4. den, Sigiriya-Dambulla-Anuradhapura
Ráno jsme vstaly opět v 6:30 a hned vyrazily na autobusové nádraží na autobus směr Sigiryia - Lví skála. Jedna z atrakcí, kterou by návštěvník Srí Lanky neměl vynechat. Na nádraží jsme si koupily snídani, nějaké 2 sladké briošky, 2 smažené zeleninové taštičky a vodu.
Veškeré pečivo, které se tady ve stáncích (jiné obchody tady v podstatě nejsou) prodává, je zabaleno ve starých papírech - dnes jsme měly pečivo zabalené zřejmě ve stránkách školního sešitu, další den ve starých novinách, v jedné pekárně kam jsme si sedly na snídani, měli dokonce natrhané kusy novin místo ubrousků.
Našly jsme autobus, který byl bohužel zatím prázdný a tak jsme musely opět čekat, až se zaplní. Řidič po chvilce vypl motor a kamsi odešel. Nastoupil jiný, mladší, chvíli se snažil zapnout rádio, což se mu po pár minutách povedlo a dal to všem na nádraží hlasitostí rádia znát. Za minutu přišel původní řidič, mladíka vyhodil a všechno zase vypnul. Jakmile se autobus rozjel, zjistily jsme, že to byl pouze naháněč... Opět křičel z otevřených dveří na možné cestující a autobus se pomalu plnil. 20km jsme ujeli asi za 40 minut, cena 150 Rs za obě...
Hlavní vstup na Lví skálu byl vzdálený asi 1 km od zastávky. Cestou jsme přemýšlely, jak návštěvu této památky zorganizovat - Lambri se cesty na vrchol skály bála - podle fotek je v pár vysokých místech nepříjemná, a tak nevěděla, jestli nahoru vyjde a kvůli procházce po zahradách pod skálou se nám nechtělo platit poměrně vysoké vstupné navíc. Domlouvaly jsme se, jak a kde se pak potkámě nebo jestli bych jí mohla nějak sdělit, že cesta není tak hrozná a ať se za mnou vydá. Zahrady, které ke skále příléhají jsou poměrně rozsáhlé, vstup je na jiném místě než východ a vstupné se platí hned dole při vstupu do zahrad. Naštěstí nám průvodce před vstupem vysvětlil, že nahoru vedou kromě té "nepříjemné" ještě další dvě, pohodlnější, cesty. Nakonec se však ukázalo, že Lambri není žádná sralbotka a celé to na vrchol skály vyšla skoro bez jediného zaváhání.
Zaplatit sem nemalý vstup (3900 Rs) rozhodně stojí za to. Je to památka spadající pod UNESCO, vytesaná skála tyčící se do výšky 200m a historické sídlo krále. V přilehlých zahradách pobíhá spousta opic. Místo je rozděleno na 2 části - rozlehlé královské zahrady se zbytky staveb klášterů a vrchol skály, kde měl vládce postavené své sídlo. Celá prohlídka trvá 2-3 hodiny. Kolem 12 hod jsme byly zpět dole a rozhodnuté jet zpátky opět autobusem, protože tuk-tuk by vyšel draze, ale zastavil nás řidič a že pro někoho jede a že by nás teda svezl, protože jede stejně prázdný. Usmlouvaly jsme cenu za 400, ušetřily spoustu času na návštěvu jeskynních chrámů v Dambulle, které jsme už včera nestihly. A hlavně jsme po cestě viděly jít 2 slony :-).
Check out z hotelu byl až ve 14 hodin, takže jsme se ani nestavovaly do hotelu pro věci a jely rovnou do jeskynních chrámů. A tady se stalo něco, na co asi dlouho nezapomenu... OKRADLA MĚ OPICE!!!! Měly jsme ještě zbytek jídla ze snídaně a že než se vydáme po cestě nahoru k jeskyním, dojíme to. Vytáhla jsem sáček, držím ho v ruce a v okamžiku cítím, že ho kdosi tahá. Otočím hlavu zpět a na něm visela opice a nechtěla sáček pustit. Chvíli jsme se přetahovaly, pak jsem ale viděla kolem sebe dalších 8 opic a stejně už byl sáček roztrhaný tak jsem jej pustila. Sebrala ho a ve chvilce s ním zdrhla... Snad se aspoň s někým rozdělila. Mrcha... a to jsem ještě dopoledne viděla na Lví skále jíst opici igelitový pytlík a nadávala jsem na turisty, proč to dělají - proč takto odhazují odpadky... Ale teď už vím, kde je pravda...
Jídlo jsme tedy vynechaly a šly na vrchol kopce, kde je do skály vytesaných 5 různě velkých jeskyní a v každé jsou postavy Buddhy. Ve dvou z nich je dokonce ležící Buddha, který má 10m. Boty se musí nechat před vstupem do jeskyní a chodí se bosky. Trošku to pálelo. Tam, kde je zapotřebí se zouvat (veškeré chrámy), stojí pár místních lidí, boty si od Vás vezmou a pak za drobný poplatek vrátí. Tady byl mezi místními hlídači bot starší pán, který měl vlasy jako... teď ani jedna nevíme, ke komu ho přirovnat - prostě velmi husté a dlouhé afro :-) a tomu pánovi za krkem seděla opice a ty vlasy mu prohrabávala a čistila :-). Prohlídka nám zabrala asi hodinku. Potkaly jsme tu Čechy, bohužel... česká povaha se opět projevila - klidně dělat věci, které by místní neudělali, protože to uráží jejich náboženství a vyřvávat, že je potřeba si v hotelu nakrást vše co jde, protože co když se to bude hodit....
Hotel jsme měly od jeskyní kousek, takže před 14 hodinou jsme si již vyzvedávaly batohy z hotelu a opět zamířily na nádraží na autobus do Anduradhapury. Poprvé nám ale autobus nejel z nádraží, ale bylo nám řečeno, že musíme přes cestu na zastávku. Trochu jsme se tedy obávaly jak plný autobus bude, ale naštěstí 2 místa vepředu opět byla :-). Nicméně autobus byl plný tak, že na Lambri neustále padala jedna paní, tak se Lambri zvedla, že si sedne na mě a paní vedle nás. Paní se nejdříve tvářila, že to nejde, pak se očima zeptala naháněče a ten asi nic nenamítal, tak si vedle nás sedla. Ale zatím to vypadá, že bílí lidé mají přednost. Řidič byl tentokrát opravdu šílený - batohy jsme si raději zaply, protože byly uložené v "zavazadlovém prostoru", což je ohrádka vedle řidiče s poměrně velkými mezerami a fakt jsme se obávaly, že je po cestě někde ztratí - přední i zadní dveře jsou zde vždy otevřené dokořán. Pravé srílanské řízení - předjíždění všech, jízda v protisměru, trhání volantem doleva, doprava, rychlost a prudké brždění. Řidiči navíc neustále žvýkají něčím plněné zelené listy - později jsme se dozvěděly, že je to betel - kombinace žvýkacího tabáku, nějakého ovoce a takové růžové pasty a má to povzbuzující účinky, což řízení autobusáků vysvětluje :-). Kluk, řidič tuk-tuku, který nám to vysvětloval, neměl moc dobrou angličtinu, takže se budeme muset ještě zeptat.
V Anuradhapuře jsou dvě autobusová nádraží, staré a nové. Řidič nás vysadil na tom špatném, novém, i když jsme se několikrát ujišťovaly, že je to old... Řidič 3x odpověděl yes, yes, old - jakmile jsme vystoupily, ujal se nás tuk-tukář, kterému jsme řekly, že svézt nechceme, že jdeme jen kousek a otevřely mapu, kam on vteřině ukázal prstem na nádraží nové. Podle průvodce jsme si tedy vybraly ubytování jiné, bližší, a šly k němu pěšky asi 3 km. Když jsme dorazily, bylo nám sděleno, že mají plno a jediný volný pokoj je za 4 tisíce Rs, což jsme nechtěly. Recepční se s námi dohodl, že nám zavolá tuk-tuk a že nás zdarma zaveze kousek dál, že mají ještě jedno ubytování levnější, ať se mrkneme. Hotel se jmenoval Melbourne Rest Inn a jelikož se nám na 1. pohled líbil a cena byla akceptovatelná, zůstaly jsme. Pokoj čistý, teplá voda.
Po sprše jsme se šly najíst, ale restaurace, kterou jsme měly vybranou, byla již zavřená. Jedna paní nám poradila, že hned vedle je jídelna. Vyšly jsme po schodech nahoru, před námi pult s nabídkou jídla a samoobsluha. U pultu stála paní a pomáhala s výběrem jiným bělochům. Oslovily jsme ji tedy také, aby nám poradila, myslely jsme si, že patří k obsluze. Nakonec se ukázalo, že paní je tam také pouze na večeři :-). Vynikajcí jídlo skládající se z nudlí, rýže, zeleniny, čočky a smažené cibulky a kousky masa (vidina kuřat naskládaných na sebe v teplém počasí byla zapomenuta). Na mě ne moc, na Lambri příliš pikantní. K tomu jsme měly 2 chlazené, skvělé závzvorové limonády (místní sodovka EGB) a to vše za 490 Rs. Super. Cestou z jídelny jsme se zastavily do obchodu pro vody a šly na pokoj, dopsat deník (píšu i za včerejšek, včera to prostě nešlo) a naplánovat zítřejší den.
PS: Peťa stále zapomíná psát o zvířatech - včera opomněla opice (ale chápu, že zážitek se zlodějskou opicí ten první dojem úplně přebil :-) ). No a dnes na pokoji - vyjdu ze sprchy do pokoje, otočím se, a u dveří žába... Během vteřiny jsem byla zbaběle na posteli, Peťa šla žábě dveře otevřít a žába odešla, jako by opravdu čekala jen na tohle...