15. den: jak se Eva zase s Pepou shledala (Moalboal-Cebu)

Peťa: Chatku jsme musely vyklidit do 12:00, ale protože jsme se ještě dopoledne chtěly zajet podívat na White beach a abychom nemusely spěchat, domluvily jsme se, že si sbalené batohy můžeme odložit na recepci. A odpoledne se můžeme pohybovat v resortu, koupat se v moři a využívat lehátka.

Dojet skútry na pláž nám trvalo asi 20 minutek. Po cestě jsme zaplatily eko poplatek a další poplatek za vstup na pláž. A protože se tady platí za vše, tak další poplatek vybírala paní za pronájem stolu s lavičkami a se stříškou, což bylo asi jediné místo na pláži, kde byl stín, kromě místa hned z kraje pláže, kde byly postavené stany k pronájmu. Ale vypadalo to, že velká většina z nich byla obsazena místními lidmi. Chtěly jsme se otočit, ale Eva navrhla, abychom se ještě prošly kousek dále. Všude, kde byl stín, patřila tato část nějakému resortu a byl tam zákaz sezení nebo bylo nutno zaplatit poplatek. Když už jsme našly malý kousek pod palmami volný, začali o pár metrů vedle otevírat plážovou kavárnu a nakonec jsme se přesunuly tam, kde jsme si kromě šejků z čerstvého ovoce daly i později oběd a oblíbené špejle od této chvíle vyměnily za jídlo pancit bihon, což je typické filipínské jídlo - smažené rýžové nudle se zeleninou nebo masem. Chvíli jsme zde pobyly, ale před odjezdem večer zpět na Cebu jsme si chtěly s Evou pošnorchlovat tam, kde jsme byly ubytované, protože jsou kolem moc hezké korály a spousta rybek. Na vrácení motorek jsme byly domluvené na 17:00 hodinu u autobusové zastávky, takže jsme měly více než 2 hodiny k plavání.

Jak už jsem psala výše, u hotelu nebyla přímo pláž, ale do vody se scházelo z betonového mola po schůdcích. Asi 20 metrů od břehu je rozlehlé místo s korály a hemží se zde spousta rybek a měly by zde v odpoledních hodinách připlouvat i želvy. Voda nebyla až tak hluboká takže rybky i korály bylo možné pozorovat docela zblízka. Až o několik metrů dále korál končil a padal do nekonečné hloubky. Sledování podmořského života mě neskutečně bavilo a vždy, když jsem si řekla, že už jsem asi viděla všechny rybky, které tu jsou, tak z nějaké skuliny, nebo zpod korálu, vyplula nějaká nová. Bohužel se v druzích nevyznám, takže nemůžu vyjmenovat názvy. S hlavou pod vodou ztrácím pojem o čase a místě, kde plavu a tak když jsem se po delší chvíli vynořila, byla jsem asi 100 metrů od hotelu, ale úplně na opačné straně. Polštářky prstů už jsem měla úplně rozmočené a tak jsem se ponořila zpět do vody a nabrala směr hotel. V tu chvíli mé oči spočinuly na krunýři mořské želvy, která se o kousek dále pode mnou krmila. Odchod z vody se o chvilku odložil, tohle se nestává člověku mockrát za život. Takže nastala série focení a pronásledování želvy a až v okamžiku, kdy už se vzdálila na 4 metry, a nebyla jasně vidět, jsem definitivně doplavala k hotelu a vyšla ven. Tam jsem zjistila, že jsme byla ve vodě více než hodinu a půl a že je teda pomalu čas se připravit na cestu. Naskládaly jsme se na skútry s veškerou batožinou a jely na smluvené místo k obchoďáku. Tam jsme batohy vyložily a zajely s Evou o kousek zpět doplnit nádrž do plna, tak, jak jsme ji dostaly. Když jsme motorky vracely majiteli, seběhli se k nám asi jeho kamarádi a začali nabízet svezení do Cebu City taxíkem. Nabídka byla 1000 PHP. Odmítly jsme s tím, že autobus nás vyjde na 450 a že taxi nechceme. Snížená cena na 700 byla pro nás stále vysoká, i když ušetřený čas bychom využily pro vyzvednutí Evina batohu na letišti. Nakonec jsme si plácli na částce 500 PHP k autobusáku, odkud jsme na Moalboal vyjížděly, plus 200 PHP, že nás zaveze až na hotel, což bychom stejně musely pak zaplatit, protože dle našich zjištění bychom se z autobusového nádraží tam, kam potřebujeme, jeepneym nedostaly.

Pár kilometrů před Cebu provoz dost zhoustl a taxikář nám poté, co mu někdo zavolal, sdělil, že se moc omlouvá, že nás až na hotel nedoveze, že ho shání manželka, která onemocněla a on se musí jet domů o ni postarat. A že by to v tom provozu bylo pro něj na další dvě hodiny. Řekly jsme, že chápeme, ale že teda platí cena k nádraží a to bylo 500 PHP. Ale shodly jsme se, že spíš asi věděl, že se mu to v té dopravě nevyplatí. Než jsme vystoupily a vytáhly věci z auta, už u nás zastavil další taxík, který po kratším smlouvání souhlasil s částkou 200 PHP. Po půl hodně nám zastavil u Amaris Inn, což byla naše střecha nad hlavou pro tento večer. Strategicky vybrána v blízkosti letiště, abychom mohly večer vyzvednout bágl, a zítra ráno se v klidu dostat na letiště - v 10:40 máme odlet na Palawan.

K taxíku vyběhli zaměstnanci, aby nám pomohli s batohy. Ubytovali jsme se a hned vyrazily na letiště vyzvednout Evin batoh, který se dle e-mailu letecké společnosti měl zde nacházet od včerejšího dne. Bylo krátce po 21. hodině.

Na recepci nám poradili, že naproti přes cestu je zastávka jeepney a cesta stojí 7 PHP. Než jsme stačily přeběhnout 4 proudou silnici, spustil se hustý déšť. Stouply jsme si pod stříšku a vyhlížely žlutý jeepney. V záplavě světel jsme neměly šanci cokoliv rozpoznat. Najednou k nám přiběhl zaměstnanec Amarisu se dvěmi deštníky a zastavil projíždějící jeepney, které ale bohužel na letiště nejelo a navíc mu řidič řekl, že k letišti už teď nic nejede. Je to 2 km, dohodly jsme se, že půjdeme pěšky, že za 20 minut budeme tam. Odbočka do boční ulice, tudy to bude kratší. Kdo by řekl, že o ulici dál za hlavní moderní cestou, bude cesta bahnitá, rozbitá bez jediného světla, ve které bude nějaké děvče v tuto dobu spravovat asi vodovodní potrubí? Cestou necestou se zablácenými nohami jsme vyšly opět na hlavní cestě. Lambri prohlásila: "zpět v civilizaci", ale tak černě bych to neviděla. Hurá, jsme na chodníku a nemusíme uhýbat a uskakovat projíždějícím autům a motorkám. Kontrolní brána pro vjezd na letiště k terminálům. Ale už jste někdy někde viděli jít někoho pěšky na letiště? Ne? My taky ne, a vůbec nám to nedošlo. Takže začalo další uhýbání a uskakování a konečně příchod na terminál odletů. Začneme vysvětlovat pracovníkovi letiště, že jsme přišly pro ztracené zavazadlo. Pošle nás ven za jiným pracovníkem. Vysvětlujeme vše znovu. Posílá nás do kanceláře aerolinek Philippines airlines, kterou mělo zavazadlo přiletět. Pracovní doba 9:30-16:00. Vracíme se do haly odletů, někdo nás posílá o patro níže na přílety.

Opět vysvětlení co potřebujeme. Máme vejít do nějakých dveří. Vejdeme. Pracovnici u bezpečnostních rámů vše zopakujeme. Máme vejít dovnitř přes bezpečnostní rám. Jsme v prosklené místnosti s několika sedačkami, na kterých posedávají nebo spí lidé. Prosklené dveře vedou pouze do fast foodu. Dál nic. Žádný jiný východ. Proč tu jsme? Přes stejné rámy odcházíme ven. Zaměstnankyně, která nás vlákala dovnitř, nás posílá s úsměvem někam za roh. Vstup pouze pro zaměstnance. Vracíme se a říkáme si, že to asi nemyslela. Ale i přesto a posléze znova venku, kam s námi vyjde, nás pobízí, abychom tam vešly. Bezpečností rám, 2 zaměstnanci. Opět vše říct znovu. Další zmatené pohledy. Ovšem pokrok. Eva má jít dovnitř a někam ji zavedou. I přes to, že neumí vůbec anglicky, může vejít jen ona. Lambri ji napsala na papír číslo, pod kterým zavazadlo mělo přiletět. Eva vchází dovnitř, my s Lambri čekáme venku na zídce. Za 15 minut se vrací paní z rámů. Ptáme se jí, jak to vypadá. Eva je někde v kanceláři a paní nic neví.

Po dalších 5 minutách přichází Eva se slečnou, která s úlevou zjišťuje, že mluvíme anglicky a vysvětluje nám, že nás předá svému kolegovi, který nás zavede na cargo (budova, kde jsou uskladněny zásilky) a zeptá se, jestli batoh není tam. Na cargu hledají. Nic. Posílají nás do nedaleké budovy. Že by byl batoh tam? Vcházíme a budíme nebo rušíme od hraní her na mobilu několik lidí. Bez dalšího vysvětlování dostaneme do ruky papír na zaplacení skladného v délce 3 dní na 56 PHP. Cože??? Eva přide na 14 dní o batoh a ještě má platit? Navíc batoh přiletěl včera, máme to v e-mailu. Ano, ale od 16. ho mají v rukou aerolinky, které s celým případem nemají nic společného kromě toho, že s nimi batoh přeletěl. Dva dny v Manile, jeden den na Cebu. Unaveně platíme a míříme zpět na cargo, kde předkládáme veškeré papíry včetně potvrzení o zaplacení. Chvilka napětí. Nesou k nám něco, co by mohl být zabalený batoh. Hurá :) Po 12 dnech na Filipínách a dvou hodinách strávených na letišti vyřizováním, se Eva setkává se svým zavazadlem a jelikož je dneska Josefa, dostal jméno Pepa - Evě se to zalíbilo tak, že mu už jinak neřekne :) Od Air China má vzkaz, že ji batoh otevřeli a zabavili jednu náhradní lithiovou baterii z foťáku, která nesmí být poslána v podpalubí letadla. Tu druhou ve foťáku ji tam však nechali.

Co nejdříve odsud pryč. Zastavuje nám první taxík, který projel. 200 PHP je moc, ale mi se nechce už nikam chodit. Zlodějské, ale jedeme. Projel kolem našeho hotelu 3x než to našel. Unavené a naštvané na systém jsme mu pod vlivem emocí neporadily, což nás zpětně mrzí :(

Po cestě nám Eva vyprávěla, jak stála 10 minut v kanceláři na letišti a neustále na všechny otázky odpovídala no english, no english :)

Úspěšné setkání jsme já a Eva šly zapít do bistra hned vedle hotelu. Chtěly jsme si dát pivo a naneštěstí měli jen silnější Red Horse, což by mohla být asi naše 14stupňové pivo. Daly jsme si každá dvě třetinky, více jich chlazených neměli. Ale měli vychlazenou litrovou láhev, ve které se tady pivo taky prodává. Vychází levněji než dvě malé tak proč ne. Ráno obě víme proč ne :)