18. den, Ko Lanta-Bangkok
Dnes opouštíme Ko Lantu a jedeme na den a půl do Bangkoku. Máme opět noční přejezd, v Bangkoku bychom měli být brzy ráno - ubytování máme rezervované, moc toho k dispozici pro tolik lidí nebylo, tak snad vše klapne.
Ráno jsme se ještě všichni zajeli rozloučit posledním koupáním s mořem. Původně jsme chtěli jet na stejné místo, kde jsme byli včera, ale jelikož se tam někteří domlouvali na masáži, kterou si nakonec rozmysleli, rozhodli jsme se zajet o kousek blíže ubytku, abychom se vyhli případnému dohadování se. Pláž, ke které jsme dojeli, patří taky k Long beach - jen jsme byli o kus dál. Písek byl hezčí, ale díky tomu, že v něm nebylo jehličí - na druhou stranu by tam později nebyl stín a ani žádný bar, kde by se dalo schovat. Vzhledem k tomu, že jsme měli jen asi 2 hodinky, nevadilo nám to. Někdo se šel projít, většina koupat. Mně byla po ránu zima J, tak jsem si četla ne úplně dovolenkovou, ale naprosto vynikající Zlodějku knih. Bohužel jsem jí právě na této pláži dočetla a kvůli tomu, jak kniha končí, probrečela jsem zhruba třetinu posledních chvil u moře v Thajsku J Ale kniha je výborná a mezitím se aspoň trochu oteplilo moře, takže jsem se odhodlala i já - opět nás všechny na tomto místě něco drobně štípalo a navíc jsme viděly mezi námi plavat malinké (10-15 cm), úplně průhledné medúzy... Asi nežahaly, ale nikdo z nás si na ně nesáhl. Já po chvíli zase raději vylezla J Ostatní byli o dost větší hrdinové a ve vodě zůstali poměrně dlouho J
Po asi dvou hodinkách jsme jeli zpátky na ubytko, dobalit se. Měli jsme zhruba hodinu a půl, než nás přijede vyzvednout minibus. Najednou, po asi 20 minutách, uprostřed sprchování a balení byl zvenku slyšet nějaký povyk - Petr něco řešil s pánem, co nám prodával lístky - musíme se hned sbalit a do 10 minut odjet, vše je jinak, musíme stihnout loď a jet sami lodí, na pevnině pak nasednout do autobusu a nemáme se ničeho bát, tam si nás vyzvednou. Vzhledem k tomu, že jsme kromě jedné čistě bílé nálepky o velikosti 0,5 x 2 cm s fixem napsaným názvem agentury, nedostali žáden lístek, žádné potvrzení, ani nic jiného, jsem se trochu bála J Jak se ukázalo, zbytečně.
Malá odbočka - v Indii funguje systém rozvozu obědů - obědy jsou domácí, každý má svůj ešus, muž jde do práce, žena mu nachystá jídlo a po kurýrovi mu jej posílá. Kurýři jezdí na kolech, každý veze několik desítek, možná stovek různých jídel, na kterých je jen cedulka s jakýmsi kódem značícím odkud kam jídlo putuje (např. 9 Ex Ia E 3 VLP), kód označuje mimo jiné i to, kterým vlakem a ze které na kterou stanici je třeba jídlo poslat - není to tedy tak, že by jeden nosič vezl jídlo z domu až k zákazníkovi. Ráno okolo 9 se jídlo vyzvedne, okolo 13 doručí, ve 14 zase nosič odebere prázdné ešusy a ty jsou pak před 18 zase zpátky doma. Nosiči jsou často negramotní, ale přesto vše dokonale a hlavně bezchybně funguje. Denně se takto jen v Bombaji rozveze zhruba 200 tisíc obědů. Ten systém, který funguje již přes 100 let, zkoumali vědci z celého světa, mimo jiné např. i z Harvardu a inspiroval se jim např. FedEx. Myslím, že nějak podobně putují i turisté v Thajsku - dostanou na sebe nálepku a občas ani sami neví jak, ale doputují přesně tam, kam potřebují :-)
Na následující hodiny jsme se tedy stali něčím, jako jsou ty ešusy v Indii. Sedli jsme na dodávku, ta nás odvezla do přístavu, lodí jsme dojeli do Krabi, tam jsme museli i jako ešusy projevit trochu samostatnosti a dojít asi 50 metrů do kanceláře s názvem, který nám na Lantě sdělili. A dál už se všechno odehrávalo bez nás - na veškeré dotazy jsme slyšeli pořád jen "no problem". Nám se to jako problém trochu jevilo, protože v kanceláři jsme pořád čekali, i když jiné minibusy odjížděly. Nakonec přijela dodávka a na tu jsme měli nasednout. Ohradili jsme se, že jedeme autobusem do Bangkoku a že to tedy je asi chyba. Odpovědí bylo opět "no problem" a pokyn k nasednutí na dodávku. Nasedli jsme tedy a dodávka nás odvezla několik kilometrů za město na "autobusové stanoviště". To vypadalo, jako by ho před nedávnem vyrobil Tom Hanks v Trosečníkovi - a teď ani trochu nepřeháním. Na místě už bylo několik desítek lidí, přitom prostor nebyl kdovíjak velký. U přepážky (taky vyrobené Tomem) se nás na nic neptali, věděli, kdo jsme a kam jedeme, aniž by se nás na něco ptali nebo viděli nálepku. A to tam přitom postávalo několik dalších turistů, kteří cestovali i na různá jiná místa. U přepážky jsme si tedy chtěli vysvětlit, co se děje a konečně jsme se dočkali od někoho podrobnějšího infa, než jen "no problem". Sdílná paní nám řekla: "bangkok, yes, no problem". Natáhla ruku a my pochopili, že chce naše nálepky. Já už měla svou někde sežmoulanou, ale naštěstí jsem ji nevyhodila. Obyčejné nálepky nám tady vyměnili za zlaté J
No a pak jsme čekali a čekali a čekali a čekali a čekali.... Ukončila jsem to jen proto, že mě to nebaví dokola psát, ale čekání to bylo úmorné. Kdybychom aspoň věděli, v kolik pojedeme, šli bychom se projít nebo cokoliv, ale tohle bylo nekonečné. Byli tady navíc 2 chlapci, kteří se zřejmě nechali inspirovat filmem Pařba v Bangkoku. Připadali si velmi cool a in, když pouštěli techno hudbu na plnou hlasitost a bedýnky navíc strčili do plechového odpadkového koše, aby to více dunělo a hlasitými opilými řečmi otravovali všechny okolo. Na výzvu jedné z turistek jen poodešli s patřičně povýšeneckým výrazem o pár metrů dále...
Po pár hodinách konečně přijel náš autobus a my se vydali na noční přejezd do Bangkoku. Uprostřed noci jsme ještě stavěli na jídlo, my si myslím vystačily se svačinkou, kterou jsme měly sebou.
Uprostřed noci autobus najednou na cestě zastavil a že máme vystupovat. Vyšli jsme ven a tam, uprostřed ničeho, na chodníku vedle 2-3proudové cesty, byly všechny naše batohy úhledně složené do pyramidy. Řidič jen řekl Bangkok a ukázal na autobus, který stál za námi. Rozebrali jsme si tedy batohy a přestoupili - Peťa si až na poslední chvíli všimla, že vzala cizí batoh - když ho už nakládala do autobusu, všimla si na něm květinky. Vrátila se tedy k pyramidě, kde našla holku, která se sháněla po svém batohu a dívala se na Petin. Vše si rychle vysvětlily a mohli jsme pokračovat.