2. den, Bruggy
Peťa: Vstaly jsme kolem 7:30. Spaní bylo, jak jsme se obě shodly, velmi pohodlné. Na pokoji jsou 3 dvouposchoďové postele, máme jedno z nich a spíme nad sebou. Já klasicky nahoře :-) Pevná postel, pohodlná matrace. Načerpaly jsme sílu na další den v tomto krásném městě.
Dnes jsme měly v plánu, kromě pojídání místních specialit, i návštěvu historických památek.
Ráno jsme začaly snídaní v našem hostelu. Taková klasika - chleba, máslo, sýr, marmeláda, med, vajíčka, jogurty, müsli a samozřejmě káva, čaj, džus. Lambri si vzala chleba s vajíčkem, které ale asi jako jediné bylo nedovařené, protože ostatní kolem nás si krájeli krásně uvařená vajíčka. Dále měla ještě sýr a máslo. Já si vzala misku s müsli a jogurt a jablko. Pohodlně jsme se nasnídaly a kolem 9 hodiny vyrazily do centra.
Nejprve ze všeho jsme se chtěly zajít podívat do Baziliky svaté krve, kde by měly být uložena krev Ježíše Krista. Bazilika stojí kousek od náměstí a tak jsme procházely kolem nám již známých míst ze včerejška. Kousek od Baziliky je vyhlášená "waflárna" Chez Albert. Volba byla wafle napůl a shodly jsme se i na přísadách - jahody, šlehačka, a Lambri překvapivě kývla i na hořkou čokoládu. Bylo to úžasné! Luxusní rozpuštěná belgická čokoláda, která byla přelitá přes čerstvé jahody a navrch šlehačka. U každého sousta jsme nahlas říkaly "mňám, mňám" a uznale pokyvovaly hlavou, až jsme bohužel spolkly i poslední sousto a zamířily do baziliky.
Tam však zrovna probíhala ranní bohoslužba, tak jsme jen chvíli postály, rozhlédly se po bazilice a vyšly ven. Do místnosti s krví jsme se rozhodly nejít - volně přístupné prostory baziliky jsou krásné, do místností s krví se platí vstupné - nezaujalo nás to natolik, abychom šly dále, chtěly jsme vidět hlavně baziliku.
Naše další kroky směrovaly ke kanálu, kde jezdí turistické loďky a k vodním zastávkám. Kanál je dosti podobný tomu v Benátkách, jen tu jezdí motorové čluny pro cca 40 osob. Kanál vede kolem domů a je na něm postaveno spousta krásných mostů - vděčný objekt pro fotoaparáty. Bloumajíc uličkami jsme se co chvíli zastavovaly v obchodech s pralinkami, kterých jsou zde možná stovky. Většina nabízí podobné zboží - pralinky, úlomky čokolád, čokolády různých chutí a tvarů - např. montážní klíč, nůžky - čokoládovým práškem obarveny tak, že vypadají měděně, nebo místy rezavě - ale hezky J Oči se kochají, ale nechceme nic kupovat.
Další zajímavá zastávka byla v obchodě s pivy. Nebyl to typický obchod, ale bar s dlouhou pivní stěnou, kde bylo vystaveno 1720 různých pivních láhví belgických piv - pivo je po čokoládě 2. národní "poklad" J. Teda spíše asi první J Stejně, jako jsou zde všude pralinkárny a čokoládovny, je zde spousta obchodů s pivy, jejichž výlohy zdobí několik desítek, někde možná i stovek různých láhví piv. Zpět k baru J Na čepu bylo asi 7 piv, jedno z nich čepovali do misky, o které jsme si před chvíli myslely, že je to nějaká psí miska, nebo něco třeba, kam odklepávají pěnu nebo tak J Ukázalo se, že to byla normální, pivní sklenice. Rozhodly jsme se, že teď budeme pokračovat dál, ale že se sem stavíme na pivo večer (když předběhnu, bylo už zavřeno - a to jsme tady byly poměrně brzy, okolo 19 nebo tak. Vlastně, skoro všechno už tady bylo po 19 zavřeno - otevřeno mělo jen pár lepších restaurací a snad 2 večerky).
Po návštěvě pivního baru jsme uličkami okolo věže Belfort došly k "polívkárně", kterou jsme vybraly pro dnešní oběd. Ne tu polívkárnu, ale polévku, kterou v tom bistru vaří. Na výběr byly 4 polévky - tomatová, zeleninová, pórková a chřestová. Vybraly jsme si tomatovou a chřestovou. Každá polévka je servírovaná v misce a k tomu je podávám čerstvý chléb, máslo a malé mističky s krutónky, strouhaným sýrem a jedna s dezertem - čerstvými jahodami. Venku bylo chladno, takže polévky nám přišly vhod. Peťa si dala svou polévku v meníčku s panini, kterých tady dělají několik druhů, v zajímavých a velmi chutně vypadajících kombinacích, takže výběr je velmi těžký. Peťa se rozhodla pro Italskou variantu Serrano, tedy se šunkou Serrano, parmezánem, rajčaty, mozzarellou a pestem. Vše bylo vynikající, návštěva, hlavně v chladnějších dnech, rozhodně stojí za to. Bistro je maličké, uvnitř jsou jen asi 4 malinké stolky, zbytek sezení je venku. My měly štěstí a seděly jsme uvnitř a i na ostatních stolcích se hosté střídali uvnitř.
Po polévce jsme pokračovaly v procházce po Bruggských uličkách a šly navštívit kostel Panny Marie, kde je vystavena Michelangelova socha Madonny s dítětem. Cestou jsme narazily (cíleně jsme k němu podle místního průvodce USE IT šly) na malý kamenný mostek přes řeku. Most byl schovaný v zahradě kostela, mezi dalšími domky a řekla bych, že je to jedno z nejhezčích a nejromantičtějších míst v Bruggách, které rozhodně stojí za návštěvu - most sv. Bonifáce, v místních průvodních pod názvem Bonifacius Bridge. Chvíli jsme se pokochaly, počkaly, až odešli turisti a vychutnaly si atmosféru místa o samotě a vydaly se ke kostelu Panny Marie, který je do mostu jen kousek. Dovnitř šla nakonec jen Lambri, já jsem čekala v místnosti, kde se prodávaly lístky, byla mi velká zima a nechtělo se mi do studeného kostela. Poté, co se Lambri vrátila, jsme se rozhodly, že si zajdeme na hostel, dáme si pivko, já se přiobléknu a vrátíme se do města. Ze sochy Lambri nijak unesená nebyla - byla poměrně daleko, docela malinká a za ochranným plexisklem, takže detaily, kvůli nimž je socha zřejmě tak slavná, ani nebyly vidět.
Cestu na hostel jsme volily bočními uličkami a docela náhodou došly k domu, o kterém jsme taky četly v průvodci USE IT (USE IT jsou průvodce několika desítkami měst, které vytvářejí přímo samotní obyvatelé města, kteří se chtějí zapojit a přidat své tipy. Průvodci jsou k dispozici online, nebo se dají vyzvednout na vybraných místech v každém městě, pro které jsou vydány. My si třeba už v Bruggách na hostelu vyzvedly Brusel, takže jsme si mohly něco nastudovat a naplánovat už dopředu. Průvodci se nám osvědčili a určitě se po nich i v budoucnu budeme dívat, až někam pojedeme). Kousek od hostelu - opět v průvodci uvedeno - jsme narazily na zchátralý dům, jeden z mnoha stojících v řadě, jak je tady obvyklé, který, ač vypadal opuštěně a polorozpadle, byly před jeho vchodem (který tady už vlastně nebyl, ani okna) zavěšeny barevné květináče a všude byla spousta květin. Došlo nám, že se nám povedlo zabloudit k domku, která je taky označen v průvodci USE IT - jedná se o dům, který jeho majitel opustil, nového majitele už nenašel a tak začal chátrat, zřítila se mu střecha... No ale místní ho před zbouráním zachránili tím, že si z něj vybudovali takovou, pro všechny přístupnou, komunitní zahradu. Vstup byl zahrazen řetězem s informaci, že vstup je na vlastní nebezpečí - nevypadalo to, že by nějaké reálné nebezpečí hrozilo, dovnitř jsme se samozřejmě podívaly. Vnitřek malinkého domku byl přeplněn různými paletami, květináči a bednami, ve kterých bylo neuvěřitelné množství kytiček a bylinek. Společně s rozpadlým domem to tvořilo moc zajímavý kontrast.
Pár minut po návštěvě zahrady v domě jsme už byly na hostelu, je to opravdu za rohem. Šly jsme na pokoj se přiobléknout, ale na chvilku jsme si lehly zahřát se pod peřinu a už po pár minutách se nám ani jedné nechtělo vstávat. Chvíli jsme si odpočaly a zahřály se a naštěstí jsme se dokázaly přemluvit a vstaly jsme. Dole na recepci / baru jsme si ještě daly pivko a pak už vyrazily zpátky do města. Měly jsme ještě v plánu navštívit městskou věž Belfort a ochutnat další místní specialitu - hranolky. Došly jsme k věži, kterou jsme měly po cestě blíže, ale tam byla poměrně dlouhá fronta na vstup - asi 60 minut, jak jsme se dočetly z cedulky u vstupu - na několika místech byla na zdi informační cedulka, něco ve smyslu, pokud stojíte ve frontě zde, budete čekat 60 / 45 atd. minut. Nechtělo se nám v té zimě čekat, a tak jsme se rozhodly, že si zajdeme nejprve na hranolky a vrátíme se před 17 - věž zavírá v 18 a poslední vstup je v 17.
Na hranolky jsme šly do doporučovaného podniku s dobrými recenzemi. Hranolky patří společně s čokoládou a pivem k národnímu jídlu. Prodávají se téměř všude, většinou balené do kornoutu nebo papíru a k tomu se podávají různé druhy omáček. Takže i když nejsme nijak zvlášť hranolkové, tohle jsme zkusit musely. Podnik, který jsme vybraly, se jmenoval Chez Vincent a nachází se kousek od hlavního náměstí, u katedrály Sv. Salvadora, na kterou je z horního patra podniku hezký výhled. Hranolky s andaluskou mayo byly opravdu dobré.
Jakmile jsme dojedly, byl už pomalu čas vydat se zpátky k věži. Došly jsme k věži v 16:50 a zaradovaly se, že nebudeme čekat dlouho, před vchodem už stálo jen pár lidí. Za chvíli však vyšla paní a všem řekla, že od místa, kde čekáme, je dovnitř ještě 25 minut, že to do 17 nestihneme a že všichni, kdo nejdou uvnitř budovy, už se nahoru neodstanou. Ode dveří vedla ještě totiž uvnitř fronta k pokladně a turniketu, který se spustil vždy, když nějaký člověk z budovy odešel - vstup do věže je z důvodů úzkého schodiště a menší kapacity nahoře takto omezen.
Tím, že jsme v 8 ráno odjížděly, neměly jsme možnost věž navštívit další den. Všichni lidi z fronty odešli a Lambri se ještě ptala, jestli se opravdu dovnitř nemůžeme dostat, že brzy ráno odjíždíme a už nebudeme mít šanci se sem dostat. Ale prý ne. Tak to Lambri zkusila s otázkou, jestli ještě není někde v Bruggách místo s vyhlídkou na celé město. Moc dobře jsme věděly, že není. Za prvé, Bruggy jdou rovinaté a za druhé, bylo by to určitě uvedeno v průvodci a to místo už bychom měly navštívené. Takže odpověď byla opět ne. Ale asi jsme se paní zalíbily, protože nám naznačila, že když chvilku počkáme, může nás ještě dovnitř dostat. Čekaly jsme tedy venku, mezitím přicházeli další a další turisté, ale všem byl vstup odepřen. V 17:15 nám paní ukázala, že máme jít dovnitř, že to vše stihneme. Moc jsme děkovaly, ale řekla, že jsme k ní byly velmi milé J Měly jsme radost, že se nám to podařilo. Všude se uvádí, že je poslední vstup v 17:00, ale to už člověk musí opravdu stát u hlavních dveří - s frontou navíc jsme prostě nepočítaly, bylo před námi zhruba 20 lidí, kteří museli odejít, protože to už nestihli. Když nás tedy paní pustila dovnitř, bylo před námi asi ještě 15 lidí, kteří čekali na nákup lístku a puštění přes turniket. Chvilku jsme tedy ještě musely čekat, ale pak už jsme, jako poslední v řadě, mohly vystoupat po necelých 370 točitých, úzkých schodech a mít tak výhled na celé město. Cestou jsme se mohly zblízka podívat i na strojovnu u 47 zvonů, z nichž 26 stále slouží, což jsme mohly vidět a slyšet v praxi, zvony se nám rozezvučely nad hlavami J Nejtěžší ze zvonů váží 5 tun. I když nám počasí moc nepřálo a nahoře bylo velmi větrno, výhled na historické město byl krásný. Cestou jsme narazily na ručně kreslenou tabuli, kde byla jména všech zvoníků od roku 1553! Byly u nich vždy uvedeny i letopočty, kdy na věži sloužili. U některých bylo podle jméno patrné, že si funkci předávali v rodině zřejmě různé generace, ale celkově tady sloužili po sobě 49 let, takže to možná generace nebyly J
Po věži jsme si chtěly zajít někam na něco k snědku a poslední Bruggské pivo. Prochodily jsme snad celé město, ale všude, kam bychom si rády zašly, měli už zavřeno. Rozhodli jsme se tady, už hladové, dát si něco v nějakém stánku - něž jsme se k tomuto kroku rozhoupaly, bylo už taky všude zavřeno, našly jsme jen 2 hranolkárny, které ale působily poměrně pofiderně, a několik lepších restaurací, kam jsme ale nechtěly, takže jsme si řekly, že nakoupíme něco ve večerce u hostelu (u Apúa, jak si majitel sám říká J ) a najíme se na pokoji. Cestou kolem zavřených hospod a restaurací jsme se začaly obávat, aby vůbec bylo otevřeno ve večerce. Naštěstí ano, ale nic moc k normální večeři tady nebylo, a tak jsme cestou k hostelu spořádaly několik krajíců suchého, toastového chleba. Na hostelu jsme si daly ještě pivko a dohodly se nad mapou/průvodcem USE-IT na plánu pro zítřejší den v Bruselu.