3. den: jak jsme byly namačkané jako sardinky (Manila)

Peťa: Pokoj jsme měly rezervován dopředu, z důvodu pozdního příletu, abychom nemusely v noci něco hledat, což se nám v tomto případě vyplatilo. Ráno jsme musely opustit pokoj do 12:00 a všechny jsme byly z cesty unavené a vstávaly jsme až v 11:00. Sbalily jsme si batůžky a vyšly do ulic hlavního města. Kolem ubytování to žilo, spousta stánků, lidí, čekajících řidičů na tricyklech. Klasický pouliční život, který známe už z našich předchozích cest, ale připadá mi, že je tu všeho více. Přes den jsme chtěly vyměnit peníze, zaplatit rezervaci na trek na sopku, kam půjdeme ke konci před odjezdem a přepravit se do části Quezon, odkud máme noční přejezd na sever ostrova do Sagady. Ještě jsme to chtěly vzít přes obchoďák, kde by si Eva koupila něco letního, než jí najdou kufr. Došly jsme k obchodnímu domu, který byl hlídán policií se samopaly. Eva se moc netvářila, ale zkusily jsme vejít dovnitř a hned nám došlo, že tohle nebude obchod pro batůžkáře a nic obyčejného tam zřejmě nekoupíme. Vevnitř byly hrubé kvalitní koberce, vše ve zlatě a obchody značek Rolex, Cartier, Hilfiger apod. Ani jsme neprošly bezpečnostními rámy a raději se otočily a šly pryč. Za rohem jsme narazily na banku, kde jsme vyřídily vše potřebné. Ale kolem už nebyly žádné stánky, takže jsme si musely dát pozdní snídani v 7/11, nějaký sandwich a čínskou polévku. Byly jsme blízko letiště a tak jsme se tam zašly informovat jestli není něco nového v případu ztraceného zavazadla. Nebylo.

Z letiště jsme se začaly přesouvat do čtvrti Quezon, odkud ve 20:00 odjíždíme autobusem. Místní nám poradili, abychom jely autobusem, který stoji před letištěm. Našly jsme tedy stanoviště, ale autobus jel jen do čtvrti Baracan - tam jsme musely přestoupit. Jely jsme asi 20 min v chaotické místní dopravě. Místy jsem měla pocit, že jsou buď různé stánky postavené uprostřed cesty, nebo cesta vede po chodnících. Mezi dopravními prostředky se neustále motali nějací chodci, prodavači, kola a všichni na sebe zase troubí a pro nás je to jeden velký zmatek, ale nepřišlo mi, že by se řidič vztekal a rozčiloval.

V Baracanu jsme vystoupily a rozhodovaly se, jestli najít v tom velkém zmatku autobus nebo jet vlakem. Přistoupil k nám starší pán a ptal se, kam jedeme a co hledáme. Ukázaly jsme mu to na mapě a on nás poslal taky na vlak, jako už předtím v mapě našla Lambri. Nádraží bylo hned vedle nás, vyšly jsme pár schodů a postavily se do fronty. U vstupu jsme opět musely projít přes bezpečnostní systém - rentgenová kontrola nás i batožiny. Ale šlo to velmi rychle. Pokladnu i perón jsme našly rychle, je to menší příměstský vlak a u pokladny nám paní řekla, že všechny vlaky jedou naším směrem.

Schody dolů na nástupiště byly rozděleny na pánské a dámské. Na Srí Lance byla takto rozdělena čekárna, ale s rozdělením perónu jsme se zatím nikde nesetkaly. Sestoupily jsme dolů, kde už stálo několik front po 5-6 ženách všech věkových kategorií. Chlapi stáli na druhém konci. Stání ze strany kolejí bylo ohraničeno páskou. Zvlášť ještě bylo ohraničeno stání pro důchodkyně, těhotné a matky s dětmi a tělesně postižené. Po pár minutách se perón zaplnil a místní pracovníci na nástupiště už nepouštěli další cestující, kteří zatím čekali na schodech. Za chvíli vše dávalo smysl. Přijel vlak, vystoupili všichni lidé (konečná zastávka). Zaměstnanci zkontrolovali vagóny (vlak vypadal spíše jako větší tramvaj se 2 vagóny), pustili nejprve matky, starší a postižené a pak uvolnili pásky a my mohly nastupovat. A začala tlačenice :) Smály jsme se tomu, jak jsme na sebe namačkané, ale to, co se pak dělo dalších 11 zastávek jsme ještě nikde nezažily :) Bylo nám hned jasné, proč jsou tady ta rozdělení mužských a dámských vagonů. Každé nastoupení a vystoupení byl doslova boj o to dostat se dovnitř, což ještě s trochou síly bylo snazší - když navíc některá žena uvízla ve dveřích, tak pracovník na perónu ji zezadu v bílých rukavičkách potlačil a dveře se zavřely :) Mnohem horší bylo se dostat na zastávce ven. Tam nebyl nikdo, kdo by pomohl, a záleželo na šikovnosti se procpat. Strategicky jsme bránily naší pozici u dveří, i když námi dav nedobrovolně manipuloval a různě posouval. Ale bylo nám jasné, že kdybychom byly posunuté někam dále, nemuselo by se nám podařit vystoupit. Doslova nebyl ani milimetr místa, stání pouze na jedné noze, ruce různě obmotané kolem těla. Nic pro klaustrofobiky. Když přišla naše zastávka, byly jsme připravené vyrazit k boji. Povedlo se nám se protlačit ven :) Za 20 min jsme našly odjezdové místo naší autobusové společnosti.

Během 3hodinového čekání na bus zašla Lambri s Evou omrknout stánky, které byly kolem v ulici, ale nic zajímavého nenašly. Já jsem se pak rozhodla navštívit stánek, který jsem pozorovala z nádraží. Velké hrnce s rýží a několik různých misek s nějakými věcmi. Nikdo nemluvil anglicky, takže jsem absolutně neměla ponětí, co si k jídlu vybírám. U stánku jedlo asi 5 místních a já. A vypadalo to, že jsem snad první cizinec, který si tam něco dává. Jídlo servírovali na talíři v mikrotenovém sáčku - zvlášť rýži, zvlášť něco k tomu. V mém případě to bylo skvělé pečené vepřové maso. Sáček se vyhodí, a talíř, protože není mastný, se opláchne v kýblu studené vody. Výborná večeře za 14 korun :) Porce byla navíc docela velká, tak jsme si ji s Lambri trochu rozdělily.

Po jídle už za chvíli přijel náš autobus, takže už jsme na cestě. Aktuálně je 1:07 místního času. Chvilku spím, chvilku píšu. Vyjeli jsme ve 20:00, v 7:00 ráno bychom měly být na místě.