5. den: jak jsme na chvíli k Bonovi přišly (Sagada-Bomod-Ok)

Peťa: Budík zazvonil v 7:00, za pár minut jsme postupně vstaly. Já spala skvěle celou noc, Eva prý dlouho nemohla usnout z toho čaje a Lambri se probudila s bolestmi zad. Tak nám začal den.

Dnes jsme posnídaly jen na pokoji, zbytky suchého toastového chleba a ovoce - koupily jsme včera mango, ale takové jiné, ve velikosti vajíčka a říkali, že se může jíst syrové, ale nebylo to vůbec zralé, měly jsme ještě mandarinku z autobusu a taky pár banánů.

V 8 jsme už byly na místním stanovišti, odkud vyjíždějí jeepney. Náš jeepney do vesničky Banga-an byl už skoro plný a tak jsme za chvíli vyjeli. Jeepney jsou stará vyřazená auta americké armády, pestrobarevně pomalovaná a různě popsaná a je to levná místní doprava. Hrozně smrdí a kvůli ochraně životního prostředí je možné, že budou zakázány. Zatím ale jezdí a my se mohly v tomto "symbolu" Filipín svézt. Sedí se na lavicích po bocích vozidla, dohromady se sem může vejít asi 24 lidí + se sedí i na střeše nebo visí na schůdcích vzadu. Většinou se vyjíždí až se jeepney naplní a když chce cestující vystoupit, zaklepe na střechu a řidič zastaví. Cestující vystoupí, a jde zaplatit řidiči k okýnku (později jsme zjistily, že to byla jen místní zvyklost, většinou se platí předáváním peněz řidiči postupně přes všechny cestující - jakoby cestující v česku autobusu nastoupil do plného autobusu, sedl si dozadu, řidič mrkl do zpětného zrcátka, odečetl pasažérovi z úst kam jede a pasažér by pak poslal postupně přes všechny cestující až k řidiči peníze a řidič mu pak stejnou cestou vrátil nazpět). A když chce někdo po cestě nastoupit, mávne na řidiče a ten zastaví. Do vesničky Banga-an to bylo necelých 20 minut cesty, dohromady za 3 lidi jsme zaplatily 60 pesos, což je asi 24 Kč. V jeepneym nás čeká v dalších dnech ještě několik zábavných příhod, ale o tom až později :)

Po vystoupení jsme ve stánku vyřídily formality pro vstup, musely jsme ukázat včerejší papír o registraci v info centru a zaplatily poplatek za průvodce 500 pesos dohromady za nás 3. Koupily jsme si vodu a vydali se na cestu. Hned na začátku nám náš průvodce sdělil, že půjdeme hodinu k vodopádu, hodinu se tam můžeme zdržet a pak hodinu na cestu zpátky. Cesta dolů k vodopádům vede po několika stech schodech (podle průvodce 560 v jednom směru, ale myslíme, že jich bylo mnohem více), přes vesnici a rýžová pole. Hned nahoře se k nám přidal psík, kterého jsme pojmenovaly Bono a se kterým jsme si cestou povídaly. Šel s námi celou cestu a když už to vypadalo, že odběhl, za chvíli byl zpět. Když jsme měly pauzu, čekal s námi - vypadalo to, že i své nové jméno si oblíbil, protože na něj celkem slyšel :) Průvodce nám ukázal přístřešek, kde se pořádají různé vesnické rituály. Hned vedle stál přístřešek, kde spí chlapci z rodin, kteří mají hodně dětí a nevlezli by se všichni do domku. Ale pouze chlapci. Za chvíli jsme došli k dalšímu přístřešku, kde místní paní prodávala občerstvení. Nějaké vody, jarní smažené závitky se zálivkou, koblihy plněné lepkavou černou rýží na sladko, tzv. sticky rice a ještě nějaká sladká věc plněná sýrem. Dali jsme si rolku, jedna z nejlepších jakou jsem kdy jedla. Byla plněná čerstvou zeleninou, dána do igelitového pytlíku s trochou zálivky. Daly jsme si na zkoušku i koblih. Byl dost podobný u nás pečeným domácím koblihům a plněn tou lepkavou rýží. Pro přirovnání hustší mléčná rýže.

Od občerstvení jsme pokračovali po rýžových polích dál a dál dolů. Už samy, jelikož Bono se rozhodl, že mu naše tempo nestačí a vydal se k vodopádu s jinou skupinkou. Během cesty se opět průvodce ptal, jestli je Eva naše mamka a kolik je jí let. Hádal ještě o něco méně než včera Norman, tipoval ji na 50. Tak začala vykřikovat, že je naše sestra :) Naštěstí jen česky, takže ji nikdo nerozuměl. K vodopádu jsme došli zhruba po hodince cesty. Schovaný za skálou padá z výšky asi 60 metrů. Je zde i menší laguna, kde se dá okoupat, ale na nás s Lambri je voda moc studená a koupání si necháváme na jih a Eva nechtěla obětovat své nové spodní prádlo tak si jen namočila nožky. Chvíli jsme zde poseděly a nabraly sílu na zpáteční cestu. Bono čekal na své nové kamarády a z našeho vyčítavého pohledu si evidentně nic nedělal. Od průvodce jsme se ještě dozvěděly, že rýže, která se tady sklízí, zůstává pro potřebu místních, nikam se nevyváží. Z políčka velkého asi 10x3 metry je cca 10kg rýže, která se sklízí za 4 měsíce od zasetí. Ukládají ji v takových malých přístřešcích postavených na kraji vesnice u rýžových polí.

Dvoukilometrové stoupání zpět nahoru po schodech jsme měli s několika málo přestávkami na odpočinek. Opět jsme se zastavili u závitků, dala jsem si ještě jeden :) Nahoru jsme vyšli minutu po poledni a v půl jedné, jak nám sdělil průvodce, jel jeepney zpět do Sagady. Rozloučily jsme se s ním, poděkovaly a za chvíli nastoupily a i s dalšími cestujícími odjeli. Po cestě k vodopádům se Lambri průvodce ptala, jestli nebude pršet, chvilkami bylo zataženo. Ale říkal, že ne, že je období sucha a neprší. Ale odpoledne, jsme se cestou zastavily na hotelu na čaj, a během té chvilky se asi na 10 minut rozpršelo. Aktuálně se chystáme jít opět ven, někam na oběd a pak na procházku do vedlejší vesnice Demang. Lambri nám trochu chřadne :(

Lambri: Na pokoji jsem si vzala Paralen, vypila čaj a na chvilku odchřadla, takže jsme mohly vyrazit. Dohodly jsme se, že dojdeme až na konec vesnice do restaurace Gaia`s, kde podle průvodce vaří skvělá zeleninová jídla a odkud jsou nádherné výhledy. Ani jedna jsme na maso po včerejším bůčku neměly chuť, takže jsme šly. Cestou začalo opět kapat, ale nic z toho naštěstí nebylo. Prošly jsme stejnou částí vesnice jako včera a pokračovaly dál, kolem Sugong hanging coffins - dalších visících rakví a jeskyní Sumaging a Lumiang až k restauraci. Ani v jedné z jeskyní jsme nakonec nebyly - jedna je krasová, to nás moc neláká, mě by navíc v mém polouchřadnutém stavu návštěva rozhodně neprospěla a druhá je pohřební - tam jsme se bohužel nedostaly spíše z časových důvodů.

Gaia`s je příjemná eko-restaurace a výhledy jsou tady opravdu nádherné - celá restaurace je v takové jakoby prosklené terase, odkud nevidíte nic než rýžová pole, pár domků, ostrůvky palem, které se velmi líbily Peti a vrcholků hor v pozadí. Pole se už zelenají, takže kochat jsme se mohly dosyta. K jídlu jsme si vybraly pečené tofu s pečenými brambory a mrkví, pastu z bílých fazolí, rajčat a papriček, obojí s rýží, Eva měla zeleninový salát s dipem ze sezamu, medu a hořčice a k tomu hranolky ze sladkých brambor s citronem a třtinovým cukrem, my si daly ještě domácí chipsy se domácím dipem ze zakysané smetany. Vše bylo naprosto luxusní. Z pití stojí za zmínku výběr místních piv (přímo ze Sagady) s různými příchutěmi, Peťa si vybrala Brown banana, tedy hnědý banán, a byla z něj nadšená.

Po jídle jsme se vydaly pomalu zpět, oklikou přes vesničky Demang a Dagdag, dle průvodce místa nezasažená turismem. Procházka to byla úžasná - z "hlavní" cesty vede vždy taková úzká ulička - jen asi metr široký, vybetonovaný chodníček mezi banánovníky, domy, zahrádkami, prasečími přístřešky a podobně. Vše je na sobě hrozně nalepené, takže to spíše vypadalo, jako bychom šly nějakou džunglí, lesem nebo něco takového. Mezi tím byly občas větší volné plochy, nebo zahrady, kde si hrály snad všechny děti z vesnice, všech věkových kategorií. Moderní svět sem ještě zdaleka, díkybohu, nedosáhl. Některé děti byly stydlivé, některé nás samy zdravily a povídaly si, Peťa jim rozdávala bonbóny a ony se smály :) Dospělí to stejné, i když bych čekala, že na nás nebudou úplně zvědaví, většina se na nás smála, zdravila a několik jich s námi prohodilo i pár zdvořilostních slov. Úplně na konci nás cesta vyvedla ke krásné vyhlídce na místní rýžová políčka, která byla všechna stejně (hodně) vzrostlá a zelená. Prošly jsme mezi nimi opět betonovým chodníčkem a po pár krocích a schůdcích jsme už byly na nám známé hlavní cestě vesnicí, na jejím úplném počátku. Vystoupaly jsme ještě jednou ulicí, kde jsme zatím nebyly, měla by tam být pekárna, ale začalo opět kapat, takže jsme ani moc nehledaly a upalovaly na hotel.

Cestou, u nemocnice a u hřiště se hromadili lidi a něco nosili sem a tam - když jsme odpoledne vycházely, stálo zde pár dodávek s ovocem, myslely jsme, že přijeli navečer, ale teď nám došlo, že to jsou asi přípravy na sobotní trh. Zítra chceme okolo 8 vyjet a trhem budeme procházet, tak jsem zvědavá, jaké bude skutečné zdržení :)

Na hotelu jsme si daly sprchu, na "recepci" u čaje vyřídily pár věcí (rezervace salónku Air China, check-in letu na Bohol a ubytování na Boholu). U ubytování se nám nakonec vyplatilo nevzít něco za každou cenu doma, kdy už jsme měly plánování "po krk", a řekly si, že třeba na něco natrefíme na místě - ale zatím to vypadá, že bychom musely na místě chodit a hledat, že systém, kdy někam přijedeme a u autobusu už čeká několik místních s nabídkou ubytování, funguje jen na Srí Lance. Řekly jsme si tedy, že dnes něco musíme najít a po asi 3 minutách (místo několika hodin doma, kdy to pořád nebylo pro jednu nebo druhou "ono") jsme natrefily na bezvadné ubytování na pláži (s rybkami :) ), a vynikajícími recenzemi, za bezva cenu, včetně snídaní (dle recenze moc dobrých) a zajištění skútrů, které si stejně chceme půjčit. Ubytování se jmenuje Steffi`s place.

Zítra vyrážíme do Banaue :)