15. den, Ko Lanta
Dnes jsme se rozdělili hned ráno - my, Petr s Renčou a Radana s Romanem jsme zamířili hned ráno na pláž, kde jsme se byly včera večer s Marťou a Víťou projít, naopak Marťa s Víťou a Petrem F. měli v plánu projet si ostrov. Začali jsme v 7 Eleven u ubytka, kde jsme si nakoupili nějakou snídani a pití a vyrazili na pláž. My jsme jely vybavené třemi plážovými raketami a míčkem, šnorchlem, potápěčskými brýlemi, volejbalovým míčem, létajícím talířem, dvěma knihami a slaměnou podložkou na ležení. Připomínám, že jsme byly 2 na jednom skútru. Na druhou stranu, tady jezdí ne skútru i 5 lidí najednou, takže na místní poměry jsme poměrně žabaři J No, zpět k ránu... Konkrétně o raketách mluví Peťa už od včerejška, kdy všechny ty poklady k zapůjčení u ubytka viděla. Že posbírá i vše ostatní jsem netušila - a musím dodat, že jakmile jsem viděla, jak si s nafouknutým lehátkem pod paží, které tam taky bylo k dispozici, prohlíží skútr a přemýšlí, jak by se to dalo udělat, začala jsem mít trochu obavy, co mě dnes čeká. Naštěsti rychle usoudila, že tři plážové rakety a míček, šnorchl, potápěčské brýle, volejbalový míč, létající talíř, dvě knihy a slaměná podložka na ležení by nám mohly na ten jeden den stačit, a lehátko zase (s velmi zklamaným a smutným výrazem) odložila. Uf J (Předběhnu - na pláži jsme vydržely ani ne 2 hodiny, takže jsme to všechno zase za chvíli vezly zpět J.)
Pláž byla úplně prázdná, šli jsme na její samotný kraj - opačný, než kam jsme došli včera, viděly jsme včera z dálky nějaké stromy a řekly si, že by tady snad mohl být stín, a lehli si. Někdo šel hned do vody, někdo se projít, já si chvilku četla a po chvilce šla taky do vody.
Mimochodem - ve vodě tady pořád něco drobně štípe, nepřišli jsme nikdo na to, co to je - na některých plážích ne, ale většinou nás to chvíli vždy z vody vyhnalo. Pak jsme na pláži včera viděli takovy neidentifikovatelný objekt - byly to jakoby 2 řady po zhruba 10-15 kusech takových něco jako medúzek (teď zpětně bych to přirovnala k plastovým a průhledným formičkám na led J ) a v každé té medúzce bylo něco malého a hnědého, velikosti hrášku. Celé to drželo pohromadě a jen to tak ve vodě volně splývalo. Pak na jedné pláži jsme ve vodě našly hvězdici (stane se to pozítří J ), Peťa jí vylovila (byla asi v hloubce 1 metru, ale Peťa měla ten den sebou šnorchl a brýle a jakmile jsem ji k hvězdici zavolala, ať se přes brýle podívá, začala kolem sebe kopat a potápět se, jako by se chystala na aspoň 3metrový ponor J ). Hvězdici vylovila, byla taková drsná. Na té stejné pláži ve vodě Peťa hledala šnorchlem a brýlemi zajímavé mušle a rozbité korály a pak se je snažila našim spolucestovatelům prodat - i když je nabízela celkem levně a určitě by byla ochotna o ceně i vyjednávat, prodávala bezvýsledně J A asi poslední zajímavá mořská věc (vlastně předposlední J ) byly malé medúzky na poslední pláži (bylo jich tam opravdu spousta) a úplně poslední pak delfíni (i když hodně z dálky), které jsme viděli cestou z Ko Phayamu (upozornil nás na ně kapitán a byli opravdu daleko) a které teprve uvidíme popozítří cestou z Ko Lanty - mnohem blíže ale pořád poměrně daleko.
Zpět na pláž tedy - když jsem se vrátila ke knize, byla hned u mě Peťa a že co jdeme hrát J Tentokrát se mi ještě povedlo přemluvit jí zajít si na procházku právě k těm stromům a zálivu o kousek dál, nicméně musela jsem slíbit, že jakmile se vrátí, půjdeme si pinkat. Zpátky byla poměrně brzy a už nebylo zbytí J šly jsme si tedy pinkat. Než jsme si na rakety zvykly, přidal se k nám Roman, ladili jsme tedy ve třech. Po chvilce nám to začalo jít a pinkali jsme si poměrně dlouho - dohodnuté stovky jsme sice nedosáhli, ale za všechno může paní, která se rozhodla, že na liduprázdné pláži nás nemůže obejít a musí nám vejít do hry, zrovna, když máme rekord - 71 tuším. Ztracenou koncentraci jsme už nedokázali získat zpět a i když jsme do koncovky dali všechno, štěstíčko při nás nestálo a nepřiblížili jsme se už ani 70 J Chvíli jsme si pak házely i létajícím talířem, ale Aerobie to není, takže jsme to po chvíli zabalily (talíř jsme se pak rozhodly nechat na ubytku, třeba si s ním někdo bude vědět rady lépe, než my), uschly, rozloučily se a jelikož ostatní se rozhodli na pláži zůstat, jely jsme po svých.
Rozhodly jsme se projet si postupně celý ostrov a zjistit, kde by stálo za to strávit následující dny.
A teď to přijde... Něco, co se nám ještě nikdy nestalo a doufám, že už nikdy nestane... Ani se mi to moc nechce přiznávat, ale vzhledem k tomu, jaké zápisky jsme měly doposud, a jaké budou následovat, mi asi nic jiného nezbyde... Takže - od této chvíle dál vše dopisujeme s 10měsíčním!!!!! zpožděním! Ano! dnes je 28.12.2016! My už začínáme plánovat další dovolenou (hurá J J J pro info - uvažovaly jsme postupně o Taiwanu, Indonésii, Vietnamu, cestě po Evropě, cestě po národních parcích USA, druhé polovině Irska, Japonsku, Peru, Chile, Mexiku - k některým destinacím jsme se několikrát vrátily, než jsme se zřejmě definitivně rozhodly pro USA) a nemáme ještě zdaleka "dopsanou" tu předchozí L A jakmile napíšu 3 řádky, už jsem zase v myšlenkách v příštím roce... No, mám pocit, že konec tohoto cestopisu bude poměrně stručný L
Takže zpět k Lantě - naštěstí jsme si pár týdnu po návratu udělaly aspoň pár poznámek ke každému dni, zřejmě v tušení, jak to dopadne. Nicméně všechny drobné vtípky, srandičky, narážky a hlášky, o kterých jsem si říkala, že stojí za zaznamenání, jsou fuč. Na druhou stranu, popsaného je toho dost, takže vzpomínat bude určitě na co J
Jak už jsem tedy psala, po 2 hodinách jsme to na pláži zabalily a vydaly se prozkoumat ostrov. Odjely jsme na ubytování vrátit všechny půjčené hračičky a vyrazily na cestu.
Cesta okolo Ko Lanty vede skoro celou dobu podél pobřeží (což je asi na ostrovech běžné J ), a obě pobřeží jsou spojená jednou cestou ještě uprostřed ostrova. Na Jižní straně ostrova však cesty spojeny nejsou, takže pokud chcete opravdu objet celý ostrov, musíte se z Jižního konce vrátit zhruba 12 kilometrů do půlky ostrova, přejet vnitrozemím na druhé pobřeží a vydat se opět cca 12 kilometrů na jih. Absolvovaly jsme to, byla to prima projížďka J Jely jsme nejprve západním pobřežím ostrova, kde jsme se kochaly pohledem na nekonečné moře, luxusní i méně okázalé rezorty a větší i menší, opuštěné i zalidněné pláže. Dojely jsme až na konec, ke vstupu do národního parku a k majáku. U vstupu nás přivítal pár opic a jeden zaměstnanec parku. Po zaplacení vstupného ve výši 400 THB se můžete projít 2 kilometry dlouhou stezkou pralesem a dojít se podívat po pláži až k majáku. Po chvilce rozhodování jsme se shodly, že nepůjdeme dovnitř, otočily jsme skútr a pokračovaly dál. Tedy zpět :-)
Cestou jsme konečně našly odbočku k jeskyni Tiger Cave, kam jsme se také chtěly podívat - nejprve jsme jely štěrkovou asfaltkou lesem, pak začala být cesta rozbitější a rozbitější, hlíněná a vedla kolem rozpadlých domků, kolem kterých postupně vznikala menší skládka nepotřebných a rozbitých věcí. Domky byly přitom obydlené. Nic příjemného to nebylo. Když jsme přijely k "jeskyni", vypadalo to jako nějaká podivná betonová skruž, kolem které se motali ještě podivnější lidé. Raději jsme to otočily a jeskyni, respektive její další hledání, oželely. Následující den jsme zjistily, že jsme zřejmě byly na úplně špatném místě.
Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavily na jedné z pláží, která se nám zalíbila už cestou tam, a okoupaly se. Po uschnutí jsme pokračovaly v cestě na sever a východní pobřeží ostrova. To je od západní strany poměrně odlišné, nejsou zde pláže ke koupání, žádné rezorty a je tudíž takové méně turisticky zasažené. Naše první kroky vedly do Old Town, starého města. Nejzajímavější je ulička s pár obchůdky přímo podél pobřeží a staré dřevěné domky stojící na kůlech přímo nad mořem. Prošly jsme se, chvíli sledovaly přípravy na nějaký festival, který se zde bude za pár dní konat (hasiči s takového zvláštního hasičského auta stříkaly na chodník a cestu proud vody a čistily ji tak - celkem vtipný pohled byl na jednoho z hasičů, který měl asi tak 180 kg :-) ). Daly jsme si Fresh juice a pokračovaly v cestě na jižní stranu druhé části ostrova. V jednom z domků jsme zahlídly a chvíli sledovaly cooking class, kurz vaření J Zajímavé J Ale nevím, jestli bych se chtěla účastnit J Ujely jsme několik kilometrů a neustále se bavily o tom, jestli nám vystačí benzín - rozhodně jsme nestály o to, zůstat někde trčet a tlačit motorku. Navíc, měly jsme namířeno do Gipsy village, cikánské vesnice, které se v mé bujné fantazii i díky informacím v průvodci, že místní obyvatele nemáme nijak optravovat a ideálně tam ani nejezdit, proměnila v místo, odkud by se jeden nemusel vrátit :-D Tak jsem přesvědčila Peťu, aby skútr otočila a zajela zpět k poslední benzínce dotankovat, abychom mohly místním cikánům, kteří určitě několik let čekali jenom na mně, ujet J Poslední benzínka byla v Old town, takže jsme si nadjely pěkných pár kilometrů - ale za záchranu života to určitě stálo J
Po dotankování jsme se tedy vydaly zpět na konec ostrova - tentokrát jsme do Gipsy village dojely, nic extra neviděly (překvapivě J) a tak se zase vrátily zpět J Východním pobřežím jsme měly v plánu dojet až na severní konec ostrova, k přístavu. Cestou jsme narazily a prohlídly si tzv. mangrovy, což jsou skupiny rostlin v místech, kde pravidelně kolísá hladina vody a ony mají vlastně kořeny venku. Zajímavý pohled, jsou tady dokonce společnosti, které okolo takovýchto oblastí pořádají výlety na loďce. Zase až tak zajímavý pohled to pro nás nebyl, abychom jely na výlet, tak jsme pokračovaly dál. Cestou jsme potkaly opičí školku L, což je zařízení, kde se opice učí dělat různé opičky pro turisty. Asi stejná podívaná, jako sloni hrající fotbal nebo malující obrazy. Tady už jsme si zachovaly zdravý rozum a nešly. U jednoho domku po cestě seděl na dvorku pán a vedle něj se venčil slon. Vzhledem k tomu, že u nich nebyla žádná cedule, ani žádné místo, kam by mohl slon turisty popovézt, zapůsobilo to na nás jako scéna ze Stoletého staříka o domácím mazlíčkovi jedné z postav, slonici Soni.
Když jsme dojely na sever ostrova k přístavu, těšily jsme se na trhy a stánky s jídlem, které jsme tady při příjezdu viděly. Bohužel, ani jeden stánek tady nebyl, byly jsme tady zřejmě v nevhodnou denní dobu - vydaly jsme se proto pomalou jízdou po hlavní cestě lemující pobřeží a vyhlížely nějakou restauraci nebo stánek, kde bychom se najedly. Nic moc nám do oka nepadlo, už jsme byly ve fázi, kdy jsme vybíraly, až hrozilo, že přebereme... Rozhodly jsme se vrátit do jedné restaurace skoro až u přístavu - Family Thai Food. A dobře jsme udělaly J Vypadá to jako rodinná restaurace, výborně tam vaří a mají tam všelijaké Fresh džusy. Zamilovala jsem si kombinaci melounu a citrónu, které piju zároveň dvěmi brčky z obou skenic. Lahoda J Sem se asi ještě vrátíme najíst.
Cestou zpět na ubytko jsme se ještě stavily vykoupat na jedné pláži Pra Ae, (nebo taky Long Beach), která se nám zalíbila natolik, že sem zítra pojedeme. Dělají tady i masáže, tak si možná zítra ještě dáme. Večer už jsme se jen tak poflakovaly po ubytku, seděly chvíli venku, povídaly si s ostatníma a pomalu už hledaly ubytko v Bangkoku.