23. den: jak nás překvapil Peking (Manila-Peking-Warszawa)
Peťa: Ve 4 ráno se dle domluvy potkáváme se synem majitele před ubytováním. Nakládá nás a naši bagáž do auta a veze nás na letiště. Za dvacet minut vstupujeme do odletové haly a připojujeme se do dlouhé fronty k odbavení. I když jsme tady skoro dvě hodiny před odletem, stoupáme si na konec řady. Chtěly jsme ještě po odbavení projít duty free shop a ostatní obchody a utratit na letišti poslední peníze. Ale s přibývajícím časem bylo jisté, že toho moc nestihneme.
Večer jsme kontrolovaly potvrzení o zakoupení letenky, kde bylo uvedeno, že k odbavení můžeme mít dvě zavazadla, každé s hmotností do 23kg. I proto jsme se rozhodly si koupit oblečení a kufr. Když jsme došly k odbavení, byly jsme nemile překvapené informací, že zavazadlo může být jen jedno. Dvě byly uvedené pouze u cesty z Varšavy sem, na zpáteční cestě bylo povoleno jen jedno. Koho by to napadlo?? Naštěstí jsme byly sbalené tak, že z mého batohu bylo potřeba odebrat pouze jednu láhev, přesunout do kufru a batoh jsme si mohla vzít na palubu jako příruční. Sice přesahoval povolenou váhu 7kg, ale to naštěstí nikdo nekontroloval.
Takže problém se zavazadlem byl vyřešen, do odletu zbývalo 30 minut, ale už probíhal nástup do letadla. Rychle jsme vběhly do jednoho z obchůdků, kde byla káva, kterou chtěla koupit Eva. Vydaly jsme se halou k naší odletové bráně a myslely, že po cestě potkáme ještě nějaký krámek. Avšak nic. Takže jsem běžela halou zpátky a všimla si ještě jednoho obchůdku, kde měli trika, které Eva chtěla. Vybrala jsem jí jedno, k tomu ještě jednu kávu a běžela rychle zpátky. K nástupu do letadla byly zrovna hlášeny naše řady.
V Pekingu jsme přistáli kolem 11:15. Musely jsme si opět vyřídit tranzitní vízum a vyčkat si ve frontě na kontrolu ven. Naštěstí bylo tentokrát v řadě méně lidí, než když jsme zde stály prvně. Prošly jsme kontrolou, vlakem se přesunuly do odletové haly, kde jsme chtěly vyměnit peníze. Nastal problém se s kýmkoliv domluvit anglicky - dokonce ani na informacích nepochopili ani pár základních slovíček jako map a metro (v různých verzích jako underground apod.)
Nakonec jsme vše zdárně vyřídily, nasedly na rychlovlak a z letiště dojely do centra, kde jsme přestoupily na metro. Celou dobu jsme si představovaly, že když vyjdeme ven z metra, ocitneme se v přecpaných ulicích a dopravní zácpě, všude kolem nás budou stánky s jídlem podobně jako v Manile. O to víc nás překvapil klid a prázdné cesty, když jsme vystoupily z podzemí nahoru. Jako bychom byly na okraji Ostravy, konkrétněji teda Lambri si připadala jako v Hrabůvce, já v Porubě :)
Kousek opodál stál obchoďák, do kterého jsme vešly. Zaútočily na nás prodejkyně šátků a suvenýrů, které nám začaly vnucovat své zboží. Ceny vysoko vyšponované s každým odmítnutím padaly níž a níž. Původní nabídka za sošku buddhy byla 190 yenů (na koruny zhruba krát 3,5), nakonec spadla na 50 yenů (i níže). A tak to bylo se vším, a když jsme nabídky odmítaly, prodejci nechápavě kroutili hlavami a chytali nás za ruce, že za takovou cenu už musíme koupit. My se ale pouze chtěly najíst a neměly zájem nic kupovat. Jídelní koutek byl v podzemním patře, kde bylo několik restaurací s pravou čínskou kuchyní. Takže vybrat si byla radost. Každá jsme si dala opět něco jiného a vše byly maximálně spokojené.
Lambri: Po jídle jsme si ještě došly na WC - první Peťa a když došla, hlásila, že si mám vzít ubrousky, že není papír. Došla jsem teda k toaletám a zaujal mě přístroj s nějakými obrázky - začala jsem si to prohlížet a zjistila, že je to automat na papír, který funguje jen, když se usmějete! :) Byl tam obrázek zakaboněné paní, která měla smůlu (asi teda tím pádem Peťa :) a pak obrázek smějící se paní, která papír dostala (to jsem byla v tomto případě já :D ). Velmi mě to pobavilo, a když jsem to pak řekla Peti, musela se jít podívat. Když jsme došly zpět na WC, stála zrovna u automatu bezradně další turistka (mračící se, evidentně). Když jí Peťa řekla, že se musí zasmát, jinak papír nedostane, zasmála se, ale rozhodně ne na automat, ale na tu bláznivou radu. Byla celkem překvapená, když automat zabzučel a jí vyjel papír :)
S plnými bříšky jsme šly navštívit Temple of Heaven (Chrám nebes), který společně se Zakázaným městem patří k nejvyhledávanějším památkám v Pekingu a nyní patří mezi památky světového dědictví.
Chrám nebes je komplex taoistických chrámů z počátku 15.století. Císaři se zde modlili za dobrou úrodu. Koupily jsme si vstupenky s prohlídkou několika chrámů uvnitř. Hned z kraje bylo součástí velké venkovní hřiště, kde byla spousta starších Číňanů cvičících na bradlech, protahovali se, hráli badminton a bylo to moc fajn tak vše pozorovat.
O kousek dál, v podloubí jednoho z chrámů, seděli hloučky po 4-5 lidech hrajících karty. Vypadalo to podobně jako náš žolík. Všichni hru prožívali, házeli kartami na hromádky a u hry se hádali. O kus dále byla zase sekce deskových her. Bylo to opravdu bezva.
Potom jsme procházely rozlehlým areálem a nahlížely do otevřených chrámů. Z Chrámu nebes jsme přejely metrem k Náměstí Nebeského klidu, které je hned vedle Zakázaného města. To už bylo bohužel zavřené, ale k našemu překvapení se vyskytovala na náměstí spousta Číňanů. Nevěděly jsme co se dělo nebo bude dít, ale Lambri potkala nějakou Evropanku, která jí nechápavě odpověděla, že je přece půl 7 a bude se sundávat vlajka. Přesně v půl jsme z dálky zaslechly dusot pochodujících vojáků. Četa asi 50 vojáků vpochodovala na náměstí ke stožáru a začala stahovat vlajku. Diváci kolem nadšeně tleskali, fotili a natáčeli video.
Z náměstí jsme se opět metrem přesunuly k olympijskému parku a národnímu olympijskému stadionu - Ptačímu hnízdu. Ani tady nikdo kolem neuměl anglicky, ale aspoň tady bylo rušněji než přes den v Pekingu. Procházelo se tu pár místních, možná i turistů a to i přesto, že kromě stadionu a dvou obchůdků zde nebylo nic.
Po celém dni chození jsme byly už unavené (já teda byla skoro celý den a až energeťák mě večer nakopl), a tak jsme se začaly přesouvat zpět. Metrem, a pak přestup na rychlovlak zpět na letiště.
Tím, že jsme měly dlouhý přestup, mohly jsme si u Air China zarezervovat pobyt na letišti v jejich airport lounge, což byla místnost s křesýlky a gauči, kde bylo příjemné teplo. Cestujícím je zde k dispozici i lednice s nealko nápoji a automat na kávu. Na 2 hodiny jsme se natáhly a trochu si do odletu odpočinuly. Pro případ, že bychom tvrdě usnuly, jsme si nastavily budíky na 2:00, ale ani jedna z nás pořádně neusnula. Přesunuly jsme se k odletové bráně, a došly jsme zrovna, když spustili nástup do letadla, takže jsme plynule, jako první nastoupily do letadla.
Před námi byl 9 a půl hodiny dlouhý let. Podařilo se nám usnout a trochu si odpočinout. S časovým posunem +7 hodin jsme ráno po šesté hodině přistáli na letišti ve Varšavě. Letošní asijská dovolená byla bohužel definitivně u konce. Je čas začít plánovat další cestu :-).
Během času stráveného v Pekingu jsme si sestavovaly žebříček navštívených míst. Nemohly jsme se shodnout, co dát na první místo. Vše, co jsme viděly, nebo zažily, nás okouzlilo a zařadit něco výš nebo níž je v tuto chvíli zatím nemožné.