5. den, Anuradhapura-Kandy

Ránní vstávání okolo 7 bylo docela náročné, protože jsme včera poměrně dlouho hledaly vhodné ubytování v Kandy. Sbaleno jsme měly, takže jsme naházely do batohů posledních pár věcí a vyrazily. Na hotelu jsme se domluvily, že si můžeme na recepci nechat batohy - check out byl pouze do 12, věděly jsme, že to nestihneme. Vydaly jsme se pěšky do centra, kde jsme si chtěly dát něco k jídlu a pokračovat směr Anuradhapura - velmi rozlehlé ruiny a zříceniny historického města s desítkami klášterů, ve kterém žilo několik tisícovek mnichů. Anuradhapura je dokonce jedno z největších kláštěrních měst, které kdy na světě byly. Původně jsme měly v plánu navštívít jak Anuradhapuru, tak Polonnaruwu. Na doporučení jiných cestovatelů, i vzhledem k tomu, že návštěva památek 2 celé dny po sobě, není tak úplně pro nás a víme, že po nějaké době by nám obě města splynula, rozhodly jsme se pro Anuradhapuru. Polonnaruwa je menší, je zde více zachovalých památek, ale Anuradhapura je stále aktivní místo, a je zde právě díky rozlehlosti možné vyhnout se davům turistů. Jelikož jsme chtěly spíše nasávat atmosféru místa, než se tlačit s desítkami dalších lidí, rozhodly jsme se pro Anuradhapuru a myslím, že za nás to bylo správně, z tohoto místa jsme byly nadšené.

Po snídani v místní pekárně jsme se domluvily s tuk-tukářem, mladým sympatickým a milým klukem, že nás po památkách sveze. Prohlídka trvá podle něj cca 5 hodin, pak nás hodí na hotel pro tašky a na nádraží. Řekl si 2000 Rs, ani jsme nesmlouvaly a jely s ním. Staré město je velmi rozlehlé, takže zkoušet to projít pěšky nebo na kole během jednoho nebo dokocen jen půl dne, je nemožné. Jednotlivé památky jsou od sebe dosti daleko. Asi jako u spousty ostatních I naše cesta začala u Sri Maha Bodhi - velmi uctívaný strom, údajně z odnože stromu, pod kterým došel Buddha k osvícení. Podle průvodce je oficiálně nejstarším stromem světa (???) a z jeho odnoží rostou stromy nejen na celé Srí Lance, ale i v mnoha jiných buddhistických zemích. Strom lze zde lehce přehlédnout, protože místu vévodí meditující a modlící se poutníci. Dostaly jsme od mnicha "požehnání" v podobě barevné tečky na čelo a bílého provázku kolem ruky. Na všech posvátných místech se chodí bosky, což s blížícím se polednem a čím dál vyhřátější zemí byla občas jakási zkouška toho, co všechno sneseme. Při prvních krocích na vyhřáté zemi jsem připadala trochu jako ten, kdo se umí povznést nad své tělo, ale pak to bylo o tom, co nejrychleji vyhledat sebemenší stín, kde bude země aspoň trošku chladná. A takhle to měla spousta dalších turistů, v jednu chvíli Lambri běžela kolem jednoho Angličana, který na ni volal, že má jít za ním, že tam je kousek "chladné" země :-).

Anuradhapura je velmi, velmi rozlehlá, tuk-tukář nás svezl po nejznámějších místech, ukázal i pár dalších, která v průvodci nejsou - třeba ruiny místa, které mniši využívali jako kuchyni - viděly jsme zbytky ohromných kamenných hmoždířů, kamenné koryto, asi 15 metrů dlouhé, ve kterém se pro mnichy ve velkém připravovala rýže a oni si ji pak nabírali do misek, pozůstatky zavlažovacího systému - kanálu pro přívod vody. Pak nám tuk-tukář zastavil na občerstvení u jedné z památek - asi jeho známí - pozvali nás, ať si sedneme k nim do takového dřevěného přístřešku, dostaly jsme
2 kokosové ořechy, ze kterých pán mačetou usekl konce a kokosové mléko (vodu) jsme brčkem vypily. Jakmile byl kokos prázdný, ještě nám ho rozpůlili, usekli z něj ještě malinký kousek jako lžičku a tou jsme si z vnitřku ořechu ještě vydlabaly kokosovou dužinu. Chuť nemá se strouhaným kokosem, jak ho známe z ČR, nic společného - kokos je skoro jako bez chuti, taková malinko nasládlá voda. Místní pán pil černý čaj a k tomu ukousával nějakou hnědou hrudku - zeptala jsem se, co to je a paní mi hned nabídla - ukusovalo se to místo cukru k čaji, a byl to nastrouhaný a zkaramelizovaný kokos, chutnalo to jako karamel, méně sladký. Hrudky byly velké zhruba jako muškátový oříšek, nahrubo nasekané z nějakého velkého kusu, takže každá měla jiný tvar. Velmi milí lidé.

Po přestávce ještě pár památek a zpátky na hotel a autobus. V Anuradhapuře se nám velmi líbilo, z celého místa sálala atmosféra klidu a pohody, zní to zvláštně, ale duchovno tady opravdu bylo cítit. Moc hezké místo.

Kolem 13 hodiny jsme se vracely zpět do hotelu pro batohy a hned tuk-tukem na nádraží na autobus. Cesta měla trvat skoro 4 hodiny tak jsme na doporučení
tuk-tukáře tentokrát vybraly minibus s klimatizací. S občasným podřímáváním cesta do Kandy uběhla docela rychle.

Kandy je 2. největší město a na dopravě to je hned znát. Všude spousta aut, autobusů, motorek a tuk-tuků. Vystoupily jsme na nádraží, které je ovšem přeplněno autobusy, stojícími naprosto neuspořádaně a nejde přes ně nic vidět. Zeptaly jsme se na cestu, hotel měl být kousek. Pak nás ale nějaký pán zavedl do jakési uličky a pořád opakoval, že musíme jít tam a tam, až nás zavedl k tuk-tukáři. Když jsme řekly, že chceme jít pěšky a tuk-tuk nechceme, oba tvrdili, že je velmi složité hotel najít a že je to jen kousek, takže za 100 Rs. Kývly jsme, ulice tady byly opravdu velmi nepřehledné, doprava zatím nejšílenejší a proplétat se na neznámém místě sem tam mezi auty s batohy na zádech se nám nechtělo. Hotel byl vzdálen jen asi 200 m, takže jsme řidiči skoro za nic zaplatily 100Rs. Navíc nám hned nabízel svezení na celý příští den, což jsme sice chtěly, ale ne s ním. Vzaly jsme si číslo, že mu když tak zavoláme, on že nás zítra v 9 vyzvedne. My že ne, že mu budeme když tak volat a on že OK, OK, a že zítra v 9. Naposledy jsme řekly, že ne, že jedině, pokud budeme volat, zaplatily jsme a odešly. Později v hotelu jsme se domluvily s majitelem na jiném řidiči a zapomněly jsme mu o incidentu říct, tak ani nevíme, jestli se tam po nás někdo v těch 9 sháněl :-).

Po ubytování jsme se šly podívat do města, chtěly jsme stihnout poslední večerní pooju (pudžu) - bohoslužbu v chrámu, který se jmenuje Sri Dalada Maligawa (chrám zubu) a je v něm prý uložen Buddhův zub. Jelikož jsme měly hlad, šly jsme si dát nejprve něco na zub :-). Dle průvodce jsme vybraly restauraci White house. Já si vybrala indie food Butter chicken s chlebem naan, Lambri... špagety bollognese (na Srí Lance :-D). Obě jsme měly výborné limetkové džusy (s čerstvých limetek samozřejmě).

Když jsme dojedly, bylo už dost hodin, chrám bychom už nestihly a tak jsme malinko přehodnotily zítřejší plán. V hotelu nám pak majitel doporučil řidiče, domluvily jsme si cenu a čas a on, že vše zařídí. Ráno v 8:00 nás bude čekat před hotelem. Bydlíme v menším hotelu Mount View Inn, kousek od vlakového i autobusového nádraží. Vybavení je staršího data, ale pokoj je čistý a ve sprše teče teplá voda. Po příchodu jsem musela pokoj důkladně zkontrolovat, jestli si náhodou nějaké zvířátko nespletlo pokoj (jako včera žába). Ale ne, dnes jej máme jen pro sebe. Večer jsme ještě chvíli hledaly ubytování v Dalhousie, což je naše příští zastávka - zde nás čeká jen nocleh, ve 2 ráno budík a výstup přes 5000 schodů na poutní místo - Adamovu horu. Ubytko jsme nenašly, recenze u každého z nich jsou velmi protichůdné a ceny poměrně vysoké, rozhodujeme se proto nechat to tak a až na místě projít pár hotelů, podívat se na pokoje a vybrat si. Za těch pár dní jsme zjistily, že volná místa jsou vždy, v Dalhousie navíc všechny na jednom místě, takže dojedeme na místo a tam si něco najdeme. Jdeme tedy spát, zítra nás čeká náročný den :-).