4. den: jak se Norman zamiloval do Evy (Sagada)

Lambri: Cesta autobusem byla šílená, četly jsme, že je kvůli klimatizaci zima a navlíkly se, ale skutečnost překonala veškeré naše představy :( Naštěstí autobus nebyl plný, a tak jsem si uprostřed noci sedla nejprve na dvojsedadlo, později na pětisedačku vzadu. Fascinovalo mě, jak během noci vystupovali lidi - uprostřed ničeho, autobus najednou po několika hodinách jízdy zastavil, a aniž by kdokoliv cokoliv zahlásil, lidi vyskočili ze sedačky, za 3 vteřiny byli venku a autobus se zase rozjel. Někdy snad autobus ani nezastavil, jen přibrzdil :) Uprostřed dne, ve městě, na to už jsem tady zvyklá, ale tohle mě dostalo :)

V noci jsem moc nespala, místa moc není, cesty jsou docela rozbité a autobus s námi celkem házel. Zastávku jsme měli jen jednu, v tom je zřejmě rozdíl oproti Deluxe autobusu, který je dražší, a jede o hodinu déle. Na zpáteční cestě to zjistíme, cena byla nazpátek skoro stejná, a tak jedeme na zkoušku "vyšší třídou" :) Ze společností jsme vybraly Coda lines, myslíme, že jako jediní zajíždějí až do Sagady. S jízdou spokojenost, i "normální" bus je naprosto dostačující.

Když jsem se probrala a venku bylo světlo, hned jsem se podívala z okýnka, měli bychom už totiž být v oblasti proslulých rýžových teras. Pohled z okna byl naprosto neskutečný - musím upřímně říct, že jsem asi nikdy nic tak krásného neviděla. To množství zeleně, klikatící se potůčky a cesta, mraky valící se údolím, to vše prosvětlené sluncem - neskutečná, opravdu neskutečná nádhera a fotky to bohužel nedokážou ani zdaleka přiblížit.

Šla jsem dopředu za Peťkou, ukázat jí to - viděla jsem, že má stažené okénko. Peťa sice spala, ale probuzení mi snad odpustí - to nešlo nepředat dál :) Po chvilce jsem si musela jít zase lehnout - horské zatáčky asi nejsou úplně mí kamarádi. Do tohoto místa jedeme za dva dny - už se těším! :)

Do Sagady jsme dorazili přesně na čas, v 7 ráno. Vystoupily jsme do příjemně vyhřáté krajiny, na cestě, kudy chodily děti do školy :) Mrkly jsme do mapy a zamířily na ubytování, které bylo kousek. Tam jsme si jen odložily batohy, check-in je od 10, a šly do města na snídani. Centrum je asi 10 - 15 minut pěšky. S Peťou jsme se cestou shodly, že nám lidé, krajina i "infrastruktura" - domy, auta, tříkolky... připomínají Srí Lanku a hrozně se nám tady hned zalíbilo.

V centru jsme nejprve vyhledaly turistické centrum - zde je zapotřebí se registrovat a zaplatit poplatek 40 PHP na osobu (100 pesos je zhruba 40 korun). V centru jsme dostaly informace o tom, která místa se dají navštívit bez průvodce a kde je naopak průvodce nutný - tím se vše rozhodlo za nás. Zvažovaly jsme dlouho, jestli průvodce vzít nebo ne, moc to nemusíme, i když Peťa tomu byla tentokrát více nakloněná, než já. Nicméně, do Echo Valley i na Hanging Coffins je průvodce nutný, což se nakonec ukázalo jako výborná věc, určitě bychom toho stihly projít mnohem méně. Průvodce se najímá přímo v turistickém centru, kde si jen vyberete, kam chcete všude jít, na nikoho nečekáte a jdete. Platí se podle místa, ceny jsou fixní a jsou vždy za celou skupinu - nás například odpolední výlet po okolí včetně zmíněných míst stál 600 PHP. Pokud by nás bylo třeba 8, platíme pořád těch 600 PHP. Většina míst má ceny nastaveny podobně (cenu za skupinu do 10 osob), ale jsou i místa, kde je započteno lidí méně - například v jeskyni Sumaging a Lumiang je to za 2 osoby a každá další pak něco málo připlácí.

Po zjištění, jak vše funguje, jsme si zašly na snídani - bohužel, jsme se nechaly ukolébat informací paní z turistického centra, že neví, jestli už je něco otevřeno a faktem, že první asi tři podniky byly skutečně zavřené a šly do prvního otevřeného - bohužel špatná volba - jídlo bylo chuťově fajn, ale klasicky jsme vybíraly, až přebraly - já s Peťou nudle a Eva polévku s rýži. Bylo to dobré, ale ke snídani poměrně nevhodné a obrovské :)

Po jídle jsme prošly pár stánků, kde si Eva koupila aspoň tričko a šly zpátky na hotel, kde jsme se už ubytovaly a daly si kávu. Ubytování se jmenuje Rocky Valley Inn, jsou zde hezké a čisté pokoje s koupelnou i teplou vodou, pracují zde velmi milé slečny a mají zde výborný horský čaj - ubytování určitě doporučujeme. Po kávičce jsme vyrazily. V turistickém centru nám přidělili Normana, průvodce, který se zdál trochu zádumčivý :) ale nakonec byl moc fajn :) Celá trasa má trvat 3 hodiny.

První zastávkou byl kostel. K tomu moc ani jedna, včetně Evy, nemáme co říct :) Vyfotily jsme ho a pokračovali dále. Další zastávkou byl hřbitov, který je zde zhruba od roku 1904 (?). Pomníky zde leží tak neuspořádaně vedle sebe, před mnohými z nich jsou zbytky táboráků - svátek vše svatých se tady oslavuje tak, že se sejdou příbuzní a u náhrobků si udělají táborák, pořádají piknik, odpalují se zde ohňostroje a oslavují. Sympatické, myslím, že nebožtíkům je tento pohled milejší, než uplakaní pozůstalí :) Pak jsme pokračovali lesíkem s nádhernými vyhlídkami do krajiny, až jsme došli k jeskyni, kde se pohřbívá. Norman nás vyzval, ať se k jeskyni vyjdeme podívat - bylo tam několik na sobě vyskládaných rakví, některé ještě vcelku, některé již rozbité. V těch byly opravdu vidět lidské ostatky. Zvláštní pohled.

Cestou dál se nás Norman zeptal kolik je Evě let. Když jsme chtěli, ať hádá, řekl zhruba o 10 méně a byl velmi překvapen. Nakonec jsme hádali všichni a všichni všem zhruba 10 let ubrali. Po této hře vyznal Norman Evě lásku slovy "I love you", čemuž ona okamžitě porozuměla no a po zbytek túry (asi další 2 hodiny) následovalo vyznávání oboustranné, korunované otázkami "je Eva vdaná?" a Evinými odpověďmi typu "ne, já jsem čekala na tebe" :)

O kousek níž byla možnost vyzkoušet si lezení na skále. Bohužel, mladík, který to měl na starosti, před chvíli doobědval a zrovna trávil v houpací síti, takže Normanovi vysvětlil, že nemá o případné zákazníky zájem - Peťa by si to i vyzkoušela. Šli jsme tedy dál a už se nám naskytl pohled na visící rakve - Norman začal něco křičet a nám po chvilce došlo, že už jsme v Echo Valley - údolí ozvěn. Zahulákaly jsme si tedy taky, i když musím říct, že na místě, kde je pohřbeno tolik lidí mi to bylo trochu proti srsti. Ale jiný kraj...

Pak už jsme jen sešli přímo k rakvím. Obrázek, který okamžitě každému vyskočí, když si na internetu vyhledá "Sagada", jsme měly před sebou živě. Ve skutečnosti celé místo působí mnohem menším dojmem, než na obrázcích. Norman nás nechal si vše prohlédnout a vyfotit a pak nám k tomu něco odvyprávěl - že tento způsob je tradičním způsobem pohřbívání v Sagadě - v jeskyních a na skále. V jeskyních je ale tělo stále ve styku se zemí a tělo tak ožírají červi, proto se pohřbívá takto na skále - duch má volnost a je doslova mezi nebem a zemí. Pohřbívání do země sem zavedli misionáři, ale není moc populární, protože duši hromada hlíny na rakvi doslova tíží a nemá tak potřebnou volnost. Taky říkal, že zatímco na hřbitovech se za zemřelými chodí, do jeskyně ani ke skále ne - jakmile je jednou takto někdo pohřben, už za ním nikdo z příbuzných nikdy nepřijde. On sám má jednoho rodiče v zemi a druhého v jeskyni. Zatímco on nechodí ani za jedním, smrtí pro něj vše končí a vymaže se z mysli (taková je tradice), jeho sourozenci chodí alespoň na hřbitov. Kolik z toho všeho je pravda, nevím.

Pokračovali jsme po chvilce dále - lesem a údolím kolem skal, kde nám v neskutečné a nedostupné (pro nás) výšce a místech, ukazoval další jeskyně s rakvemi. Říkal, že pro ně je velmi jednoduché se tam dostat. Šli jsme okolo několika stromů kávovníku, ochutnaly boby (červené, které jsou krásně slaďoučké) a na památku si vzaly pecku - kávový bob. Prošly jsme kolem několika dalších jeskyní a podzemní řeky, až jsme došly druhou stranou přímo k ubytování. U něj se nás Norman zeptal, jestli si nechceme odpočinout. Naše odpověď, že není potřeba, ho neuspokojila a musel s pravdou ven - chtěl si skočit na oběd a tak jsme se domluvili za 20 minut před hotelem.

Pokračovali jsme kolem rýžových polí a několika buvolů k vodopádům Bokong. Ty jsou malinké a jsou kousek od hotelu - Eva se tady vyčvachtala, detaily si necháme pro sebe :) a jen co trochu proschla, pokračovali jsme dále. Došli jsme druhou cestou k hotelu a už se chtěly s Normanem loučit, že mu teda zaplatíme (prohlídka se platí na konci přímo průvodci) a on se zeptal, jestli už nechceme jít na poslední bod. My myslely, že poslední bod byl vodopád - samozřejmě jsme šly. Posledním bodem byla tedy místní tkalcovna, kde jsme mohly pozorovat při práci 4 tkadleny, které na stavu vyráběly krásné látky. Fotit se nesmělo a tak jsme se jen podívaly a šly.

Došly jsme až do centra, kde jsme se s průvodcem rozloučily a nechaly si doporučit jídelnu - poslal nás do 7J's - výběr to nebyl špatný, chuťově bylo jídlo dobré, ale měli na výběr jen ze 2 jídel a 1 polévky - polévku jsme nechtěly, jedno jídlo bylo vepřové a druhé jsme nevěděly. Objednaly jsme tedy obě hlavní jídla a to třetí nechaly na výběru číšníka - myslely jsme třetí hlavní. Donesl od každého jedno, tedy i polévku - jedno bylo vepřové jakoby smažené, druhé vařený nebo pečený bůček, a polévka stejná, jakou měla Eva ráno - taková nakyslá s hromadou vepřového masa. Maso bylo poměrně tučné a těžké, takže jsme se nějak podělily, ale moc nás to neuspokojilo.

Po jídle jsme pokračovaly hlavní ulicí dále, měly by tam podle průvodce být nějaká bistra a restaurace, kde podávají jídla s vlastním jogurtem, takže se projdeme, obkoukneme to a možná sem zajdeme zítra na snídani. Cestou se Eva dovybavila spodním prádlem a dalším tričkem :) Narazily jsme na palačinkárnu, kde jsem si dala klasiku - banán - nutella, luxusní :) a Peťa překvapivě taky - skončila u karamelové. Tady nás poměrně dobře bavila Eva, která se při své (ne)znalosti angličtiny pustila do hlasitého čtení druhů palačinek. Měly jsme všechny tři celkem dost, když jsme se dusily v záchvatech smíchu z jejího "štrausbery", "čoklik" a dalších perel :) Čoklíků tady pobíhá poměrně dost, když už jsme u toho, jeden hezčí než druhý :)

Ulice, kterou jsme procházely, byla velmi živá, všude pobíhaly a hrály si spousty dětí, jednomu klukovi Peťa dala bonbón a pak tahala z kapsy po jednom další a další a on z toho měl celkem slušný záchvat smíchu :) Zkratkou jsme se pak dostaly kolem hřiště plného jak malých, tak velkých dětí, které hrály basket, hoňku, gumu (což je u nás už bohužel poměrně sci-fi), až k hotelu.

Na "recepci" jsme ještě vyřídily pár e-mailů a SMS s rodinami a aerolinkami (zavazadlo se stále hledá :( ), daly si vynikající místní čaj (velká konvice plná celých čajových lístků na minimálně 6 šálků čaje za 16 korun!!!) a šly na pokoj, osprchovat se a dospat posledních několik dní. Zítra nás čekají obří vodopády Bomod-ok a pak uvidíme, co budeme stíhat.

Teď ještě - já sedím a píšu, Peťa už tak hodinu spí a Eva se snažila, ale nemohla usnout, a tak si čte a já se jí občas zeptám, co se jak jmenovalo, nebo jestli jsme potkaly bizony nebo buvoly (plete se mi to :) ). No a teď u poslední věty, se ptám, jestli neví, jak se jmenují ty vodopády, kam jdeme zítra a vedle mě se od zhluboka oddechující Peti ozve "Bomod-ok" :D