5. den, Doi Suthep-Chiang Mai ZOO

S ostatními jsme se domluvili, že si ráno před odjezdem na Doi Suthep zajdeme na snídani. Řidič měl přijet až v 9, po 8 ranní jsme si už objednávali snídani v jídelně nedaleko hotelu. My s Lambri jsme šly do tradiční thajské polévky, já jsem měla s masem a nějakou těstovinou a Lambri s houbami a bambusovými výhonky. Ostatní volili nudnou evropskou klasiku :-) smažená vajíčka a toasty. Mně chutnalo, Lambri vypadala, že by velmi ocenila nudnou evropskou klasiku :-)

Něco před 8:45 jsme viděli přijíždět našeho řidiče. Zaplatili jsme a šli si na pokoj vyzvednout batohy... Ty jsme si mohli nechat přes den na "recepci" v hotelu a vyzvednout si je pak před odjezdem na nádraží. Naskočili jsme na dodávku a vydali se k Doi Suthep. Je to posvátný chrám, který je postaven na kopci v Chiang Mai a je z něj výhled na celé město. Pokud teda není zrovna mlžný opar, což v našem případě byl (byl tady poměrně často). Ke chrámu vede údajně 306 schodů, ale Lambri asi ve 2/3 napočítala jen 100. Na vrchol vede taky lanovka pro lenochy, ale neviděli jsme nikoho, kdo by se vezl.

Nahoře jsme se vždy rozešli a dali si sraz na konkrétním místě v určitou hodinu, ale pokaždé se nám povedlo potkat se náhodně dříve. Radanu s Romanem jsme potkali, jak se fotí u cedule na chrámu, na které bylo napsáno, aby byli lidé tiše... na mou otázku, proč se fotí zrovna u té konkrétní cedule, mi Roman odpověděl, že mu Radana řekla, aby se tam postavil, že je to název toho chrámu a že budou mít památku, kde byli - ani jeden z nich nemluví anglicky, takže neměli tušení, co tam je vlastně napsáno :-)

Na ostatní jsme pak čekali přímo před vstupem do chrámu, kde se všichni musí vyzout a odložit boty do speciálně připravených poliček. Přímo před dveřmi byla samozřejmě hromada vyzutých bot těch turistů, kteří si botníků buď nevšimli, nebo se jim k nim ty 3 metry nechtělo dojít. No a před ty dveře k hromadě bot vyběhl co chvilku malý chlapec, který začal smetákem všechny boty doslova odmetat bokem na vyhrazené místo a vytvářet z nich ještě větší a nepřehlednější hromadu. Byla celkem legrace pozorovat reakce lidí, kteří vyšli ven a najednou své boty neviděli. My jsme si je odložili na místo k tomu určené a tak jsme neměli žádný problém je najít.

Samotný chrám byl opravdu nádherný - jeho hlavní stúpa, která se nachází v samé středu celého komplexu je celá zlatá a hlavně udržovaná, takže se ve slunečním svitu neskutečně leskne. V jedné části chrámu byla modlitebna, kde seděl mnich (potetovaný), který dávat lidem požehnání. Vždy je potřísnil vodou a uvázal na ruku bílý provázek, který taky namočil do té vody. Za to dostával od každého věřícího peníze do připravené nádoby. Stejně jako na Srí Lance i Thajci jsou velmi věřící a každý den si během dne najdou chvilku, aby se zaskočili do jednoho z mnoha chrámů pomodlit.

Prohlídka nám zabrala pár hodin, cestou zpět k autu jsme se ještě zastavovali ve stáncích, které byly pod schody do chrámu a jedli. My jsme si koupily smažený banán, který byl opravdu vynikající a taky jsem si konečně koupila jackfruit (ovoce, které známe ze SL). Renča na něj má zřejmě alergii, protože když kousek ochutnala, začalo se jí špatně dýchat :-( Naštěstí to rychle přešlo. Pak jsem narazila na vychlazený čerstvý džus v lahvičce. Před každou lahvičkou leželo rozpůlené passion fruit (ovoce bez českého názvu) tak jsem si myslela, že je to vyrobený čerstvý džus z toho ovoce. Samozřejmě omyl, byl to jen jejich klasický džus, smíchaný s trochou toho passion fruit. Ale aspoň to bylo osvěžující.

Když jsme přišli k řidiči, začal nám ukazovat další turistické atrakce, které chtěl s námi navštívit. My jsme vše odmítali, ale nakonec jsme kývli na nějaké místo, kde byly ukázky ručně vyráběných věcí, s tím, že nejprve zastavíme cestou v ZOO. Dopředu jsme ho ale upozornili, že nebudeme nic kupovat ani platit nikde vstupné.

Místní ZOO působí na první pohled suše, nudně a velmi rozlehle, ale za návštěvu myslím stojí. Velmi mile nás překvapili hroši a žirafy - u obou výběhů je stánek, kde si za pár korun můžete koupit trávu a zvířata krmit - ale krmit opravdu přímo do úst - tlama všech zvířat je přitom několik centimetrů od Vaší ruky. Krmení hrochů jsme jen pozorovali, u žiraf si to Peťa užila se vším všudy, žirafy jsou její oblíbená zvířata, Cestou jsme váhaly, jestli navštívit pavilon pand - Petr s Renčou nešli, Roman s Radanou naopak ano - platilo se tam zvláštní vstupné, proto jsme celkem dlouho rozvažovaly. Nakonec jsme samy sebe přesvědčily argumentem, že přece by za to nechtěli extra peníze, kdyby to nestálo za to a že hroši i žirafy byly fajn, tak pandy určitě budou taky... No... Za poměrně vysoký vstup jsme zdálky viděly velkou, zřejmě plyšovou, pandu... Došli jsme ještě k pavilonu tučňáků (nic moc) a po chvilce jsme se potkali s Víťou, Marťou a Petrem - pochvalovali si výběhy šelem, které se mohou taky krmit - můžete si koupit kus masa, který vám napíchnou na kus klacku, a vy pak šelmu můžete nakrmit. Nebo jí tím kusem masa dráždit, jakoby byla na lovu, jako to dělali někteří návštěvníci.

Ve smlouvanou hodinu jsme došli za řidičem - ten s námi začal dle dohody uhánět po svých turistických atrakcích - ovšem zcela opačným směrem, než bylo nádraží a tak když jsme zastavili u obchodu na jídlo (skoro vše vždy kupujeme v obchodech s názvem 7 Eleven), Petr mu řekl, ať se otočí a zaveze nás do hotelu, protože bychom pak nestíhali. Řidič se tedy zklamaně otočil a jeli jsme zpět.

V hotelu jsme si vyzvedli batohy a nechali se odvézt na autobusové nádraží. Tam jsme chvilku hledali, kde se najíme, nakonec jsme zvolili všichni stejnou restauraci. (možná to vypadá, že pořád jíme, ale vždy dlouho cestujeme a po cestě nám vyhládne :-) ) Já jsem si dávala nějaké maso s rýží, Lambri nudle a k tomu nějaký japonský zelený čaj. Chutí mi připomněl vanilkovou limonádu ze SL. Na záchod se v té restauraci chodilo přes kuchyň a vypadalo to, že majitelé ten stejný záchod používají jako svou koupelnu. Měli tam odložené zubní kartáčky a pár hygienických potřeb. Ruce se po použití WC umývaly v restaurační kuchyni, v dřezu na nádobí. No a uprostřed kuchyně byl položený záchod pro kočky i s hovínky... Nicméně jídlo bylo dobré, obsluha milá.

Pak už jsme jen šli najít naše stanoviště autobusu, přebalili si věci s dlouhými rukávy a kalhoty, které si každý bral nahoru do autobusu. Dálkové autobusy jsou tu hodně klimatizované. Odložili jsme batohy do zavazadlového prostoru a nastoupili. My s Lambri jsme měly sedadla v horním patře hned v 1. řadě a tak jsme měly před sebou hodně místa na nohy a na odložení věcí. Na každém sedadle byl připraven polštářek a deka. Před odjezdem každý dostal balíček se svačinkou a malé pití. V balíčku byl toast s hmotou, která chutí připomínala paštiku, balení sušenek a voda. Vyjeli jsme načas v 18:00 hodin. Těšila jsem se, že si konečně přečtu pár stránek knihy, ale jelikož jsem dole v batohu nechala lampičku a v autobuse nefungovala, číst jsem si nemohla a tak jsem si na usnutí vzala MP3, kde mám nahranou audioknihu (Stoletého staříka). Mluvené slovo zabralo a za pár minut jsem spala. Budila jsem se jen útržkovitě, občas kvůli chladu, občas z důvodu přeležení nohy nebo ruky. Lambri taky velkou část cesty prospala.

Kolem půlnoci jsme zastavili někde po cestě na jídlo, které bylo v ceně. Na parkovišti byla velká hala, každá autobusová společnost měla svého dodavatele jídla. Naše společnost nabízela polévku a jakési masa neurčité chuti. Nebyla to žádná sláva, chuť žádná. Každý se v jídle trochu "podlubal" a nechal ho být. Protože posádka autobusu nemluvila vůbec anglicky, neměli jsme tušení v kolik je odjezd. Zaběhli jsme ještě rychle na záchod a šli zpět do autobusu. Zbytek cesty proběhl bez zastávky a do Kanchanaburi jsme dorazili pět minut po 5 hodině.