14. den: jak Eva visela nad srázem (Moalboal)

Peťa: Alvin, tak jak jsme se včera domluvili, nás přijel v půl jedenácté vyzvednout. Měl teda 6minutové zpoždění, za které se omlouval, ale to nám vůbec nevadilo. Zavezl nás před Mc Donalds k obchoďáku, kde jsme byly domluvené, že si vyzvedneme skútry. Kamarád tam ještě nebyl, a když mu Alvin zavolal, sdělil mu do telefonu, že máme chvilku počkat, že už je na cestě. Zašly jsme si do obchoďáku pro vodu a svačinku na cestu.

U pokladen jsme viděly, jak a co místní lidé nakupují. Nákup se převážně skládá z chipsů, sladkostí, jednotlivě balených sáčků šampónů a sprchových gelů na jednorázové použití a pár plechovek např. s fazolemi. U pokladen vše úhledně balí pomocník do igelitového pytlíku tak, aby bylo využito každé místo v tašce. Před pokladnami byla i pekárna, kde jsme si s Evou koupily rolku s arašídovými ořechy a já k tomu banánový chlebíček. Pekáren je tu spousta a pečivo se prodává za pár korun. Jen je tu bohužel vše sladké. Když jsme vyšly z obchoďáku, skútrař tam stále ještě nebyl. Přijel až po půl dvanácté s omluvou, že měl hodně tvrdé práce :)

Na koleni jsme podepsali smlouvy o vypůjčení, domluvili se na čase vrácení další den a vyrazily jsme na cestu. Tentokrát máme skútry Suzuki, jedna má dokonce max. rychlost 160 km/hod, což už je taková menší motorka, jen automatická.

Původně jsme dnes měly v plánu návštěvu místních pláží a koupání, ale vzhledem k tomu, že chvílemi bylo pod mrakem, změnily jsme ráno plán a rozhodly se jet navštívit vodopády Kawasan Falls a dále pokračovat na Osmena Peak.

Kawasan Falls jsou vzdálené asi 20 km od Moalboalu a je to několik kaskádovitých vodopádů umístěných v místním malebném lese. Na začátku stezky je parkoviště, pak už se musí jít pěšky. Stezka je lemována pár stánky s upomínkovými předměty, občerstvením a nabídkou canyoningu nebo skoků do vody z vodopádů.

Eva ani Lambri nic z toho podstoupit nechtěly, ale já jsem stále zvažovala ty skoky. Nakonec jsem do toho šla a v jednom stánku se domluvila. Než jsem se převlékla a zaplatila, dorazila skupinka Japonců a vytvořili jsme skupinku o 8 lidech. Dostali jsme záchranné vesty, a kdo neměl, mohl si půjčit i boty do vody (staré tenisky různých značek i velikostí). Protože jsem byla v žabkách, našla jsem si jeden starý pár roztrhaných adidasek, obula se, oblékla vestu a vyrazili jsme. Vůbec jsem nevěděla, kam půjdeme a jak dlouho to potrvá, a tak jsme se s Lambri domluvily, že se pak setkáme u hlavního vodopádu.

Vyrazili jsme s průvodcem po stezce nahoru. Dozvěděla jsme se, že budeme absolvovat 5 skoků, 3 z menších výšek a 2 z vyšších. Po cestě se k nám přidal ještě jeden průvodce, který se nakonec stal mým osobním průvodcem a fotografem, protože než se skupinka mladých Japonců vyfotila, my dva už byli popředu. Došli jsme spolu k první zastávce, kde byly 3 menší vodopády, z kterých se skákalo do jezírka z výšky asi 2, 3 a 5 metrů. Než nás dohonila naše skupinka, měla jsem odskákáno vše 2x. Chvíli jsme na ně čekali, ale když jedna z dívek ani po 10 minutách na tom nejnižším stupni nebyla připravená kvůli strachu skočit, pokračovali jsme sami. Stoupali jsme lesní cestičkou, překračovali a brodili se v potoce k další zastávce. Tou byla napůl přírodní a napůl dostavěná kamenná klouzačka do vody. Nebylo to nic extra prudkého ani dlouhého, takže spíše jen tak pro oživení chůze nahoru. Při dopadu do vody u druhé jízdy jsem z pravé strany zaslechla zvuk praskajícího stromu, křik a najednou pár metrů ode mne ležel ve vodě zlomený strom s bambusovou lávkou. Nejprve mě napadlo, že je to asi součást toho canyoningu, nějaký sjezd na voru, ale když jsem doplavala na břeh, řekl mi můj průvodce, že další seskok nemůžu absolvovat, protože se atrakce zničila. Strom, na kterém byla zavěšena lávka pro skok do vody, se opravdu zlomil a i s lávkou a jedním člověkem dopadl do vody. Šla jsem se nahoru podívat, protože jsem chtěla vidět, z jaké výšky se skákalo, když se najednou ozval opět praskající zvuk a zlomil se další strom.

Byla jsem trochu zklamaná, protože jsem myslela, že to byl ten nejvyšší skok. Vydali jsme se průvodcem na cestu zpět a potkali naši skupinku, která teprve dorazila ke skluzavce. Když jsme byli asi v půlce cesty dolů, odbočili jsme ze stezky doprava a teprve tam byl ten nejvyšší vodopád a seskok z něj dolů. Na výběr byla dvě odrazová místa, 17 a 20 metrů. Samozřejmě jsme si vybrala to vyšší :) Přede mnou se chystal ke skoku jeden pán, ale stále vypadal nerozvážně a nechtěl se pustit stromu. Takže mi nakonec uvolnil místo. Při pohledu z vodopádu dolů se mi malinko zatajil dech. Ale jakmile bylo dole volno, bez zaváhání jsem skočila. Byla to paráda :) Nikdy jsem z takové výšky do vody ještě neskákala.

Vyplavala jsem ven a pak už to byl jen kousek úplně dolů, kde jsem se měla potkat s Lambri a Evou. Lambri jsem našla hned, stála v místě, kde byly schody, po kterých jsme došli dolů. Proč píšu, že bych ji měla hledat - vodopády jsou velmi oblíbené místo a kromě turistů tady místní obyvatelé v neděli vyrážejí na piknik a na oběd. A dnes byla neděle. Navíc to v tom "nejnižším patře" vypadá trochu jako na koupališti. Všude plno stánků s jídlem, stoly, kde posedávají místní s hromadami jídla. Nosí si zde obědy v hrncích a talíře i příbory, spousta jich měla i barely s vodou. Stoly, které jsou kolem, se dají pronajmout za 300 PHP. Lambri mi říkala, že si k jednomu prázdnému stolu sedla a přišla za ní paní, která se jí ptala, jestli tam chce sedět a pokud ano, musí si teda stůl zaplatit.

Eva se mezitím koupala v jezírku obklopeném skálou a vodopádem. A vždy, když si někdo na skálu u vody sedl nebo bez vesty šel plavat pod vodopád, přiběhl něco jako "plavčík" s píšťalkou a začal zběsile pískat a předvádět pantomimu, že musí jít z toho místa pryč, protože buď může dotyčnému spadnout kámen na hlavu a zabít ho, nebo že se může bez vesty pod vodopádem utopit. Vypadal velmi komicky a všechny okolo tím bavil.

U vodopádů jsme se zdržely déle, než jsme předpokládaly a tak když jsme odtamtud v 15:30 odcházely, zvažovaly jsme, jestli dále po cestě pokračovat na Osmena Peak nebo to nechat na další den. Od vodopádů to je ještě hodinka cesty. Nakonec jsme se rozhodly, že pojedeme, že bychom měly stihnout sjet alespoň na hlavní cestu, než se úplně setmí.

Osmena peak je vyhlášený vrchol vysoko v horách, odkud je nejhezčí výhled. Okolí připomíná kopce Chocolate hills, jen nejsou tak pravidelné a je vidět i na moře. Nedaleko od vodopádů jsme odbočily z hlavní cesty doleva a začaly stoupat do kopce. Projely jsme přes několik vesniček, kde kromě pár domečků ztlučených ze dřeva a vlnitého plechu nebylo vůbec nic. Lidé, převážně malé děti, nosili odněkud vodu v barelech a kanystrech. Až najednou se zničehonic objevilo asi 100 a možná i více zaparkovaných motorek a skútrů a kousek od cesty stál hlouček mužů. Na programu byly kohoutí zápasy. Neměly jsme odvahu zastavit a jít se zeptat jestli se můžeme podívat, protože jsme si nebyly jisté, jestli tady nejsou kohoutí zápasy zakázané. Po cestě jsem viděla hodně mužů s kohouty v náručí postávat u cesty a hladit je a různě opečovávat. Spousta kohoutů je zavřená v klícce, aby se jim nic nestalo. Podél cest po celé zemi jsou čas od času cedule "kohoutí zápasníci na prodej" a před spoustou domu jsou uvázaní na bidýlku. Dle zbarvení a stavby těla jde vidět, že si jich tady cení a dopřávají jim tu nejlepší "závodní" stravu.

Na Osmena Peak vedla dlouhá cesta do kopce, místy rozbitá, s nespočtem zatáček, a zabrala nám něco přes hodinu. V jedné zatáčce jsme ztratily Evu z dohledu. Nejprve jsme zpomalily, pak zastavily a když už jsme to po více než 5 minutách začaly otáčet, objevila se za rohem. Upadala jí za jízdy přilba z hlavy, tak jí musela v nějakém křoví hledat :D Od parkoviště pod kopcem Osmena, kde jsme nechaly skútry, to pak bylo pěšky k vrcholu asi 15 minut. Po výstupu na vrchol se nám zjevil jeden z nejhezčích, a možná i nejhezčí výhled, který jsme tady viděly. Pomalu zapadající slunce různě zbarvovalo okolní kopce. Kochaly jsme se nějakou dobu, ale věděly jsme, že se bude za chvíli smrákat a že bychom měly vyjet zpět.

Lambri na mapě objevila druhou cestu opačným směrem, která vedla zpět do Moalboalu a byla o něco kratší než ta, po které jsme přijely. Chvíli jsme se rozhodovaly, kterou z cest si vybereme. Jet po cestě, která je sice delší, ale víme, jak vypadá nebo si vybrat kratší variantu, ale neznámý terén? Rozhodnutí padla dvě. První bylo, že se vrátíme stejnou cestou, které jsme ale vzápětí změnily na variantu rychlejší a kratší cestou.

Cesta nám dolů pěkně ubíhala, všechny jsme se těšily, jak si dáme něco dobrého na večeři. Lambri měla obavy, jak bude cesta vypadat, jestli bude sjízdná, ale když jsme najely na krásně vyasfaltovanou cestu, v jednom místě dokonce rozdělenou uprostřed LED světýlky, obavy byly zažehnány. Ale! Jsme na Filipínách. Takže pohádková jízda se změnila tak trochu v pekelnou jízdu, která málem skončila nedobrovolným pádem skútru, a možná i Evy, do rokle.

Co musím zmínit je, že po cestě v místech, kde nebyly obydlené domy, nebylo ani trochu světla a jelikož všude kolem byly stromy a palmy, byla neskutečná tma. Světlo skútru dosahovalo jen asi na 4 metry před námi. A stejně jako druhá cesta i tato se klikatila. A tak si jedeme dolů, kocháme se LED světýlky, když tu najednou uprostřed silnice cesta skončila a dále pokračovala hliněná rozbitá cesta s obrovskými kameny, na kterých bylo udržet skútr velmi náročné. Kolem cesty vedlo pole, na jehož okraji se občas objevily nějaké postavy, které ve dvojici nebo trojici dřepěly a povídaly si. Možná snad takhle uprostřed pustiny jsme potkaly i nějaké hrající si děti. V jednom sjezdu jsme byly nucené z motorek sesednout, protože cesta, která se z betonu změnila na hlínu s kamením, se nyní změnila na jen kamenitou, která spíš než cestu připomínala koryto vymleté řekou. Když jsme zastavily, z dálky se k nám začala přibližovat postava s baterkou. Nebylo vůbec vidět, co je před námi. Lambri si popošla o pár metrů, ale v té tmě neměla šanci cokoliv vidět, ani pomocí světla z telefonu. Postava s baterkou byl místní domorodec v košili s nápisem SECURITY. Posvítil před ní velkou baterkou, a když viděla, že cesta začíná být o pár metrů dál mnohem horší a prudší se srázem po pravé ruce, padla otázka, zda pokračovat nebo se vrátit asi 30 km zpět. Rukama nohama, s pár anglickými slovíčky jsme se dozvěděly, že cesta je v takto nesjízdném stavu dalších 6 km. Evin nápad byl, že motorky povedeme vedle sebe. Ale vzhledem k cestě a váze skútru jsem návrh zamítla a tak jsme se musely otočit. Provést tento manévr bylo dost náročné.

Se zatlačením více než 100 kg motorky o kousek zpět mi musela pomoci Lambri. Po zapření nohou v žabkách mi nohy podkluzovaly, cesta byla úzká a motorka mě stahovala dolů. Společně jsme motorku otočily. Volala jsem na Evu, ať se neotáčí sama, že je to těžké a že ji pomůžeme. Místo toho, aby počkala, začala motorku otáčet. Když nemohla couvnout dozadu, přiskočila k ní Lambri, aby ji posunula. Pak bylo potřeba natočit řídítka, sjet kousek a zase si malinko couvnout. Jenže Eva tím, jak chtěla chytit brzdu, přidala plyn a nenatočila řídítka a motorka se nebezpečně přiblížila hraně srázu. To vše pozoroval ten security chlapík. Začaly jsme na Evu hulákat, aby plyn pustila a chytla brzdu, ale místo toho opět přidala a na vteřinu jsem si pomyslela, že když ten skútr poletí dolů, jestli se Evě podaří pustit nebo spadne i s ním. Ve chvíli, kdy to vypadalo, že kromě skútru a Evy poletí i Lambri, která Evu zkoušela vytáhnout zpět, naštěstí Eva skútr neudržela, spadla a skútr se položil na bok. Nicméně stále měla ruku na tom plynu a přidávala. Já jsem zkoušela pomoci, ale nemohla jsem postavit motorku na stojan, takže jsem jednou rukou držela svou motorku, kterou jsem nemohla pustit a druhou rukou tahala skútr. V tu chvíli zakročil security chlapík, který mi vzal ten můj skútr a vyjel s ním nahoru. Eva naštěstí přestala otáčet plynovou rukojetí a z nejhoršího jsme byly venku. Skútr ležel pár centimetrů od srázu. Zvedly jsme motorku i Evu a já skútr vyvezla nahoru. Bylo potřeba sebrat síly a psychicky se připravit na cestu zpět na vrchol odkud jsme vyjely. Naštěstí cesta celkem rychle ubíhala a za necelých 40 min jsme vyjely nahoru, kde jsme odbočily na cestu, po které jsme přijely a věděly jsme, že nic hrozného kromě chladu nás nečeká. Ještě než jsme vyrazily dolů, přehodily jsme přes sebe já a Lambri ručník a Eva si na ruce natáhla podvlíkací kalhoty, které jí tady slouží někdy jako pyžamo a někdy jako plavky (neoprén). V tuto chvíli měly zahřívací funkci. Ale začala ji na rukou škrtit guma a tak si nakonec jednu nohavici navlíkla na ruku a druhou omotala kolem krku :)

Cesta dolů docela rychle uběhla a čím jsme byly níže, tím bylo o trošku tepleji. Místo plánovaného příjezdu do Moalboalu kolem osmé hodiny, jsme dorazily až po hodině desáté. Zašly jsme si ve městě na špejle a rýži a jely na ubytko, ke kterému vede taky úplně rozbitá cesta. Na oslavu šťastného návratu jsme si s Evou daly poslední zbytky rumu, sprchu a šly spát. Ráno balíme a večer odjíždíme do Cebu, kde na letišti čeká na Evu batoh.