2. den: jak Eva ztratila zavazadlo (Peking-Čínská zeď-Manila)

Peťa: Na 3. největší letiště světa jsme dosedli ve 4:20 místního času. Ještě 20 minut jsme popojížděli po runwayi, než jsme úplně zastavili a pak se autobusem přesunuli k terminálu. Tam začalo vyřizování krátkodobých víz, které mohou využít cestující, kteří v Číně přestupují na další mezinárodní let. Vízum je zdarma a vyřizuje se u speciální přepážky, kde je potřeba vyplnit formulář o příletu, odletu, osobní údaje, předložit pas a palubní lístek a přečkat pár chvilek, než se úředník s přísným pohledem rozhodne dát do pasu razítko s povolením vstupu do země. Měly jsme štěstí a vyřídily první část procesu poměrně rychle. Za námi se celkem rychle vytvořila asi 20metrová fronta s žadateli, to už bylo tak minimálně na hodinku a půl. S razítkem v pase jsme se přesunuli k imigračním přepážkám, kde jsme si vystály několik dlouhých minut a v 6:00 jsme byly oficiálně vpuštěny do Číny :) Podle instrukcí od Jenny jsme nastoupily do letištního vlaku, který přejíždí mezi terminály a přesunuly se do terminálu T3, kde na nás měl v 6:30 čekat řidič. U východu jsme nikoho neviděly, ale o kousek vedle u kavárny stála paní a na A4 měla jméno Petra. Byla to přímo Jenny, majitelka cestovky, se kterou jsem před odjezdem komunikovala a domlouvala se.

Vyrazily jsme hned na nedaleké podzemní parkoviště, kde byl přistaven van SsangYong. Po nástupu do auta jsme každá dostala láhev vody a dohromady sáček s ovocem - 4 banány a asi 10 mandarinek, milá pozornost. Peking byl v ranních hodinách zabalen do vrstvy smogu a dopravní špičky a obzvláště než jsme se dostaly dále od letiště tak na cestě hrozilo několik kolizí. (Lambri: abych to upřesnila, špička vypadala tak, že parkoviště bylo plné, výjezd z něj taky, ale ulice poměrně prázdné. Kolize opravdu hrozily, ale tak, že na asi 4proudové cestě jelo v různých pruzích několik aut pohromadě, pak několik set metrů nic. No a těch několik aut se vždycky najednou, z nám neznámých důvodů, rozhodly na stejném místě a ve stejnou chvíli, přejet do stejného pruhu. Když zjistili, že to nepůjde, začali na sebe zběsile troubit. Podobnou situaci jsme opravdu jinde nezažily :) ) Po cestě jsme potkávaly několik cyklistů a lidí jedoucích na skútrech, kteří byli zabalení z přední strany do takových něco jako dek s rukávy, které vypadaly jako přešité kabáty. Musím zmínit, že venku byly snad mínus 3 stupně a i nám v autě byla docela zima, než se topení rozehřálo. Jet na skútru nebo na kole bych asi nemohla.

Peking, jehož části jsme projížděly, na mě velký dojem neudělal. Místy šedivé paneláky podobné těm našim, místy rozpadlé domy, hliněné neudržované vyprahlé plochy a zbořeniště. Až na jeden překvapivý ledopád, nás hodinu a půl trvající cesta ničím moc nezaujala. Vlastně ano, skoro u každého domu, stáli 2-3 příslušníci s červenými páskami na paži - něco jako lidové milice... Jenny, jejíž auto zdobila čínská vlaječka s vlajkou se srpem a kladivem, jsem se ptát nechtěla.

K části zdi, zvané Mutianyu, jsme dorazily pár minut před 8 hodinou. Vstup je velmi nenápadný - žádný náznak toho, že se přijíždí k jednomu ze sedmi divů světa, jen když se podíváte nahoru, vidíte zeď s věžemi, táhnoucí se na okolních vrcholcích. Dole pod kopcem jsme minuly muzeum s velkým parkovištěm a vyjely o něco výše a blíže k pokladnám a vstupu. Dokonce jsme tam byly o pár minutek dříve než zaměstnankyně pokladny, které přijely autobusem chvilku za námi.

Počasí v Pekingu jsem dlouho před cestou kontrolovala. Mínusové teploty se mi moc nelíbily a já pořád zvažovala v čem jet, abych nemusela brát zimní bundu, ale zase jsem nechtěla mít na sobě 5 vrstev oblečení, protože to bych pak stejně musela v tom batohu tahat. Týden před cestou se teplota zvedla do plusových hodnot, dnes mělo být dokonce 7 stupňů a slunečno. Vyjela jsem tedy ve věcech, které nezaberou moc místa a využiji je i v horách. Navíc naše průvodkyně Jenny na svých stránkách inzerovala, že v případě zájmu má k dispozici na půjčení zimní kabáty takže i Lambri se nakonec z tohoto důvodu rozhodla svou zimní bundu nechat doma. No - oproti předpovědi byl ovšem přílet v brzkých ranních hodinách mrazivý, a mrazivý byl vlastně nakonec celý den. Když k tomu přidám chlad a průvan na letišti, a v letadlech, rozmrzneme asi až zítra během dne v Manile, kde by teploty měly být kolem 30 stupňů (sedím zabalená v letadle v dece a kolem mě prošla holka v krátkých legínách a s holýma nohama...).

Ale zpět ke zdi...

Tuto část jsme si vybraly ze dvou důvodů. První je, že od letiště je to pouze hodinku a půl autem a druhý, že dle recenzí by i přesto zde nemělo být příliš mnoho turistů. Navlečené v půjčených kabátech jsme vstoupily do návštěvnického areálu. Nahoru na zeď je možno se dostat 3 způsoby - pěšky, 2sedačkovou, nebo kabinkovou lanovkou (ta byla zrovna rozbitá). Dolů je navíc možno sjet na bobové dráze... Původní stavitelé by se asi hodně divili :) Doma jsme se domlouvaly, že já půjdu pěšky a Lambri s Evou pojedou lanovkou, protože jsme myslely, že časově nebudeme až tak stíhat. Ale brzký příjezd a mráz rozhodl, že půjdeme pěšky všechny nahoru i dolů. Jednak jsme měly spoustu času a stoupáním nahoru jsme se aspoň trošku chtěly zahřát. Sraz zpátky dole jsme si domluvily na 11:00 hodin.

Jako úplně první (a zatím jediní, což bylo super) návštěvnici toho dne jsme prošly vstupem a začaly schod za schodem stoupat nahoru. V jedné části se cesta rozdvojovala - stoupání pokračovalo buď k věži číslo 8, nebo 6. Bylo jedno, jak budeme pokračovat, protože nahoře na zdi bylo možné stejnou trasu projít. Za 20 minut jsme vystoupaly na jednu z nejznámějších staveb světa. Nějakou chvíli tam kromě nás nikdo nebyl, což bylo neskutečné, protože jsme všude četly, kolik tam bývá lidí. V létě to určitě vypadá mnohem jinak, ale hodně pomohla i ta ranní hodina.

Nahoře jde krásně vidět, jak se zeď rozpíná přes pohoří a okolní hřebeny, a i když je to jen nepatrná část z celé zdi, nám se to zdálo jako neskutečná dálka. Fascinující byly pohledy na protější vrcholky v dálce, velmi strmé a skalnaté a na nich jen obrysy zdi a věží. Je pro mě absolutně nepochopitelné, jak to takto mohli už před více než 2000 let (začátek stavby), bez moderních technologií a délce několika tisíc kilometrů, postavit. Ne nadarmo je to jeden z novodobých divů světa. Zeď už je samozřejmě, na těch návštěvnických místech, hodně opravena a zrekonstruována. Na zdi jsme prochodily celkem asi 2 hodinky, i když jsme i v zimních kabátech mrzly.

V 11:00 jsme dorazily zpět dolů, sraz byl u vchodu v Subway. Tam nám Jenny doporučila, abychom si koupily oběd. Chtěly jsme sice přistavit někde v centru v nějakém místním bistru, ale prý po cestě na letiště nic není. Já jsem sice něco zahlédla, ale Jenny se asi nikam jezdit nechtělo - s jídlem jsme se moc nepochopily. Naštěstí v Subway nabízeli kromě nějakých baget i čínskou kuchyni a tak jsme si nakonec vybraly a nechaly si to zabalit s sebou s tím, že si to sníme později na letišti. Měla jsem obavu, že vezmou jen nějakou krabičku a ohřejí v mikrovlnce, ale překvapivě bylo vidět na záběrech z kuchyně, které jsme mohly vidět, že nám jídlo opravdu připravují na místě. Porce byla velká, jedly jsme ji asi na 4x a chuťově dobrá. Já měla tofu s chilli a rýži, Lambri smaženou rýži a Eva nudle. K tomu hůlky, které Evu potrápily, protože není zvyklá s hůlkami jíst, ale vypořádala se s tím po svém :)

Zpátky na letišti jsme byly mnohem dříve, než jsem čekala a před námi tedy bylo dlouhých 6 hodin čekání na další let. Vystály jsme si opět dlouhou frontu na bezpečnostní kontrole a několik minut hledaly salónek společnosti Air China, abychom zjistily, že jsem udělala rezervaci na pobyt v salonku pouze pro 2 z nás... Technická chyba, bohužel. Místo v teplém salónku na pohodlných křesýlcích, jsme tedy čekaly na studených sedačkách v klimatizované odletové hale. Teď už jsme na cestě do Manily, vyletěli jsme s asi 40minutovým zpožděním. Sedíme každá úplně jinde a dost daleko od sebe. Do přistáni zbývá ještě pár hodin, jdu si asi na chvíli zdřímnout.

Ve 23:48 jsme přistáli v Manile. Obrazovka v letadle ukazuje venkovní teplotu 30 stupňů. Čekáme na volný stojan a zůstáváme zavření v klimatizovaném letadle. Chci okamžitě ven! :)

Lambri: Okamžitě se trošku protáhlo a na hotelu máme být nejpozději 1, což nestiháme, tak se nám tam snad podaří dovolat. To jsme ještě netušily, jaká je tohle maličkost... Dvě hodiny po přistání sedím sama na letišti a cekám na Peťu s Evou. Evě ztratili zavazadlo! Takže mezitím, co stále čekala u pasu a doufala, že ještě vyjede, se Peťa snažila dovolat na hotel - číslo uvedené na stránkách Bookingu je bohužel nedostupné. Já už se mezitím postavila do fronty ke ztraceným zavazadlům, Eva se šla domluvit s Peťou co a jak - už je 1 hodina a na hotel se nám stále nepovedlo dovolat, tak jsme zvážily variantu, že by tam Peťa s Evou sjely, zatímco já vyřídím zavazadlo. Do toho přišla Peťa, s pomoci místního pracovníka turistického ruchu a ještě jedné paní, se povedlo na hotel dovolat - čekají na nás, ale máme vzít taxík a dorazit co nejdříve. Takže holky jely, já mam vyřízeno a cekám na ně, až si mě přijedou vyzvednout. Tašku by nám pak měli někam poslat, podle toho, kde budeme. Snad vše dobře dopadne.

Po chvilce mi volala Peťa, kde přesně jsem a za chvíli už jsme byly pohromadě. S Peťou a Evou přijela i paní z hotelu, kdyby bylo potřeba s něčím pomoci. Potřeba to nebylo, dovnitř letiště ji stejně nepustily, ale bylo to od ní hezké. Po chvilce jsme vyšly ven, ona domluvila taxík a jeli jsme zpátky. Cena pro cizince, 350 pesos. Cena, když jedete s místním, 100. Na hotelu s námi šla na pokoj, ze kterého se jí evidentně nechtělo, tak jsme se zvedly, že si jdeme ještě pro vodu. Ona že bezva, tak že jdeme! :) Dovedla nás do obchodu 7/11, došla s námi zpět, chvilku ještě postávala v pokoji, ale pak už nás nechala o samotě. Byla to velmi sympatická, vysmátá slečna (nebo mlady muž, úplně jsme se neshodly), která se celou dobu velmi bavila tím, že Eva nemá žádné věci :) Eva se ale smála taky, a i když si ani trochu nerozuměly, padly si hned do oka, takže asi všechno dobrý :) Usnuly jsme až kolem 5, zvenku byl v pokoji hrozný hluk. Ale v poměru cena/výkon, jako levné a čisté ubytování blízko letiště to ujde - N&J Lopez Lodging House.