Cesta z Kandy do hor kolem čajových plantáží je považována za jednu z nejhezčích tras na světě, po částech jí v následujích dnech projedeme a na některém místě se vždy zastavíme. Původně jsme si chtěly udělat celý odpočinkový den a svézt se vlakem z Kandy až do Elly, což je cca 7-8 hodin, ale plán jsme přehodnotily, vracet se zpět je poměrně logisticky komplikované, trasu jsme si tedy rozdělily na několik částí.

Rezervaci jsme chtěly na vlak s odjezdem ve 3:30 ráno, kvůli programu, který jsme na ten den měly a navazujícím spojům. Bohužel, jediná volná místa byla v 1. třídě, ale za 1000 Rs, což je velmi přehnaná cena. Normálně stojí 440. Náš řidič nám to vysvětlil tak, že je den před odjezdem, není nic volného a tak je prostě cena tak vysoká - turisti ji stejně zaplatí. My jsme však takovou cenu neakceptovaly, lístek byl do vyhlídkového vozu a vzhledem k tomu, že pojedeme větší část trasy za tmy, nemá to smysl. Domluvily jsme se, že tedy pojedeme ráno autobusem a řidič nám doporučil, abychom přišly na nádraží zítra ráno, hodinu před odjezdem vlaku (další vlak jede v 8:47), že se může stát, že si někdo rezervaci nevyzvedne a tím pádem by se mohlo uvolnit nějaké místo. Tak uvidíme. Pokud ne, pojedeme autobusem. Cesta je podle průvodce taky nádherná.

Po (ne)vyřízení jízdenek jsme se vydali na naši 1. zastávku - sloní safari :-). Safari je asi 25 km za městem a tak jsme bohužel nejdříve museli jet přes celé město, což v ranní špičce se smradlavými autobusy nebylo občas úplně komfortní. Kousek za městem nám řidič zastavil v místní pekárně na snídani, o kousek dál u nádherné vyhlídky na okolní přírodu, kopce a džungli. Mezi stromy občas prosvital domek - řidič nám řekl, že v těch domcích bydlí lidé, kteří se vydávají do džungle hledat bylinky a rostliny pro výrobu místní přírodní Ajurvédské medicíny. Občas je těžké konkrétní rostlinu najít, proto mohou tito lidé trávit v džungli i několik dní a proto je místní medicína sice dražší, ale velmi účinná. Jestli je to celé pravda, nebo ne, nevíme :-).

Safari nám doporučil řidič, že oproti jinému, které jsme měly vybrané, je zde jízda na slonovi delší a přitom za stejné peníze. Neměly jsme důvod mu nevěřit, navíc jsme i věděly z nějakých jiných cestopisů, že to tak je. Ať už jsou to safari nebo sloní sirotčince, jsou zde umísťování sloni na dožití nebo mláďata bez rodičů. V současné době už je to ale asi spíše o výdělku než starosti o slony. My jsme tedy jeli do safari jménem Upalis, kde byla v ceně 3000 Rs 40 minutová projížďka na slonovi, osprchování slonem nebo umytí slona. "Náš" slon se jmenuje Komaryilu a je mu 27 let. Já jsem chtěla být slonem osprchovaná tak jsem seděla vepředu, Lambri ne a tak seděla za mnou, aby se, až slon zvedne chobot a začne po mě stříkat vodu, mohla schovat a nebyla mokrá. Vzala jsem si na sebe plavky a náhradní tričko a vyrazili jsme pomalou sloní chůzí na procházku. Nejprve do řeky, kde na pokyn mahuta (slonovod), nabral vodu do chobotu a pak mě tím "osprchoval" :-). A pak ještě jednou. Lambri byla schovaná za mnou a měla jen trochu mokré kalhoty. Během obchůzky to však na mně doschlo :-). Celou cestu šel s námi kromě mahuta taky vyběrčí peněz, který se nás co chvilku ptal: "Good madams"? Když tohle vyslovil asi po páté, začal nám jít na nervy. Po cestě nás fotil, pak nám vyprávěl, že předevčírem jiné 2 Češky byly takové kamarádky s mahutem, že mu daly dokonce 2000 Rs (samozřejmě víme, že tohle vykládá každému a jen mění národnost :-) )... Pár vteřin na to se na nás mahut otočil a gestem ukázal, že by chtěl peníze. Daly jsme mu tedy po kratším zvažování 500 Rs (musím říct, že teď toho lituju,že jsme mu daly tolik, protože si to vlastně ničím nezasloužil). Raději jsme měly koupit slonům tašku s ovocem. Ale jinak samozřejmě velký zážitek, který se jen tak opakovat nebude. Po jízdě na slonovi nás hned další příživníci zavedli do obchodu s nějakými kamínky a že za dolar jeden kamínek. U nás ale neuspěli - tvářili se velmi zklamaně a moc asi nechápali, proč si nechceme nic koupit, ještě navíc, když zrovna dnes!!! mají special discounts (extra slevy).

Já jsem se převlíkla a popojeli jsme o pár metrů desítek dál, do ruční papírny, ve které je papír vyráběn ze sloního trusu. Pán vedoucí nás provedl celou továrnou, ukázal postup výroby papíru, barvení, stříhání a finálních zdobících úprav. Továrna byla rozdělena na několik "oddělení", kde v každé měli zaměstnanci (kromě pár můžu se ale jednalo o samé ženy) své úkoly. Nejprve se uschlý trus "uvaří", aby se dostaly pryč bakterie, pak se uvařený smíchá se starým recyklovaným papírem, rozmělní se a z hmoty se vytváří papír. Hmota se může dobarvovat přírodními barvivy, aby měl papír požadovanou barvu, podle toho, co si zákazník objedná. Pak se papír ořezává na požadovanou velikost a tvar. Ručně se vystřihávají ozdoby, které se taktéž ručně dobarvují a lepí na např. první strany zápisníků, sešity apod. Velmi zajímavé. Neplatí se vstup, ale od návštěvníka se očekává alespoň, že něco málo nakoupí, pár drobností jsme tedy koupily. Šári, snad ti ten pohled pošleme :-). Zatím jsme tu snad nenarazily na poštu. Lambri prý jednu viděla... já ne, ale v mapách průvodce jich je spousta :-).

Po sloní návštěvě a muzeu jsme vyjeli zpět do Kandy. Chtěla jsem si koupit nějaké ovoce tak mi řidič zastavil u cesty, kde stálo několik stánků s ovocem. Ochutnaly jsme červený banán, prý nejlepší druh ze všech banánů a místní mandarinku, která se chutí podobá více grepu a má zelenou tvrdou slupku, pak velmi lahodné ovoce jménem jackfruit, což je obrovská koule asi 3x větší než ananas, která se nařeže a vnitřek se nožem rozseká na jednotlivé kousky - prodává se takto nasekaný v miskách nebo sáčcích. Každý kousek má svou pecku. Chuťově mi to přišlo jako mix melounu, limety a ananasu... A poslední kousek, který jsem měla, byl tzv. wood apple. Malá tvrdá koule, velikostí kiwi, s hnědou skořápkou, která se musela nožem rozseknout a vnitřek se pak vydlabal. Konzistence taková, že Lambri ani nechtěla zkusit (teď říká, že prý asi jako fík). Hnědá rozmělněná hmota nevabné vůně :-). Chuťově malinko nakyslé. Řidič nám pak koupil z tohoto ovoce džus, který trochu připomínal jablečný mošt.

Naše příští zastávka byla v zahradě koření. Je jich tu několik, vstup je opět zdarma, ale očekává se, že návštěvník něco nakoupí. V zahradě rostla vanilka, muškátový oříšek, hřebíček, aloe, kardamom, zázvor, pepř a další. Zajímavé pro nás bylo zjištění, že ananas roste ze země a že je to přízemní rostlina, na které vyroste vždy jen jeden ananas. Dostaly jsme hrnek vynikajícího čaje a byly poslány do obchodu :-). Hned jsme si řekly, že čaj je fakt výborný a že si koupíme krabičku domů. Cena čaje byla asi 10x větší než jsme čekaly - pak jsme nad tím debatovaly, není to vlastně čaj z lístků, ale směs koření, tak asi proto vyšší cena, ale i tak... Přibraly jsme pár vanilkových lusků, přírodní vanilkový extrakt, přípravek na pleť a začaly smlouvat o ceně. Původní částka byla asi 13000 Rs, usmlouvaly jsme to na 8000. Ale asi jsme měly smlouvat ještě dýl... Dnes jsme asi hned 2x trochu naletěly a to jsme si říkaly, že nám se to nestane :-). No, příště už zůstaneme ve střehu...

Po návštěvě zahrady s kořením, jsme pokračovali do další zahrady, tentokrát botanické, největší na Srí Lance. Vstup pro místní asi 20 Rs, pro turistu 1100 Rs. V průvodci z roku 2012 je cena 600. Zahrada pěkná, velká, se spoustou úžasných a zajímavých stromů a rostlin - zaujaly nás obrovské bambusy, fíkus, který vyrůstal z několika kmenů tak, že jeho jednotlivé větve těchto kmenů byly navzájem spojené jako mosty a jehož celkový rozsah byl okolo 20 metrů, palmové aleje, hejna kaloňů zavěšena vysoko ve větvích jedné části zahrady, strom, jehož plody se podobají dělovým koulím, proto dostal název Cannon Ball Tree, zvláštní druhy kokosových palem, které mají plody o váze až 20 kg - tyto stromy plodí největší a nejtěžší ovoce na světě a mnoho, mnoho dalších. Procházka v zahradě nám zabrala asi 2 hodiny, ve smluvenou dobu na nás řidič před vchodem čekal.

Už jsme měly hlad, proto jsme ho poprosily, aby nás zavezl někam do místního bufetu, kde bychom se najedly. Avšak nejprve do banky směnit peníze, jelikož dnešní dopoledne nás stálo zbytek peněz, které jsme měly. Zajeli jsme do centra, Lambri šla s řidičem do zlatnictví směnit peníze, já jsem zatím čekala v tuk-tuku. Jak se po chvíli ukázalo, náš tuk-tuk stál v cestě jinému tuk-tuku, který nemohl vyjet. Tak přišel nějaký úplně cizí pán (nebyl to řidič toho druhého tuk-tuku), ten náš tuk-tuk odbrzdil a i se mnou začal různě tuk-tuk tlačit, couvat a uhýbat s ním. Pak mě a tuk-tuk nechal stát skoro uprostřed cesty a šel pryč. Tak jsem si chvíli říkala, co budu dělat, až nějaké auto nebude moci projet, ale asi bych ho zatlačila zase zpátky. Už vím, jak se to dělá :-). Ale další manévry nebyly třeba, protože jsem viděla, že se Lambri s řidičem vrací. Ani se nedivil, že parkuje o 20m dále... Už jsme měly peníze, jeli jsme se tedy najíst a po jídle jsme jeli k velké bílé soše Buddhy, která se tyčí nahoře nad městem a je odsud vidět celé město. Cestou nahoru jsme to vzali ještě přes vyhlídku na opačné straně kopce.

V 17:30 začínají ve městě tzv. kandyjské tance, jakési divadelní představení tradičních tanců pro turisty. Cena opět 1000 Rs, představení trvá hodinu a na podiu v místním kulturním domě se střídají v tancích muži a ženy, které doprovázejí bubeníci. Na závěr vyjdou všichni návštěvníci ven a celé představení je zakončeno chůzí
3 mužů po žhavých uhlících. Tance byly fajn, některé byly opravdu spíše artistickými kousky :-). Podruhé bych na to nešla, ale jsem ráda, že jsme to viděly.

Poslední zastávkou dnešního dne byl chrám Sri Dalada Maligawa, neboli Chrám Buddhova zubu, který jsme chtěly navštívit už včera, ale nestihly jsme to. V chrámu by měl být uložen zub Buddhy. Zub je ukryt v relikviáři (ve velké zlaté schránce) a ten je uložen v dvoupatrové svatyni. Po skončení bohoslužby se dveře svatyně na malou chvíli otevřou a z dálky asi 5 m je možné si tento relikviář prohlédnout. Ovšem zub vidět nejde :-). Vystály jsme asi 1/2 hod. frontu než se svatyně otevřela, a pak jsme na 2 vteřiny viděly tuto vzácnost. Následně jsme si ještě prohlídly ostatní části chrámu - moc hezký, zatím asi nejhezčí "památka", co jsme tady viděly (až mě mrzí, že jsme si nevyhradily více času), návštěva zde určitě stojí za to.

Řidič nás opět čekal na smluveném místě a zavezl do hotelu. Jen pro představu - za 12 hod, které s námi řidič strávil, najel asi 80 km a vzal si 2000 Rs. Daly jsme mu 2500, ale už asi chápete, proč lituji, že jsme mahutovi vůbec něco daly... To je pro dnešní den vše. Ráno jdeme zkusit sehnat lístky a cestujeme dál.

Jo! Ještě na jedno zvíře jsem zapomněla... na varana! Toho jsme viděly v zahradě v Sigiryi (Lví skála). Měl asi 70 cm a jen tak volně se tam nejprve procházel a pak lezl po stromě a v kmeni hledal něco k snědku. Dnes spatřeny 2 opice, které ovšem nekradly takže nuda :-).