20. - 21. den, Bangkok-Doha-Budapešť-Vratimov

Pro dnešní, poslední den, jsme měli v plánu už jen dokoupit pár drobností domů, dobalit se, zajít si na oběd, odjet na letiště a odletět.

Po návštěvě supermarketu jsme do programu přidali ještě masáž J Zamířili jsme k veselým Thajkám, ale bohužel neměly prostor pro všechny, zůstali tam myslím jen Petrové. My se zkusily projít po ulici kousek dál a nakonec jsme si vybrali salón, kde měli lehátka (ne masážní, ale takové zahradní odpočinkové) venku. Chtěly jsme zůstat v příjemném teple a pozorovat lidi na ulici. Daly jsme si celkovou masáž, venku nám masérky masírovaly jen nohy - ke mně přišla nejstarší masérka a podle povídání s holkama asi nejzkušenější a možná i "nejdrsnější" J Ale to nebylo nic oproti tomu, co přišlo po chvíli, když jí vystřídala paní, která tady tou šéfovala J Na zbytek (záda) nás vzaly dovnitř, kde proběhla druhá část masáže. Bylo to náročné J ale bylo to bezva J

Po masáži jsme si daly oběd v jídelně naproti masérny, na ulici jsme se potkaly už i Romanem, který na nás před masérnou čekal, a s oběma Petry. Po jídle jsme zamířili do hotelu, vyzvedli batohy a vydali se na zastávku autobusu - Petr si z předchozí dovolené pamatoval, kam přesně máme jít. Cestou jsme potkaly zaparkovaný pojízdný vozík, zřejmě s ovocem nebo jiným jídlem, který si dokonce jeho majitel označil svým jménem - Mr. Boonch :-D (Boonch, přesně i takhle napsáno, je jedna z mnoha Petiných přezdívek a jedna z mála, na které je patřičně pyšná J Začala být nejprve klasický český Bunč, ale protože to Siri v telefonu neuměla přečíst, stal se z ní Boonch J Příjmení se liší podle situace - zrovna v Thajsku byla vzhledem ke způsobu, jakým se opaluje, Boonch Loupáček J A prý to zní drsňácky, tak nevím :-D No, každopádně, stánek pobavil a máme vyfocený J ). Kousek od stánku pana Boonche byla již naše zastávka - stáli jsme na ní pěkně dlouho, ale nakonec přijel J

Dojeli jsme na konečnou zastávku, odkud jsme měli dojít pěšky, nebylo to daleko, na zastávku vlaku - nadzemky, který jede přímo na letiště. Vzhledem k tomu, že Petr zvolil poměrně svižné tempo, velmi rychle jsem se ocitla na chvostu skupiny, která byla roztažená snad do 100 metrů J Peťa šla solidárně se mnou, ale za chvíli jsem to vzdala, šla si svým tempem a občas v dálce někoho zahlídla - za chvíli už ani to ne, takže jsme se pak doptávaly na cestu. Na jednom místě jsme dokonce narazily na natáčení reklamy (nebo videoklipu? ne, myslím, že to byla reklama na nějaký prací prášek...) - velký štáb, několik stanů s cateringem, zázemím, pojízdné koleje pro kameru a několik herců, kteří v běloskvoucím oblečení před kamerou tančili a poskakovali a smáli se úsměvy stejně bílými jako jejich oblečení. V kontrastu se šedým velkoměstem to působilo úsměvně J

Za pár okamžiků jsme už došli na stanici nadzemní dráhy, koupili si jízdenky (žeton podobný tomu v kasinech, jeden byl na nástup a druhý pak na výstup) a nastoupili do prvního vlaku směrem na letiště. Všichni jsme byli z toho pochodu v horkém městě trochu vyčerpaní a zpocení - nevím, jak ostatní, ale moc dobře jsem se v nacpaném vagónu na stojáka necítila...

Na letišti jsme došli k odletové hale a postupně se šli převléknout do cestovního oblečení, což byla taky legrace - po 3 týdnech v kraťasích a žabkách jsme s všichni najednou sami sobě připadali tak trochu nepatřičně... V dlouhém oblečení, ponožkách, teniskách... Jako první přišel Petr - toho jsem ani v takovém oblečení na první pohled nepoznala a říkala si, kdo to k nám jde J Pak došla Peťa a to jsem si zase na minutku pomyslela, proč se oblíkla do pyžamka J No a nakonec Petr Fedor, ten vyloženě nezklamal, protože po 3 týdnech nošení veškerého oblečení v jednom batohu, se vrátil převlečený a na kalhotách měl opět puky J Jak to udělal, netuším J

Na letišti (i na všech dalších) vše uteklo velmi rychle, lety taky bez problémů, až na truchlení, že to máme za sebou.

V Budapešti jsme zavolali pánovi, u kterého jsme měli zaparkovaná auta - za chvíli nejen pro nás dojel. Rozplynuly se i naše poslední obavy z nenastartování a už jsme všichni jeli domů.

Cestou jsme se zastavili ještě v Podkově, motorestu u Výškova, na oběd - po těch 3 týdnech výborné stravy trošku zklamání z těžkého jídla. Po dojetí do Vratimova se Petr, kterého jsme vezly, nechal vysadit doma a se slovy "tak čau", vystoupil J Jako bychom jely z hospody J No, Peťa toho moc nenamluví, řekly jsme si a jely domů. Druhé auto ještě nepřijelo, a tak jsme si odnesly aspoň nahoru tašky, a jakmile jsme je slyšeli přijíždět, sešly jsme se dolů rozloučit, ale bohužel nás čekalo něco podobného jako s Peťou - i Radana s Romanem hodili bágly na ramena, zamávali, a byli fuč... Když jsme šli z první schůzky před pár měsíci, loučili jsme se teda mnohem vřeleji... No nic, připsaly jsme to ponorce a těšení se na děti a šly podruhé, už definitivně, domů :-)