19. den, Mirissa-Galle-Kolombo

V den odletu jsme se ještě byly ráno na pár hodin "vykoupat" a rozloučit se s oceánem. Jelikož Lambri pár dní nemluvila o ničem jiném než o nejlepším steaku z tuňáka, který před pár dny měla, rozhodly jsme se, že vyjedeme na letiště o něco dříve a protože stejně autobus jede přes Galle, po cestě se do této restaurace stavíme.

V Galle jsme po vystoupení z autobusu vzaly tuk-tuk a jely do restaurace Elita. Zde nás ovšem čekalo velké zklamání. Dveře do restaurace byly zavřené a po chvilce se v okně objevil číšník, který nám sdělil, že mají bohužel zavřeno a otevírat budou až večer. Poradil nám, že bychom dobrého tuňáka mohly dostat v nedaleké Tuna Crab restauraci. Šly jsme se tam tedy podívat, ale byl to sushi bar, ve kterém steaky z ryb nedělali. Dohodly jsme se, že budeme pokračovat autobusem do hlavního města Kolomba, kde určitě nedaleko nádraží nějakou rybí restauraci najdeme. Na nádraží jsme daly přednost klasickému autobusu, i když hned vedle stál express bus. Chyba. Autobus stál co pár metrů, za volantem seděl nejšílenější řídič, kterého jsme za celou dobu potkaly a autobus byl naprosto přeplněný. Asi 3x po cestě jsem byla přesvědčená, že se nabouráme, ale pokaždé se řidiči povedlo zastavit (a to nepřeháním) 10 cm od vozidla před námi. Předjíždění v nepřehledných zatáčkách, neustálé vjíždění do protisměru, myslím si, že v jednu chvíli jelo vedle sebe na
2 proudové silnici 5 dopravních prostředků. Styl jízdy doslova brzda, plyn.

Nicméně po pár hodinách šílené jízdy jsme dorazili do hlavního města Srí Lanky. Už z okna autobusu na mě město působilo velmi přeplněně a "nehezky". Projížděli jsme kolem prezidentského paláce. Široko daleko kolem něj stáli vojáci se samopaly a spousta policistů. Nevím, jestli je to běžný jev nebo se zrovna odehrávala nějaká zvláštní událost.

Kolem nádraží v Kolombu je obrovský trh, kde se prodává všechno možné. Nějakou chvíli jsme se motaly ulicemi, ale žádnou restauraci s rybami jsme nenašly. Dokonce nás na dotaz, kde bychom našly rybí restauraci posílali místní do KFC. Pak nás nějací čtyři mládenci poslali do kousek dál vzdálené pevnosti, ale ani tam jsme nic neobjevily. Bloudění po nepěkném Kolombu s batohy na zádech nás přestalo bavit. Vratily jsme se na autobusové nádraží, nasedly na autobus a za hodinku jsme vystupovaly na letišti. Naše cesta po Srí Lance byla definitivně u konce.

Jídlo jsme si nakonec daly v letištní kantýně a bohužel to bylo nejhorší jídlo za celou dobu. Ve 21:55 naše letadlo začalo rolovat a pár minut nato jsme nabírali směr Abu Dhabi.