20. den: jak jsme měly patálie s ubytováním (Palawan-Clark-Manila)

Peťa: Dnes jsme letěly z Palawanu do Manily. Odlet byl až ve 13:00, takže jsme měly poměrně dost času se nasnídat, dobalit a vyrazit.

Ovšem objevila se komplikace s ubytováním. Přišel e-mail, že pokoj, který jsme si rezervovaly, sice má přistýlku v ceně tak jak je uvedeno na webu, ale je to postel pouze pro dítě do 12 let. To už uvedeno nebylo. A že pokud bychom chtěly přistýlku pro dospělého, budou nám účtovat dalších 900 PHP/noc. To se nám nelíbilo, protože bychom se dostaly na úplně jinou cenu, než jsme chtěly. Začalo hledání nanovo. Naštěstí v hotelu, kde jsme byly ubytované, fungovala skvěle wi-fi, takže Lambri začala řešit e-mailem stornování ubytování a já rezervaci nového ubytka.

Storno bylo možné provést už pouze přes společnost Booking, přes kterou jsme pokoj rezervovaly. Lambri šla na recepci, jestli by jí nepůjčili telefon na zavolání, protože našla i filipínské číslo na tuto společnost. Nejprve jí ho nepůjčili, protože si mysleli, že bude volat meziměsto. Pak ale našla, že číslo uvedené na webu je bezplatné tak ji nakonec půjčili, ale nepodařilo se ji dovolat. Poslala na Booking e-mail s požadavkem storna.

Nevěděly jsme, co dál. Z Bookingu nikdo neodepisoval. Ubytko, které jsem ráno rezervovala, bylo možné zrušit do večerní šesté hodiny. A tak jsme to zatím nechaly tak, odešly na letiště, kde jsme věděly, že bude wi-fi a třeba do té doby přijde nějaká odpověď.

Do času nástupu do letadla nepřišlo nic. Další možnost bude, až přistaneme. Letenky jsme měly zakoupené ne do Manily, ale do Clarku. Náš původní plán byl na sopku Pinatubo vyrazit z této části, nakonec vyšlo levněji a rychleji jet přímo z Manily, která je mnohem dále, ale protože letenky už jsme měly koupené, musely jsme letět sem a odsud přejet o kousek níže do hlavního města.

Po přistání v Clarku se Lambri připojila, ale žádná odpověď z Bookingu nepřišla. Ale na letišti byl telefonní automat, tak jsme šly volat. Automat nefungoval. Vysvětlila jsem situaci paní na informacích a požádala, jestli by nebylo možné použít nějaký telefon na letišti. Zašla do kanceláře a pak kývla, že máme jít za ní. Lambri s ní vešla dovnitř a začala další paní vysvětlovat, co potřebujeme. Vytočila nějaké číslo a nevím jestli někde zjišťovala, zda můžeme volat nebo si ověřovala, zda uvedené číslo je opravdu bezplatné, ale asi po 15 minutách pustila Lambri k telefonu. Dveře do kanceláře byly otevřené, takže jsem vše sledovala a poslouchala co se děje, ale když si Lambri sedla k telefonu zády, neviděla jsem co se děje. Držela sluchátko v ruce asi tři čtvrtě hodiny, než začala s někým mluvit. Hurá! Povedlo se. Rezervace Bookingem stornována, na ubytko už nemusíme nic psát.

Byl čas vyrazit do nejbližšího města na autobus do Manily. Ten jel sice i z letiště odsud přímo na letiště do Manily, ale cena byla několikanásobně vyšší. A tak jsme vyrazily najít jeepney, kterým bychom se dostaly na autobusový terminál v Dau. Trochu jsme se prošly. Opět jsme byly jediné, které odcházely z letiště po svých podobně jako na Cebu, když jsme šly vyzvedávat Evin batoh. Ale naštěstí byl tady chodník, světlo a nepršelo.

Jeepney jsme našly, dojely na terminál, kde jsme si ve stáncích koupily nějaké jídlo a nastoupily na bus. Byly jsme 90 km od Manily, předpokládaly jsme, že nejpozději kolem 20 hodiny budeme na ubytku. Autobusem jsme vyjížděly asi v 17:30. Ovšem jakmile jsme přijeli do Manily, začalo peklo. Kolony aut, troubení a popojíždění krokem. Trvalo další snad 3 hodiny, než jsme dojely do místa, kde jsme potřebovaly vystoupit. Po vystoupení z autobusu jsme si potřebovaly chytit taxík, který by nás k ubytku zavezl. V recenzích k hotelu jsme četly, že i přesto, že je hotel vzdálen 2 km od letiště, taxikáři místo neznají. To se nám za chvíli potvrdilo.

Zastavily jsme si taxík, ukázaly na mapě, kam jedeme, dohodly cenu a nastoupily. Taxikář chtěl pořád po Lambri, která seděla vedle něj, aby mu místo na mapě zvětšila. Ale to nešlo. Díval se znovu na adresu a pak řekl, že nás zaveze, ale navýšil cenu. Vystoupily jsme opět do davu lidí, stánků a dopravy. Další taxikář, který zastavil, adresu neznal a nevzal nás. Další kluk, že ano, ale řekl si cenu dvakrát vyšší, než jsme byly ochotné dát, takže tipuju trojnásobek, než o který by si řekl u místního. Mezitím jsme vždy popošly pár metrů. Nakonec na nás zavolal nějaký mladý klučina, jestli chceme taxík a kam jedeme a začal zastavovat projíždějící vozy. Jeden z nich kývl, že nás vezme, a když jsme nastupovaly, mladík chtěl peníze za pomoc. To mi v tom celém chaosu vůbec nedošlo. Dala jsem mu pár drobných a on, že chce dvacku. Ale to jsem neměla. Takže chvíli stál s nataženou rukou a furt říkal dvacet, dvacet... Ale nakonec třískl dveřmi, vzal si od řidiče "poplatek" a zmizel. Cesta v koloně pokračovala v taxíku a čas ubíhal. Nejhorší na celé situaci bylo, že jsme věděly, že musíme být ve 2:00 na smluveném místě, odkud byl odjezd na sopku a že se moc nevyspíme, jestli se vůbec vyspíme.

Když už jsme se vyjeli z největšího chaosu, taxikář nevěděl kam jet a furt zastavoval a vyptával se. Nakonec teda i s pomocí Lambri, která řidiče navigovala, jsme kolem desáté dorazili k našemu ubytování. Začali jsme se s taxikářem nakonec domlouvat i na odvozu k odjezdu na sopku, když vyšel ven majitel ubytování, který uměl lépe anglicky než taxikář a pomohl nám s domluvou času. Dohodli jsme se na vyzvednutí o půlnoci, protože místo odjezdu bylo na druhé straně města.

Šly jsme se ubytovat a ptaly se majitele, kde se můžeme najíst. Ten hned se ochotně nabídl, že s námi půjde ven. Došli jsme pár metrů vedle ubytka, kde byla malá restaurace a o kousek vedle obchod s potravinami. Tam jsme si nakoupily jídlo na celodenní výlet na sopku a šly se najíst. Majitel byl celou dobu s námi a byl velmi příjemný - půl na půl zvědavý a upovídaný :) Ale velmi pohostinný a milý :)

Po návratu na pokoj zbývala do času odjezdu necelá hodina, takže budeme dva dny bez spánku.