21. den: jak jsme byli fascinovány domorodci (Manila-Mt. Pinatubo)

25.03.2018

Daly jsme si sprchu, sbalily se a taxikář přijel. Doprava byla celkem v pohodě, takže na místo určení jsme přijely s více než hodinovým předstihem. Sraz byl podle informací z e-mailu u Mc Donalds, kde jsme se měly potkat se zástupcem pořádající agentury. Podle sbalených batohů jsme poznaly, že už tam asi pár lidí, převážně teenagerů, čeká.

Dostaly jsme papír s instrukcemi o cestě. Vyjížděly celkem asi 3 dodávky. Myslela jsem si, že se po celém dni vyspíme, ale já jsem seděla u řidiče, kde řvala hudba, Lambri seděla na přídavné sedačce a opěrka ji končila v půlce zad, Eva měla málo místa na nohy a navíc celé auto bylo vymražené na 14 stupňů a řidič jel stylem brzda plyn. Jediní, kdo neměl problém, byli filipínští teenageři, kteří usnuli hned poté, co jsme vyjeli.

Dodávkou jsme po 3 hodinách dojeli do základního tábora Botolan v části ostrova Luzon, oblasti Zambales, kde jsme přesedli do jeepů. Byli jsme opět rozděleni do skupin. My tři jsme byly dohromady s párem z Anglie. Já s Lambri a ten pár jsme seděli na korbě, Eva vedle řidiče, spolu s naším průvodcem. Z informací, které nám přišly při objednávce do e-mailu, jsme věděly, že se máme připravit na prašnou cestu, ideálně si vzít šátek a pořádně si zabalit hlavu a tvář. Nejde ani popsat, jak celá trasa vypadala.

Vyjeli jsme, ani nemůžu říct, že na cestu, protože tohle cesta nebyla. Jeli jsme v prachu a písku po něčem, co vypadalo jako koryto vyschlého jezera. Nerovná cesta s výmoly, kamením a občasným brodem s námi házela a při troše nepozornosti jsme narážely hlavami o kostru vozidla. Během pár chvil jsme byli kompletně zaprášení. Prach se vířil všude a kolem nás široko daleko nebylo nic jiného, než jen tahle cesta. Zničehonic se najednou objevili lidé s povozy s buvoly. Byly jsme překvapené, protože kolem nás byla jen prašná planina. Co nás ale opravdu šokovalo, bylo, že jsme o pár metrů dál míjeli menší osadu se čtyřmi domy a rodiny venku. Usmívající se děti nám radostně mávaly a vůbec jím nevadilo, že je projíždějící jeep zasypal prachem od hlavy až k patě. Později jsme zjistily, že jsou to domorodí obyvatelé kmene Aeta, který jsme pak potkaly i výše v horách. Asi nikdy nepochopíme to, v jakém prostředí tady žijí lidé v domě zbitém z pár kusů dřeva a kolem není nic jiného než prach ze sopky, která zde v roce 1991 vybuchla. Podle informací, co jsme se dočetly, to byl jeden z nejhorších výbuchů, jaký svět zažil a na tuto oblast měl devastující dopad.

Po několika kilometrech se cesta změnila v úzký kamenitý chodníček obklopený vysokou trávou. Jeep klesal a stoupal, ve vyjetých kolejích se nakláněl z jedné strany na druhou a museli jsme se všichni pořádně držet, abychom nevypadli. Po hodině a půl jeepy zastavily. Dál už cesta nepokračovala. Pod vrstvou prachu, která na nás byla, nebylo poznat, jakou barvu oblečení má kdo na sobě.

Celkem nás bylo asi 40. Byli jsme rozděleni do předem určených skupin. Každá skupina dostala průvodce a začala stoupat 7 km nahoru směrem ke kráteru sopky. Součástí skupiny byla i koordinátorka ze spodního základního tábora, kam jsme ráno přijely. Zhruba v polovině cesty, výše v horách na odlehlém místě, jsme narazili na další skupinku kmene. Kolem nich se utvořil hlouček a většina si je, nebo se s nimi, začali fotografovat. Zeptala jsem se koordinátorky, jestli to těm obyvatelům nevadí. Odpověděla, že ani ne, ale že to lidé, kteří se o ně starají, nevidí rádi, protože jim turisté dávají peníze nebo různé sladkosti a oni pak odhazují obaly všude kolem a znečišťují oblast, protože odpadky tady nijak znehodnocovány nejsou. Nevědí, že se to nedělá. Že v případě, kdy by jim chtěl člověk něco dát, je lepší přinést ovoce nebo např. pečivo. Škoda, že jsme to nevěděly.

Kmen Aeta jsou původní obyvatelé této horské části Filipín. Velká většina jich zde zemřela právě při výbuchu sopky. Nyní zde prý žije asi 15 rodin, každá se šesti až osmi dětmi. Jsou kočovníci, takže během suchého období žijí zde v horách, během tajfunů se stěhují ukrýt do jeskyní ve skalách a pak zase putují jinam. Živí se lovem zvěře a pěstováním sladkých brambor. Nemají zde školu, lékaře, obchod. Nic z těch věcí, které nám připadají nezbytné pro život, tady neexistují. Učitelé zde dochází vzhledem ke stěhování kmene zřídka - stane se, že s některým dítětem pracují a pak jej 2 roky nevidí, protože prostě kmen nenajdou. Pokud je lékařská péče nezbytná, např. právě dnes má rodit jedna z obyvatelek, může se kmen spojit vysílačkou se základním táborem, kde je i nemocnice, a jeep je sveze dolů. Vysílačka je ale zatím jen na tomto jednom místě. Z vybraných turistických peněz jim zde staví velký přístřešek se střechou se solárními panely, kam se budou moct rodiny schovat v období dešťů, aby se už nemuseli ukrývat v jeskyních. Pro Lambri i Evu bylo setkání s těmito lidmi jedním z top 3 zážitků z Filipín.

Stoupali jsme dále bujnou vegetací s výhledy na okolní zelené kopce, přeskakovali přes říčky a ti kteří měli sandály nebo žabky, tedy např. Eva :), si místo skákání přes kameny ochlazovali v horkém počasí nohy. Došly jsme na poslední "rozcestí" vedoucímu k sopce s cedulí, která ukazovala, za jak dlouho dojde ke kráteru mladý člověk, ve středním věku a senior. Časy byly 15, 18 a 20min. Takže jsme se hned rozhodly uspořádat závod. Já zastupovala mladou generaci, Lambri střední a Eva seniory. Ale protože ke kráteru vedla jen úzká cestička a před námi šlo několik lidí, které nešlo předběhnout, došly jsme nakonec všechny spolu.

V horní části kráteru je odpočinková zóna se zelenou plochou. Dolů k jezeru vede ještě několik prudkých schodů. V jezeru kráteru je z bezpečnostních důvodů zákaz koupání. Nevím od kdy to tak je, protože jsem na netu našla fotky ještě z doby, kdy se doprostřed jezera jezdilo na lodičkách, a lidé se koupat mohli.

Ke kráteru jsme došly před jedenáctou hodinou a odchod zpět byl naplánován v půl jedné. Výpravy vychází nahoru vždy ráno, mezi 7-8 hodinou, při hezkém počasí nejpozději v 10. Je to zase z bezpečnostních důvodů, v odpoledních hodinách dochází k náhlým změnám počasí a prudkým dešťům a cesty jsou pak nesjízdné. Před 7 lety zde došlo k tak prudkým záplavám, že zde voda smetla několik aut a zemřelo zde asi 5 turistů. Proto se vychází v brzkých ranních hodinách a po poledni zpět.

Jelikož jsme již skoro dva dny nespaly, natáhly jsme se pod stínem stromů a na chvilku si odpočinuly a snad i usnuly. Přesně v půl jedné jsme se v té naší skupince s průvodcem vydali zpět. Nešli jsme k místu, kde jsme z jeepů vystoupili, ale ty popojeli o 3 km blíže. U aut jsme se zahalily, zabalily batohy a naskočily na korbu. Cesta začala opět několika prudkými sjezdy a výjezdy, při kterých se jeep prudce nakláněl. Když jsme sjeli tento úsek, dojeli jsme na prachovou planinu. Cesta byla nekonečná. Pokaždé, když jsem zvedla hlavu s nadějí, že uvidím příjezd do tábora, ale před i za námi byla jen nekončící cesta, propadala jsem zoufalství.

Když jsme dojeli zpět, všechny jsme vystoupily z auta bez špetky energie a beze slova. Sundaly jsme ze sebe vrstvu oblečení obalenou prachem, a postupně se šly opláchnout do provizorní koupelny. Spousta lidí se sprchovala - my netušili, že to bude až tak šílené, takže jsme s sebou bohužel nebraly čisté věci. Ale rozhodně to všem doporučujeme.

Chvíli trvalo, než se sešli všichni spolucestující z naší dodávky. Jakmile jsme byli kompletní, vyjeli jsme zpět, směr Manila. Myslím, že si ještě dlouho budeme pamatovat na nekonečnou cestu, zácpu v Manile a nepohodlné sedačky v dodávce, které nám nedovolily zamhouřit oko. Totálně vyčerpané jsme vystoupily zpátky u Mc Donalds, kde jsme nastupovaly.

Stoply jsme si asi tři taxíky, ale ani jeden z nich nás nechtěl odvézt na uvedenou adresu. Rozhodnuté dojít na terminál jeepney se nám po cestě nakonec podařilo taxík zastavit. Ale stejně jako ty ostatní, i on se ztratil a hledal cestu. Opět s pomocí Lambri navigátorky nás řidič dovezl v pozdních večerních hodinách k ubytku.

Po dvou nevyspaných dnech a noci jsme usnuly během pár vteřin. Postel byla nejlepší odměna za doposud nejnáročnější den tady. Eva šla do sprchy kompletně oblečená, prý aby se co nejlépe odprášila :) Jo! A chvilku poté, co jsme došly na pokoj, přišla Eva s tím, že ztratila telefon. Lambri hned jsem volala na její číslo, ale byla nedostupná. Já jsem jí šla s hledáním pomoci, ale bohužel, telefon opravdu nemá :( Zablokovaly jsme alespoň SIM kartu. Můžeme zopakovat to, co u foťáku: Sice pořád říkala, že už je starý a musí si koupit nový, ale takový konec si nepřála.

© 2017 Náš cestovatelský deník. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky