6. den: jak jsme se ohřály v horkých pramenech (Sagada-Bontoc-Banaue)

Peťa: Ráno budíček v 7:00, vstaly jsme až 7:20, klasika. Ale v osm jsme už vyrážely z hotelu na jeepney směr Banaue s přestupem v Bontocu. Dneska byl v Sagadě trh, takže jsme před odjezdem prošly pár stánků - koupily si k snídani sladké pečivo ve tvaru rohlíku z koblížkového těsta plněné sýrem a my s Evou ještě kelímek manga. Koupily jsme si na večer i meloun, ale po handrkování kdo ho ponese (nesla ho Lambri v ruce, pak ho Eva i přes protesty Lambri dala do mého batohu, na který byl ale meloun těžký a Lambri nechtěla, ať se mi ten batoh zničí a chtěla ho z toho batohu vytáhnout a Eva ji ho nechtěla dát) se nakonec ozvala rána a meloun se rozplasknul na betonu. Lambri: tak to vůbec nebylo, já jsem si ten meloun chtěla prostě nést sama...

Eva si ještě nakonec na trhu vybrala takovou sportovní podprsenku za pár korun (za chvíli už ten svůj ztracený batoh nebude vůbec potřebovat, protože bude mít vše nové nebo půjčené :) ). Došly jsme ke stanovišti odkud vyjíždějí jeepney, pán, který má na starosti informace o místní dopravě, nám řekl, který je ten náš, nastoupily jsme a za chvíli vyjeli. Na trhu u stanoviště jsme ještě koupily pár sáčků lístkového čaje, který jsme měly na hotelu - pytlíčky s námi budou tři týdny cestovat :) naše vyváznou jen s malými újmami, ale Eva z těch svých nakonec vyrobí čaj práškový :)

Cesta do Bontocu trvala asi 3/4 hodinky. Nahoře na jeepneym seděli 3 chlapíci, ale během cesty jsme narazili na policejní kontrolu a řidič je okřikl, ať si jdou sednout dovnitř. Kontrola proběhla bez problému, a když jsme dojeli do Bontocu, hned u nás stál řidič dodávky směr Banaue, takže jsme si jen přesunuly bágly a pokračovaly v cestě. V půli cesty se zatáhla obloha, padla mlha a začalo jemně poprchávat. Z mrholení byl nakonec velký déšť, který trval celý den a trvá i večer. Je 21:18 a stále venku prší. Bohužel se to dost projevilo i na teplotě počasí. Z včerejších vysokých teplot, dneska skoro mrzneme. Lambri: A pak že já přeháním :)

Po příjezdu do Banaue jsme hned opět zašly na informační centrum vyřídit poplatek a zařídit si průvodce do vedlejší vesnice Hapao, kde pojedeme na Hot Spring (horký pramen). I tady jsou některé turistické atrakce dostupné pouze s průvodcem. Vše jsme vyřídily rychle, paní z informací nám domluvila našeho průvodce s tricyklem, který nás vezl do Hapao, ale nejprve nás zavezl na ubytko Rice Homestay odložit si batohy. Tricykl je něco jako v Thajsku nebo na Srí Lance tuk-tuk, ale v sajdce sedí 2 lidé a na motorce za řidičem další jeden. Takže pro nás 3 akorát. Místních se sem vejde několikanásobně více.

Na pokoji jsme se převlíkly, vzaly teplejší věci a vydaly se s naším řidičem na cestu. Stoupali jsme více do hor, naštěstí jsme měly i v tom deštivém počasí docela pěkný výhled po cestě na rýžové pole. Ale než jsme dojely do vedlejší vesnice Hapao, což nám zabralo asi 3/4 hodiny, opět se hodně rozpršelo. V Hapao jsme na informacích musely opět zaplatit turistický poplatek (peníze z poplatků jdou na udržování stezky k horkým pramenů a na opravy zavlažovacích zařízení rýžových polí). Za dalších pár minut jsme byli na místě, odkud se vychází na stezku. Řidič řekl našemu průvodci, že bychom si chtěly koupit pláštěnky. Ten obešel obchody, které tam byly a v tom posledním pláštěnky měly - velké odpadní sáčky. Ale ochotně nám vystřihl díry na ruce a hlavu, zaplatily jsme pár pesos a z větší části kryté před deštěm jsme mohli společně vyrazit. Kdybychom zmokly úplně, oblečení bychom usušily asi až někde na jihu na některém z ostrovů.

Cesta opět vedla přes rýžová pole a během výstupu k horkému prameni jsme se dozvěděly několik nových informací o místní vesničce a pěstování rýže. Překvapilo nás, že sadba rýže na poli o velikosti 12x5 metrů zabere jen necelých 15 minut. Sadí ženy, protože jsou zručnější a rychlejší, muži připravují pole, protože to je fyzicky namáhavější práce. I tady mají rýži hlavně pro vlastní potřebu, pokud má někdo rýže více, prodá ji, ale jen svým sousedům nebo rodině. V Hapao žilo před druhou světovou válkou skoro 14 tisíc obyvatel, ale během války zde proti sobě bojovalo Japonsko s USA a Japonci, kteří zde shazovali bomby, vyhnali místní obyvatele daleko do hor, kde většina z nich umřela. Do vsi se po válce vrátila jen třetina z nich a to bylo málo, aby mohli obnovit veškerá místní políčka. Proto pole na vrcholu kaskády zůstaly i do dnešního dne neupravená a rozbitá. Hapao je prý taky jediné místo, kde jsou všechna pole rozdělena kamennými zdmi, to prý nikde jinde nemají. O to, jako i o stezku k pramenům, se postarali Španělé v 18. století, kteří tehdy tuto zem obývali. Informací bylo hodně a tak nám cesta tam i zpět trvající necelou hodinku v jednom směru docela utekla.

U pramene jsme se zapsaly do návštěvní knihy, převlékly do plavek a šly se ponořit do horkého přírodního bazénku. Lambri říká, že voda měla asi 32, Eva si myslí 34 a já 36 stupňů. Hot Spring je vlastně takové přírodní termální koupaliště postavené z kamenů o průměru 6 metrů. V jedné části vyvěrá horký sirnatý pramen. Moc lidí zde naštěstí nebylo - kromě 4 místních chlapců, tam bylo ještě asi dalších 6 turistů (i s námi). V bazénku jsme se necelou půlhodinku vyhřály, převlékly se z plavek a vydaly na cestu zpět. Déšť po zpáteční cestě zesílil ještě více. V místě, odkud jsme vycházely, už na nás čekal nás řidič, my se rozloučily s naším milým průvodcem jménem Joseph a vyjeli zpět. Po cestě jsme trochu vymrzly, takže jsme se nechaly zavézt na hotel, že se převlečeme a půjdeme někam do centra najíst. Ale nakonec jsme zhodnotily, že jednak dost zmokneme a ještě více prochladneme, a jednak bude za chvíli tma a tak jsme zůstaly na ubytování, kde taky mají kuchyň. Dobře jsme udělaly. Kromě toho, že jsme teda čekaly asi přes hodinu na jídlo, ale to jsme četly i v průvodci, že příprava jídla trvá obecně na Filipínách dlouho a je lepší se domluvit hned ráno na konkrétní hodině, na kolik má být večeře připravená, jídlo bylo skvělé! Lambri měla smažené nudle a chop-suey zeleninu, já kuře s chilli a kokosovým mlékem s rýží a Eva taky rýži, ale kuře v rajčatové omáčce. Nejprve donesli Lambri nudle, my s Evou čekaly ještě o chvilku déle, protože kuře se prý ještě stále vaří a trvá to déle než nudle. Bohužel jídelna je jen venku, nedalo se sedět vevnitř a tak jsme si aspoň vzaly deky na spaní, abychom venku při čekání na jídlo nemrzly ještě více. Teď mě napadlo, že jsme se mohly zeptat, v kolik to bude hotové, jít na pokoj a přijít pak ven. Nicméně jídlo bylo opravdu skvělé a všechny jsme si pochutnaly.

Ráno vyrážíme dále do Batadu na prohlídku rýžových polí, které by měly patřit na seznam kulturních památek UNESCO. Snad se počasí umoudří, ať z těch nejkrásnějších možných výhledů něco máme.