19. den: jak si Peťa pohrávala s karmou (Puerto Princessa)

Peťa: Výlet na podzemní řeku jsme rezervovaly už doma, protože jsme v mnoha recenzích četly, že je dobré si jej rezervovat aspoň 3 týdny dopředu, později nemusí být volná místa.

Jedná se o výlet z velké části pořádaný cestovními agenturami. Dle potvrzení rezervace v e-mailu nás mělo auto vyzvednout přibližně v 7:00. Přesnější čas měli poslat, ale protože nepřišel žádný další e-mail, počítaly jsme se sedmou hodinou. V ceně ubytování jsme měly snídani a mohly jsme si den dopředu vybrat, co která budeme chtít a na kolik hodin nám mají snídani připravit. Snídaně se podává od 6:00 do 9:00, takže jsme se domluvily na 6:15. My s Evou palačinku a Lambri párek. Když jsme v určenou hodinu vešly na zahradu, kde se snídaně podává, slečna v kuchyni (zahradní domek, do kterého bylo vidět) začala teprve snídani připravovat. Po pár minutách slyšela Eva za bránou zastavit auto. Lambri šla otevřít a zjistila, že je to dodávka pro nás.

Pozdržely jsme odjezd o 10 minut a šly zjistit situaci v kuchyni. Slečna připravovala teprve první palačinku a věděly jsme, že všechno připravit nestačí. Snažily jsme se ji vysvětlit, že musíme odjet a ať už nic nedělá, že to nestihne a Lambri si místo párku vezme jen chleba s máslem. Palačinku, kterou nám vzápětí donesla, jsem rozřízla na několik dílů tak, abychom se všechny podělily. Doslova jsme to do sebe házely. Vzápětí přinesla i druhou palačinku a toast s volským okem pro Lambri. Palačinku jsme si rozřízly s Evou napůl, Lambri si namazala toast máslem, vzaly jsme si to do ubrousku a běžely ven.

V autě se nám náš dnešní průvodce představil jako Lawrence a řidič byl Greg. Zastavili jsme v dalších dvou hotelích, kde jsme vyzvedli skupinku 9 Tchajwanek a rodinku z Manily. Lawrence se vždy zeptal na jména a pak jednotlivou skupinku přivítal ve voze. Jakmile jsme byli kompletní, informoval nás o průběhu dne, a jak vše bude probíhat. Během těchto informací pronášel vtípky a řidič se jim hrozně smál. Jedním z vtípků bylo, že nás vítá na výletě na Honda Bay, nebo že jakmile dorazíme na místo, kde budeme přestupovat na loď, tak průvodci to mají jako by hráli Amazing Race, protože kdo dorazí první, vyhrává.

Cesta byla poměrně dlouhá, jeli jsme skoro 2 hodiny, než jsme dorazili do místa Cabayugan. Tam končí první část cesty, začíná souboj průvodců o to, kdo vše vyřídí co nejdříve a jeho skupinka bude smět nastoupit na loďky. Průvodci musí v informačním centru přidělit číslo pro jeho skupiny a pak skupiny, tak jak jdou čísla po sobě, nastupují na loďky. Pro laika to vypadá dost chaoticky, ale vše probíhalo dle jejich řádu.

Četly jsme v průvodci, že celý ten proces trvá hrozně dlouho, ale my jsme čekaly asi "jen" necelou hodinku a půl než naše skupinka 6 lidí (loďky by nás nevzaly najednou, takže jsme jely jen s Manilskou rodinkou) přišla na řadu.

Všechny lodě byly označeny číslem a každé skupině byla přidělena loď, s kterou musela jet tam i zpátky. Celkem se zde pohybovalo asi sedm desítek lodí. Jedno molo sloužilo na nástup, druhé pak na výstup turistů, kteří se již vraceli zpět. Všechny loďky se obratně vyhýbaly jedna druhé a to i přesto, že moře bylo u mola trochu rozbouřené.

Kolem byla spousta stánků a tak než jsme přišly na řadu, daly jsme si v jednom z nich čerstvé džusy a ve smluvený čas se vrátily na místo určené našim průvodcem. Nastoupili jsme a za 20 minut jsme dopluli do zátoky, kde jsme přešli přes lesík k další zátoce, kde jsme nasedli na pramici po 10 lidech a která s námi vplula do útrob jeskyně. Dostali jsme sluchátka s audio průvodcem, kde jsme se mj. dozvěděly, že délka řeky v jeskyni pro návštěvníky je dlouhá 1,3 km, pro studijní účely jsou to 4 km. Pokud průvodce hovořil o stalaktitech nebo stalagmitech, na jednotlivé kousky vždy náš převozník posvítil čelovkou, abychom viděli, o čem je řeč. A z toho, co jsme zde viděly, nám spadla brada. Obdivovaly jsme jednotlivé útvary budované milióny let a shodly jsme se všechny, že to byla nejhezčí jeskyně, jakou jsme kdy navštívily. V nejvzdálenějším místě od vstupu pak převozník vypl čelovku a my jsme na krátký okamžik zažili černočernou tmu, která normálně v jeskyni je.

Celá prohlídka jeskyně trvala asi hodinku. Po vystoupení z lodi jsme opět přes les přešly zpět do zátoky, kde jsme nastoupily na naši loď, která nás zavezla zpět na břeh. Když jsme nastupovaly, ve chvíli, kdy jsem vylézala po schůdcích nahoru, přišla vlna, která šplouchla a zamočila mi celou levou nohu. Byla jsem naštvaná, že Lambri šla pomalu a že pokud by byla rychlejší, vlna by mě minula. Při vystupování zpátky na břehu, když už mi chyběl poslední krok, abych byla v suchu, přišla opět vlna, ale tentokrát jsem byla mokrá úplně celá. Lambri: to byla karma, za to křivé a nesmyslné obvinění z mé pomalé chůze!!! :) Na lodi jsem byla zase naštvaná já, protože to rozhodně moje chyba nebyla - pokud si Peťa není jistá, jak to dopadne a že nestihne vyběhnout nahoru, nemá na schodek stoupat. Voda ji spláchla ne jen kvůli vlně, ale i protože stoupla na schodek a loďka se ve chvíli, kdy prošla vlna, prostě zhoupla dolů. No ale po zásahu karmy jsem na naštvání zapomněla a už se jen dobře bavila :) O pár minut později Peťa ještě šlápne v žabce do bahna, to asi že byla naštvaná i na tu karmu a druhé zamočení :) Ale to už mi jí bylo líto, vím, jak nesnáší být zamokřená, nebo míst špinavé nohy / boty :)

Celá naše skupina šla na oběd, který byl v ceně. Restaurace byla nedaleko od mola, bufetový výběr byl pestrý, neustále doplňovaný a to včetně ovoce. Po obědě jsme nasedli do dodávky a vydali se na cestu zpět se zastávkami u skály, která měla připomínat slona, ale toho viděla jen Eva. Ani já, ani Lambri jsme tvar slona neviděly. Ale co jsme viděly, byly cedule, že tady probíhal filipinský a ukrajinský Amazing race. Až budeme doma, zkusíme si jednotlivé díly najít a podívat se. O kousek dál jsme pak zastavili v parku, kde jsme mohli navštívit další jeskyni, tentokrát bez řeky a byl zde i zipline. Ale protože o návštěvu měla zájem jen Eva, a to bylo málo, naskočili jsme opět do dodávky a bez dalších zastávek dojeli zpět do Puerta, kde jsme byly vysazené před naším hotelem.

Lambri potřebovala sehnat tenisky na výstup na Pinatubo, který nás čekal o dva dny později. Vyšly jsme do města, a i když to zpočátku vypadalo beznadějně a narážely jsme jen na obchody s použitými botami, podařilo se jí tenisky nakonec koupit. Došly jsme až dolů k zátoce Baywalk, kde jsme si chtěly v jedné z restaurací dát drink, ale protože žádná míchané nápoje nenabízela, ale naopak několik z nich se chystalo na večeře a nabízely čerstvé ryby a mořské plody, dohodly jsme se nakonec, že půjdeme zpátky na hotel, dáme si sprchu, najdeme hotel v Manile, kam zítra letíme a vrátíme se sem na večeři.

Domluvily jsme se, že místo toho, abychom si dala každá jednu rybku, vybereme si mix pro 5 lidí. Sice to vše nesníme, ale vycházelo to levněji a porce obsahovala několik druhů mořských plodů a grilovanou rybku. Prošly jsme nabídku jednotlivých stánků, které se nepatrně lišily a pro jeden z nich se rozhodly. Tento kulinářský zážitek se nazývá Boodle Fight. S tím to názvem jsme se nikde nesetkaly a ani neznaly. Lambri pak na internetu našla, že je populární nejen na Filipínách, ale i např.v New Yorku, Arabských Emirátech nebo Novém Zélandu.

My si vybraly tradiční způsob servírování na banánových listech, které se rozprostřou jako ubrus na stůl a na něj jsou položena veškerá jídla. Tento způsob servírování pochází z filipínské armády, kdy na velké stoly v jídelnách bylo naskládáno jídlo, a hladoví vojáci rukama konzumovali, jak nejrychleji mohli, aby jim to ostatní nesnědli - z toho vychází slůvko fight (boj).

Náš Boodle Fight byl složen z polévky ze škeblí, grilované ryby, grilovaných olihní, dušených krevet, pár kousků masa na špejli, mořských řas, grilovaného lilku, nějaké zeleniny, porce rýže pro 5 osob, karafy s vodou, karafy s ledovým čajem a melounem. Jídlo ne pro 5, ale tak pro 8 lidí. Celé to vypadalo tak, že na banánové listy nám vysypali rýži a tu celou obklopili výše zmíněnými věcmi. A abychom byly co nejvíce autentické, jedly jsme rukama. Neexistuje žádné pravidlo, vše se jí najednou. Postupně jsme začaly odpadávat. Nejprve Eva, pak Lambri a nakonec i já jsem musela, asi když byla půlka snězená, skončit. DO jídla jsme pak ještě trochu dloubaly, a Eva krmila zbytky místní kočky, takže zůstala skoro jen samotná rýže. Jsem ráda, že jsme si to vyzkoušely, ale víckrát bych do toho nešla.

Protože se nám před odchodem na večeři nepovedlo ubytko rezervovat, chtěly jsme s Lambri vybrat ještě něco než půjdeme spát, ať to nenecháváme na ráno na poslední chvíli. Po delším hledání se nám podařilo najít a rezervovat. Mohly jsme jít spát.