2.den, Jánošikovy Diery-Veľký Rozsutec

A jak jsem včera odhadla, tak se i stalo :-) Ale o tom až později. Ráno jsme vyrazily celkem brzy autem do vedlejší vesničky Bielý potok, odkud je vstup do jedné z nejkrásnější části Malé Fatry - Jánošíkových dier. To je soustava kaskádovitých

splavů uprostřed lesa a skal, přes které se prochází po uměle vytvořených mostcích, žebřících a v místech, které jsou nebezpečná se můžete vytáhnout pomocí řetězů a zábradlí. Opravdu zajímavá, členitá trasa, která nám připomínala stezku Bílá Opava v Jeseníkách nebo Medvědí soutěsku v Rakousku. Místy byla poměrně náročná, mokré kameny klouzaly a jinudy než opatrně přes ně se jít nedalo - o to větší bylo naše překvapení, když nás najednou předběhl pejsek, takový oříšek... U dalších řetězů jsme se potom otočily a za námi stála rodina s několikaměsíčním miminem, které měla maminka přivázané na hrudníku.. Naše trasa dneska začala v Dolných Dierach, pokračovaly jsme přes Ostrvné, kde jsme minuly odbočku na Nové diery, došly jsme k rozcestníku Podžiar, kde se oboje diery opět na sebe napojují, šly jsme přes Horné diery k rozcestníku Pod Pálenicou, dále údolím Tiesná Reznia, kde byla cesta nejnáročnější a ze které jsme pomalu stoupaly nahoru k rozcestníku Pod Tanečnicou a odtud již pak to bylo cca 10min na sedlo Mezirozsutce. U rozcestníku Pod Tanečnicou jsme si na chvíli odpočaly, posvačily a nabíraly sílu na další výstup. A u sedla Medzirozsutce se naše cesty na asi 2 hodiny rozdělily. Já jsem se vydala po modré méně náročnou trasou (na jejichž prvních 300 metrech se mi povedlo zabloudit a musela jsem se asi 100 m vracet...) k sedlu Medziholie, kde jsme se opět měly s Peťou sejít. Cesta vedla lesem, z kopce, přes kameny a pařezy, ale po asi 20 minutách stezka z lesa vystoupila a mě se naskytly nádherné výhledy na okolní vrcholky, vzdálené hory i na Veľky Rozsutec - už nevypadal tak "nebezpečně" jako z druhé strany, tak jsem se malinko uklidnila :-) Až k rozcestníku Medziholie vypadala cesta podobně - pěšinka přes louku s nádhernými výhledy, a připomínala mi procházky v Irsku, takže jsem si ji 100% užívala :-) Asi za 45 minut mi psala Peťa, že už je na vrcholu Veľkého Rozsutce (podle mapy 1:15 hod) a já za pár minut došla k rozcestníku, kde jsem na ní měla počkat. Mou dlouhou chvíli se mi rozhodla pomoci urychlit fenka ohaře Mia, která zjistila, že jsem jediný turista široko daleko, který jí chce házet k aportu klacek - když se unavila, šla si do stínu odpočinout, ale za pár minut u mě byla zase - takhle se to opakovalo asi 4x, než jsme se už i s Peťou zvedly k odchodu. A ještě zpátky k sedlu Medzirozsutce, kde jsme se rozdělily a Peťka se vydala po červené: Cesta od prvních metrů byla velmi strmá. Vedla lesem, kde byla vykotlaná úzká roklina se "schody" z kamenů a hlíny. Můj zpočátku rychlý krok se s přibývajícími metry začal zpomalovat, dech zrychlovat a kontrolou hodinek jsem zjistila, že jsem na trase teprve 5min. Marně jsem vyhližela vrchol, který byl ukryt za špičkami stromů a vrcholky skal.Cesta nahoru pomalu ubíhala, výhled do okolí začínal být úchvatnější, jen konec mé cesty se zdál být v nedohlednu. Zhruba po půlhodinovém stoupání se za stromy objevila skála, z které to bylo na vrchol Rozsutce "jen co by kamenem dohodil".. bohužel jen vzdušnou čarou :-) cesta sestupovala pár metrů dolů, aby mohla následně vést strmým stoupáním k vrcholu. Ještě překonat 2 řetězy a jsem skoro na vrcholu. Zde na samém úpatí stojí kovový kříž symbolizující označení vrcholu. Kolem něj je rušno, každý se chce fotit. Po chvíli je u kříže volno, fotím ho ve slunci v celé kráse. Pár fotek do dalekého okolí (v tomto nádherném počasí je vidět i Lysá hora) a honem dolů za Lambručkou :-) ) Cesta malinko horší než výstup nahoru z druhé strany, ale jde to rychle. Pár řetízků, pár podklouznutí nohy a za 30min jsem dole v sedle.. Jedna z nejhezčích a nejlepších turistických tras, po které jsem šla. Mnohem hezčí než výstup na Kriváň v Západních Tatrách.

Cesta zpátky uběhla celkem rychle - sestoupaly jsme asi za hodinku do obce Štefanová, kde jsme se rozhlídly po nějaké hospůdce nebo něčem, kde bychom si daly něco k pití, případně jídlu. Vešly jsme do asi posledního (a jediného na pohled normálního :-) ) penzionu (Muráň), který jsme po cestě míjely. Majitel seděl před hospodou na režisérské židli, ze které dirigoval chod celého penzionu. Na jeho doporučení jsme si daly zelňačku a bryndzové halušky, které jsme si vybraly, označil jako výbornou volbu - a nelhal! :-) Výborná bryndza, dokřupava opečený špek a kousky čerstvé cibulky, taky čerstvé halu

šky (sám majitel nás upozornil, že to bude chvíli trvat, protože kuchař teprve strouhá brambory a že by hosty, kteří k němu příjdou a dožadují se předpřipraveného jídla hned, raději vyhodil :-) ). Asi nejlepší halušky, jaké jsme kdy jedly. A polévka taky nezůstala pozadu.. Vzaly jsme si vizitku a rozhodně se sem ještě někdy budeme chtít, minimálně na jídlo, zastavit. Odkaz: www.penzionmuran.sk .

Okolo 17 jsme se zvedly a trochu ztěžka vykročily po žluté směr rozcestí Ostrvné, kde jsme se napojily na soutěsku Diery. Přes původní rozhodnutí vrátit se zpátky Novými Dierami jsme se rozhodly jít stejnou cestou, jakou jsme přišly ráno (Dolní Diery) a Nové Diery si přijít projít v neděli, než se vrátíme domů.

Zítra nás čeká lanovka na Chleb a procházka po hřebeni, přes vrcholky Chleb, Velký Kriváň a Malý Kriváň.