13. den: jak měl hrát Roger s Federerem (Bohol-Cebu-Moalboal)

Peťa: Ráno vstáváme už v 6:00, snídani jsme dostaly dle domluvy dříve. Lambri ještě kontroluje e-mail kvůli Eviného zavazadla a přišla ji zpráva, že kufr uvolní nejdříve ve 12 z celního z Manily. Odvoz na hotel ale není možný, musíme si ho vyzvednout na letišti. Ještě jsme se rozhodly rezervovat ubytování, ale v tom přestal fungovat internet. Vyřešíme pak. V 7:00 vyjíždíme do Tagbilaranu vrátit skútry a na trajekt na vedlejší ostrov Cebu. Půjčovna i přístav jsou od sebe nedaleko a tak bychom měly vše stihnout. Vysadily jsme Evu s batohy u přístavu a s Lambri zajely do půjčovny. Včera jsme si dohodly čas vrácení na 7:45, ale když jsme tam před půl osmou dorazily, zrovna otevírali. Vše bylo během chvíle vyřízeno a za pár minut jsme už všechny plně naložené vstupovaly do přístavu. Na přepážce u okýnka jsme si, podobně jako v letadle, udělaly check-in, dostaly palubní lístek s přiděleným sedadlem, překvapeně odbavily batohy a čekaly než bude nástup na loď. Byla tam wi-fi a tak jsme dovyřizovaly vše potřebné. K těm batohům - u okýnka nám řekli, že máme batohy dát do podpalubí, že jsou velké a zaplatily jsme poplatek 100 PHP, ale pak jsme si všimly, že spousta lidí má batohy s sebou. Ale je pravda, že mít je u sebe by bylo dost nepohodlné, protože bylo na lodi málo místa.

Loď vyplula na čas v 8:20 a pár minut před desátou jsme dopluli do přístavu na Bohol. Po posledním e-mailu z letiště, že dovezení Evina batohu do místa našeho ubytování by trvalo z nějakého důvodu (i přes naše protesty, že to přece nemůžou myslet v roce 2018 vážně) 3-5 dní, jsme se shodly na tom, že Eva ještě bez batohu 2 dny vydrží a nebudeme čekat do odpoledne v Cebu City, ale že jej vyzvedneme po zpáteční cestě, protože z Cebu stejně letíme a budeme se tam pohybovat. Nakonec to bylo dobré rozhodnutí, protože odpoledne přišel další mail, že batoh z Manily odletí až následující den, tedy zítra.

Jakmile jsme opustily brány přístavu, opět se strhla lavina nabídek na odvoz a přesvědčování, proč si vzít taxi nebo pronajmout dodávku a nechat se odvézt. Trvaly jsme si na svém, že pojedeme busem. Asi 500 metrů od přístavu jsme stoply jeepney, který stavěl kousek od autobusového terminálu, ze kterého odjíždíme busem do Moalboal. Nabídka taxíku až do Moalboal 2200 PHP po slevě, cena jeepney a jízdenky na autobus pro nás tři celkem 420 PHP. Jasně, autobus byl plný, bylo v něm málo místa, vedro a cesta asi trvala déle, ale rozdíl v ceně byl velký.

Nádraží i náš autobus jsme našly bez problémů. Byl už skoro plný a tak chvilku po tom, co jsme si sedly, jsme vyjeli. Nejhorší bylo se dostat z města. Cesty v poledne byly ucpané, všude smrad z výfuků, popojížděli jsme v dlouhé koloně ve více než třiceti stupních. Pár kilometrů za městem už jsme jeli celkem plynule. Řidiči autobusů tady jezdí rychle, předjíždí všechno a všechny, ale v porovnání se Srí Lankou je doprava velmi bezpečná a řidiči jsou celkem ukáznění. Výjimkou je teda doprava v Manile.

S jednou krátkou přestávkou jsme do městečka Moalboal dojeli kolem 15 hodiny. Řidič nám řekl, kde máme vystoupit a než jsme stačily dát batohy na záda, už u nás byli řidiči tricyklů s nabídkou svezení. Když jsme řekli, kam jedeme, obrátili se na svého kolegu, že nás sveze on. Cena byla 200 PHP, neslevil ani peso. Prý je cesta k našemu resortu hodně rozbitá. Když jsem mu při vystupování platila a dávala dvě stovky, tak se na mě nechápavě díval a říkal, že cena je 250 PHP. Odpověděla jsem, že ne, že jeho nabídka byla dvě stovky. Lambri potvrdila 200, i když mi pak říkala, že ho vůbec neslyšela, kolik nám říkal. Ale opravdu to bylo za 200. Pak se nás majitelka hotelu (Teobas Homestay) ptala, kolik po nás chtěl, že standard je 150 PHP.

Ubytování jsme si vybraly v bambusových chatičkách u moře, ale není tu pláž. Do moře se chodí po schůdcích a hned kousek od břehu začínají korály. Dá se tu šnorchlovat a měly by tu být i želvy. Zatím jsme neměly štěstí je vidět. Chatičky jsou umístěné ve větší zahradě s palmami a výhledem na moře. Vybavení i chatky jsou trochu starší, ale moc hezké a mají i koupelnu s teplou vodou a verandu a vše je tady klidné, až na kokrhající kohouty za plotem :)

Ubytovaly jsme se, převlékly do plavek a před koupáním si daly oběd v hotelové restauraci. Výběr na oběd byl z asi pěti jídel v průměrné ceně 200 PHP. Kvalita bohužel ceně neodpovídala a tak jsme se hned shodly, že se projdeme do centra, kde se navečeříme a poptáme po skútrech.

My s Evou jsme šly šnorchlovat, Lambri zůstala na břehu s knížkou. Při šnorchlování jsme hned blízko břehu viděly několik hvězdic, černých ježků a menších rybek. Trochu dále korálový útes končil a padal do nekonečné hloubky, a stejně jako na ostrově Balicasag, je i tady v té hluboké vodě podmořský život kolem korálů pestřejší.

Večer jsme šly pěšky do centra, jsou to asi 2 km. Chtěly jsme si koupit večeři a pronajmout skútry. Vzaly jsme to zkratkami, pěšinkami černočernou tmou - velmi doporučujeme aplikaci Maps.me s offline mapami, které jsou 100% přesné a velmi podrobné. Jediné osvětlené místo, byl opět uprostřed ničeho, tenisový kurt. Eva zavtipkovala, že tady bude hrát za chvíli Roger s Federerem, čímž pobavila, ale asi jinak, než zamýšlela :) Po cestě jsme stoply tricykl, který se zrovna vracel a tak jsme se svezly za 50 PHP a hned se ho zeptaly, jestli neví, kde je půjčovna. Začal hned volat svému kamarádovi, ale ten neměl nic k dispozici, že budou volné až následující dopoledne. Řekl nám, že se jmenuje Alvin a že ho najdeme někde (ale ani jedna jsme nerozuměly kde). Kývly jsme, jako že OK a šly hledat dále.

U obchodu nás sám oslovil nějaký pán, jestli něco nepotřebujeme - když jsme mu řekly, co sháníme, zavolal na dalšího řidiče tricyklu a ten, že nás do půjčovny odveze. Ale když už jsme se dost vzdálily od středu města, chtěly jsme, ať nám zastaví a on, že je to ještě kousek. A kousek to byl i na naši druhou a třetí výzvu, až jsme dojeli k nějaké půjčovně, kde si jednak nepříjemná paní trvala na tom, že ji tam musíme nechat pas a že skútry musíme vrátit zase tam a není možné je nechat někde v centru. Jenže to jsme nechtěly, protože bychom musely jít daleko s batohy zpátky na bus - takto jsme to i pánovi, který nás oslovil, říkaly a tvrdil nám, že to nebude problém. Takže jsme se rozloučily, možná ani nerozloučily, protože jsme byly na řidiče naštvané a vydaly se zpět. Začal po nás hulákat, že chce zaplatit za svezení, trvala jsem na tom, že mu nic platit nebudu a že ať nás aspoň odveze zpátky do centra - on že jo, ale přihodil k ceně další peníze. I když nás vlastně tak trochu podvedl, nakonec jsme mu zaplatily a nechaly ho odjet. Zpět do centra jsme dojely opět tříkolkou. Nikdo, koho jsme se ptaly, nevěděl, kde si můžeme půjčit skútr nebo nás poslal někam daleko. Až jsme narazily na dva turisty, kteří nám řekli, že si skútr půjčili u Mc Donaldu. Vydaly jsme se tam, bylo to kousek, ale žádnou půjčovnu jsme tam neviděly. Jen tricykly a jejich řidiče a mezi nimi byl náš známý Alvin :) A hned nám ukazoval toho kamaráda, který skútry má, ale budou volné až druhý den. Tak jsme se s ním domluvily na dopoledne v 10:30 na stejném místě a šly se najíst. Už třetí nebo čtvrtý večer nás baví špejle a kopeček rýže. Po jídle jsme se vrátily zpět před Mc Donalds a domluvily si s Alvinem svezení zpět na hotel a ranní vyzvednutí.

Vůbec jsme nepočítaly s tím, že půjčení skútru může být takový problém. Ale asi veškeré půjčovny jsou u pláže Panagsama, která je tady ta, kde se ubytovává většina turistů kvůli večerní zábavě a je tu i nejvíc barů a restaurací.

Napůl s pořízenou, protože jsme myslely, že budeme mít skútr už dnes, jsme dojely zpět na ubytko, daly si s Evou skleničku rumu a šly spát.