22. den: jak jsme doopravdy nakupovaly (Manila)

Peťa: Po příjezdu ze sopky jsme se s majiteli domluvili na snídani ráno na 8:00. I když se nás večer majitel ptal, která z nás chce chleba a která rýži, nakonec jsme všechny dostaly rýži s omeletou. Omeleta byla skvělá, připravovala ji žena majitele, která se k nám spolu s ním ke snídani připojila. Dokonce i Lambri, která takové věci nejí, tak nakonec litovala, že mi svou půlku omelety dala. U snídaně jsme majitelům říkaly, že chceme zajet na nějaký trh, nakoupit si pár věcí, které jsou tady levné. Poradili nám pár míst, mj. i jedno z těch, které jsme měly vytipované z internetu (Divisoria), rozhodly jsme se tedy jet tam. Původně s námi chtěla jet paní majitelka, ale když jsme si trvaly na tom, že se dopravíme jeepneym a ne taxíkem a nakupovat budeme venku a ne v klimatizovaném obchodě, nenápadně o tom přestala mluvit :) Nepochopily jsme, že i když nám místo sami doporučovali, když jsme řekli, že tam pojedeme, začali vyšilovat, že to je hrozně nebezpečné :)

U snídaně s námi celou dobu seděli majitelé, kteří se nás vyptávali na všelijaké věci, od cen oblečení a jídla u nás, až po politickou situaci a na to, jaké to vlastně bylo za komunistů a jestli je to teď lepší. Asi si některé věci vůbec neuměli představit a to jsme se bavili jen "lehce". Pak nám ještě vysvětlovali cestu, která byla s třemi přestupy. Paní domácí nám nabízela svou tašku (skládací, obrovskou při rozložení), ale stejně si potřebujeme nějakou koupit, abychom měli případné věci jak převézt. Na lísteček nám ještě pro jistotu popsala cestu a pár filipínských frází, jako kolik to stojí, to je moc, dáte mi slevu? a podobné :) Ochotný majitel nás šel doprovodit k zastávce, po cestě byla banka, kde jsme potřebovaly ještě vyměnit pár peněz. Zde mohli měnit jen majitelé účtu té dané banky, a tak to pan domácí ochotně za nás udělal.

Na zastávce jsme potkaly místní paní se synem, která se s námi dala do řeči, a jeli s námi pár zastávek. Zjistili jsme, že její syn taky dělá judo, takže jsme chvíli překládaly Evě :) Paní se pak taky rozohnila nad světovou politickou situací, rozčilovala se nad Putinem a ptala se, jaký na něj máme názor a jestli jsme slyšely, co se teď stalo (řešila se zrovna kauza agenta Skripala). Zajímavé, co tady lidé řeší. Paní i její syn byli moc milí a přátelští lidé, kteří se nám snažili poradit jak a kde přestoupit a pomohli chytit i jeepney, kterým jsme potřebovaly jet. I oni nás varovali před zloději, kteří se prý na trhu v hojném množství vykytují a neustále opakovali, abychom nosily batůžky ne na zádech, ale zavěšené dopředu na břiše.

Ale asi i proto, že jsme tu byly přes týden a ne o víkendu, nebylo tu přeplněno lidmi a nemusely jsme být neustále ve střehu. I tak jsme Evě, protože neměla telefon, dali do ruky lístek s textem ve stylu: Ahoj, jsem Eva, ztratila jsem se a nemluvím anglicky. Zavolejte prosím na tohle číslo - a daly jsme číslo na hotel, nechala by se tam hodit taxíkem. Eva ale říkala, že kdyby se ztratila, odjela by na letiště, to ví, jak se řekne, a tam by do zítřka počkala :) Dostaly jsme ještě informaci, že bude spousta stánků kolem silnice hned, jak vystoupíme z jeepney, ale máme tu ulici celou přejít a až pak začíná trh. Chvíli jsme bloudily a hledaly, už nám chtěl řidič tricyklu nabídnout svezení, ale nakonec jsme ten pravý trh našly o 100 metrů dále. Stánky postavené kolem chodníků, nabízely rozmanitou nabídku zboží od oblečení, obuvi až po různou elektroniku. Naším cílem bylo si koupit nějaké tenisky a pár triček. Samozřejmě se nemůžeme bavit o originálech, ale pokud kupujete tenisky Adidas za necelých 200 Kč tak ani originál nečekáte. Ale veškeré věci, které jsme si koupily, se na první pohled od originálu nedají rozeznat.

Největší stánky zde byly s botami. Většinou tomu šéfovala jedna paní, která posílala své pomocníky shánět velikosti, jaké jsme potřebovaly. Vždy někam na chvíli odběhli, buď do utajených skladů, a pokud velikost neměli, sháněli je u svých kolegů prodejců. Trefit se s velikostí nebylo vůbec jednoduché. Jeden model malý, druhý, ve stejné velikosti velký. Ale nakonec se nám podařilo jich několik vybrat a tak bylo jasné, že si zde budeme muset sehnat i kufr, protože ani jedna z nás v batohu neměla místo. Ale kufr, pokud teda vydrží, budeme používat na cestách po Evropě.

Na trhu jsme strávily celé odpoledne, nakoupily si několik věcí, což je u nás podivuhodné. Naše nákupy doma končí po cca hodině, kdy nás to přestane bavit a necháme to "na příště", aby se to příště mohlo zase opakovat. V zahraničí, chtěly jsme takto nakoupit už v Thajsku, jsme se do obchoďáku ani neodhodlaly a raději chodily po rozpálených ulicích Bangkoku. Takže tady jsme byly samy ze sebe překvapené - ale máme myslím, na několik dalších let, vystaráno. Kolem sedmé, když už se setmělo, jsme nastoupily do jeepneyho a vydaly se na cestu zpět. Na hotel jsme přišly až po deváté hodině a jen co jsme otevřely branku, seběhli se majitelé, že už měli o nás strach, a že jsou moc rádi, že jsme zpět :)

Domluvily jsme si s nimi ráno odvoz na letiště, letíme v 6:20, takže ve 4:00 máme sraz. Dostaly jsme ještě talíř s mangem, takový zelený druh, které si sami na své zahradě pěstují. Bylo toho hodně, takže jsme si jej rozdělily a dovezly domů.

Kompletně sbalené a nachystané jsme byly až po půlnoci, za 3 hodiny nás čekalo vstávání. Snad se dospíme v letadle.

Lambri: Ubytování se jmenuje Conrado's Apartelle a bylo opravdu super - pokud potřebujete po příletu nebo před odletem zůstat v Manile, určitě zamiřte sem. Je trochu těžší to najít, místní taxikáři navíc nepoužívají navigaci, takže offline mapy a základní znalost angličtiny při navigaci se opravdu hodí - pokud bych jednoho i druhého taxikáře nenavedla, jezdíme tam dodnes.