3. den, Malcesine-Monte Baldo (skoro:-) )

Dnes jsme byli časově vázáni na trajekt, který jezdí z Limone na protější břeh jezera do městečka Malcesine, z kterého jezdí lanovka na nejvyšší horu Monte Baldo (2218 m.n.m.).

Lanovka jezdí od od ranních hodin, ale cyklisté mohou vyjet pouze do 10:15 a pak až odpoledne po 14:15. Museli jsme stihnout trajekt z Limone v 9:10. Trajekt převáží jak cyklisty tak auta a cesta trvá zhruba půl hodiny. U lanovky jsme byli kolem 3/4 na 10. Viděli jsme frontu a říkali si, že se nám snad podaří nastoupit. Cyklisté sedící kousek od nás byli Češi a vysvětlili nám, že je to fronta těch, kteří již mají koupené lístky a že přijeli v půl deváté a již lístky pro cyklisty byly vyprodány. Fronta u pokladny byla ještě mnohem delší a nebylo vůbec jasné jestli bychom po několika hodinovém čekání lístky vůbec koupili. Kousek pod lanovkou byl cykloshop, který nabízel nahoru na horu svezení cyklododávkou. Cena byla stejná jako lístek na lanovku, jen jsme byli ochuzeni o výhledy z rotační kabinky, které zde jezdí. Dodávka přijela do 20 min, na přívěs jsme naložili kola a my nasedli do dodávky společně ještě s dalšími dvěmi českými cyklisty, které jsme potkali u lanovky. Cesta nahoru trvala přes hodinu, auto musí jet oklikou. Za Rivou jsme začali stoupat a po serpentynách dojeli do sedla, kde auto zastavilo a řidič začal vykládat naše kola. Po chvilce jsme pochopili, že na vrcholu Monte Baldo nejsme a že prý dál jet nemůže, ze se tam auto nedostane. Nechápali jsme, jelikož před námi pokračovala asfaltka. Napadlo nás, že vrchol je asi po cestě za restaurací, ale to taky nebylo ono. Jeden ze dvou cyklistů,kteří s námi je-li v autě, mluvil italsky a mu řidič vysvětlil, že musíme pokračovat po té asfaltce a pak dále cestou nahoru. Do dnešního dne nevím proč s tou dodávkou nepokračoval dále. Nasedli jsme na kola a vydali se na cestu. První část byla skvělá, 3 km sjezd z kopce a zastávka v restauraci na kafe a wecko. Výhled zde byl nádherný skoro na celé jezero a viděli jsme na protějším břehu přímo náš hotel. Dále už to taková legrace nebyla. Začalo stoupání, které se neskutečně táhlo. Chvíli před námi vyjel David s Girim, my a Reňca s Petrem jsme jeli spolu. Jirku jsme dohnali, vypadal dost vyčerpaně, ale David už byl z našeho dohledu. Renča mu zkoušela volat, aby zjistila jak cesta pokračuje dále. Čekalo nás jen další stoupání plus bychom pak museli vyjet kopec zpět k místu, kde nás vysadila dodávka, protože cesta po které jsme vyjeli autem byla vlastně cesta, kterou jsme měli svět zpět. Asi každý byl psychicky připraven dnešní den na sjezd a žádné kopce a tak jsme se rozhodli otočit a jet zpět. Museli jsme vyjet k místu, kde jsme vystoupili. Tam jsme byli domluveni, že počkáme na Davida. Ten dojel hrdinsky až nahoru, kde opět nečekaně potkal zbytek naší výpravy, kteří si udělali výlet bez kol. Jakmile jsme se opět všichni potkali, Petr začal vymýšlet, že bychom to mohli místo po asfaltce vzít přes pole a les, že je to v mapě značeno jako cyklostezka pro freeride a že se tama určitě bude dát sjet a zkrátíme si cestu.

Sjet se dalo asi 500 m. A i těch 500 bylo náročných. Potkali jsme 2 mladé lidi na elektrokolech (do dneška nechápu jak ty kola mohla vytlačit) a ti nám říkali, že cesta bude ještě horší. Ale že to bude nesjízdné nás asi nikoho nenapadlo. Vydat se lesem bylo velmi špatné rozhodnutí. A cesta na začátku po louce mezi kravami bylo to nejpohodlnější:). Následně se stezka změnila v nesjízdný krpál plný velkých kamenů, klád, spadaného listí a z kol jsme museli sesednout. Zdálo se, že tato "necesta" nikdy neskončí. Já jsme měla chvílemi už dost nervy, protože jsem si chtěla užit sjezd na mém skvělém kole a docela jsem to dávala i znát. Naštěstí jsme po asi 3 km narazili na odbočku ven z lesa a napojili se na hlavní cestu. Zatímco jsme jsme se plahočili s koly, po cestě už bychom byli dávno dole ve městě. Ale zase máme na co vzpomínat:). Po asfaltce už jsme svištěli rychle dolů až do Rivy. Tam jsme se zastavili na pizzu a pak do Lidlu pro vínko. Než jsme nakoupili, rozpršelo se. Museli jsme asi půl hodinky počkat než přestane pršet. Po zpáteční cestě jsme jeli kolem pláže a Renča pronesla, že po dešti je voda nejteplejší a že bychom se mohli okoupat. Šli jsme já, ona a Petr. Ostatní jeli už do hotelu. Koupání bylo po celém dni osvěžující a dodalo nám vzpruhu na zbytek cesty. Dojeli jsme vyčerpaní, ale nakonec to bylo fajn. Po dnešním dni jsem sundala SPD, protože jsem už zase 2x nebo možná 3x spadla a ve výjezdu do kopce jsem nejistá a jezdím s jednou nohou vypnutou a to není ono... Takže se těším na zítra na normální "bedajle". Po večeři jsme odpočívali s vínkem na balkoně a debatovali o dnešní cestě necestě a plánovali zítřejší vyjížďku.