11. den, Ella

Dnes nebyl důvod nikam spěchat a tak jsme vstávaly až kolem 7:30. Měly jsme v plánu jít ráno Ella Rock, což je další místní vrchol, ze kterého je nádherný vyhled, ale manželka majitele nám řekla, ať nechodíme, že je zamračeno a bude pršet a abychom to nechaly na odpoledne (to stejné nám řekl i místní oficír). Rozhodly jsme se tedy jít nejprve k vodopádům Rawana Falls. Hned kousek od hotelu je supermarket, kde si Lambri chtěl koupit chleba a jednoporcové máslo, ale i když včera říkali, že mají otevřeno od 7:30, v 8:05 bylo stále zavřeno. Posnídaly jsme tedy po cestě chléb, který si Lambri včera koupila ještě v Haputale (nějaký místní celozrnný, vzhledově vypadal jako kávový moučník).

Cesta k vodopádům je dlouhá 6 km a vine se údolím z Ella po hlavní silnici. Celou dobu se jde serpentinami z kopce dolů, u vodopádů jsme byly za necelou hodinku a půl. Po cestě nás z Elly doprovázeli 2 psi a vždy, když se dostali na území jiného psího gangu, stáhli ocas a před štěkajícími psy utíkali pryč. K vodopádům s námi nakonec došel jen jeden, ten druhý si asi po cestě nakonec našel kamarády. Všichni psi, kterých je tu hodně a potulují se všude po ulicích, vypadají jako jedna rasa. Liší se pouze barvou. Já si myslím, že jsou všichni jedna velká srílanská rodina. Po cestě jsme taky potkaly opičí gang asi 15 - 20 opic, který se někam vydal po cestě a kličkoval mezi vozidly. Nakonec starší opice usměrnily ty mladší kousnutím do ocasu, aby šly na kraj vozovky :-). U vodopádů jsme se zdržely jen chvíli, jsou u cesty stejně jako vodopády v Haputale, ale s tím rozdílem, že kolem nich nevede žádná stezka. Takže i když nám počasí přálo, jely jsme hned autobusem zpět do Ella. Zdržely bychom se o chvilinku déle, ale ptaly jsme se prodejce, kde stojí autobus a zrovna jeden jel a on na něj začal pískat a pokřikovat a autobus zastavil. Tak jsme do něj nasedly. Zpátky ve městě jsme byly kolem 10:30, stavily se do obchodu pro proviant - Lambri si koupila máslo, objevila tu taky čokoládový nápoj Milo, který ji chutná, a je to něco mezi naším grankem a čokoládovým nápojem, který pijeme v Řecku (tam se jmenuje Milko :-)). O kousek vedle v pekárně jsme se stavily pro chleba a vyrazily směr Ella Rock.

Ella Rock je tady v Elle další kopec, odkud je úžasný výhled - na celé údolí a taky na protější Little Adam´s peak, kde jsme byly včera. V průvodci je popisován jako velmi náročná trasa tak se Lambri toho výšlapu trochu obávala. Déšť nepřišel a podle počasí to ani nevypadalo, že by pršet začít mělo. Tras na vrchol vede podle průvodce několik - podle popisu v něm jsme se pak vracely zpátky, ale trasu tam nám poradil pracovník hotelu a oficír (ve městě stojí malý informační stánek pro turisty a pracují v něm policisté). Měly jsme jít asi 3 km po kolejích, dostat se do předchozí stanice Kithalella a odtamtud pak někde odbočit na cestičku. Naštěstí jel asi za 20 minut vlak, tak jsme se jednu zastávku svezly, lístek stál 10 Rs, což je asi
1,80 Kč. Na stanici, kde jsme vystoupily, jsme se zeptaly na cestu, ale výpravčí jen ukázal rukou směr a tvářil se, že je to přece naprosto jasné. Vydaly jsme se po kolejích ještě pár metrů a chtěly odbočit na pěšinku, která tam byla, ale začal na nás hulákat starší pán, že tam ne a posunky naznačoval, že máme jít ještě dál. Šly jsme tedy dál a pán šel pár metrů za námi. Pak na nás opět zakřičel a ukázal, že máme sejít z kolejí a pokračovat po pěšince. Pořád jsme nevěděly, jestli on jde shodou okolností stejnou cetsou, nebo nám chce ukazovat cestu, ale vzhledem k tomu, že pořád šel a jen za chůze říkal že tam ano / ne, myslely jsme, že jde třeba domů. Pěšinka se najednou rozdělovala, poslal nás tou vpravo a pak na nás opět zahulákal, že tam ne, že jdeme k někomu domů a začal opět naznačovat, ať jdeme za ním, že nás navede. Byly jsme rády, protože bychom asi trošku déle bloudily. Když jsme se konečně nějak vymotali, bylo už jasné, kudy pěšinka vede. Pán, jmenoval se Abi ale s námi stále pokračoval. Došly jsme k malému občerstvení na cestě, Lambri si dala kokos, já banán a roti se sambalem (placka z mouky a vody a sambal je červená pasta vyrobená z chilli, cibule, koření...), a vydaly se na cestu. Abi s námi pokračoval. Domlouvaly jsme se s Lambri, kolik mu za pomoc necháme. Lambri navrhovala 300, já 100. V prudkém stoupání po kamenech jsme malinko zpomalily (Abi měl na svůj věk a bosé nohy velmi rychlé tempo v každém terénu) a častěji se zastavovaly. Řekly jsme mu, že už s námi jít nemusí, že už se nemáme kam ztratit a že může jít dolů. On svou neagličtinou řekl, že půjde s námi. Po chvíli, když jsme se opět zastavily, jsme mu ale již důrazněji řekly, že dál už chodit nemá, že to zvládneme. Vytáhla jsem z kapsy 330 Rs, dávám mu je do ruky a on se na mě kouká jako na blázna... Ptaly jsme se ho, jestli je to málo nebo moc, kolik by tak chtěl, a on pořád jen na ty peníze koukal. Znova jsme se ho zeptaly kolik by teda chtěl a on, že skupina, která šla dolů, dala svému průvodci 2000 Rs. Řekly jsme mu, že on nám neřekl, že je průvodce, vůbec jsme si jej nenajaly a že nám to měl říct hned dole, že bychom s ním v žádném případě nešly. Chvíli ještě stál, koukal a pak sbalil peníze a šel dolů. 2000 Rs??? To dostal v Kandy řidič tuk-tuku za celý den co s námi jezdil. A Abi šel s námi 30 minut... Ještě předtím, než jsme se s ním rozloučily, ale našel Lambri klacek - turistickou hůlku a vytáhl mačetu a kousek toho klacku usekl. Lambri se pak bála, že si na nás po cestě zpět někde počká a tou mačetou nám bude vyhrožovat, aby z nás ty peníze dostal. Samozřejmě se nic takového nestalo, ale dolů jsme raději šly ještě s dalšími lidmi :-).

Cesta na vrchol Ella Rock nebyla nakonec nijak náročná. V závěru byl prudší stoupák, ale nic závratného. Výhled z vrcholu byl skvostný. Na cestu zpět jsme se rozhodly jít podle popisu v papírovém průvodci. Cesta k občerstvení byla stejná, ale za ním se mělo odbočit doprava. To už nám i po cestě nahoru ukazoval Abi, že tam vede pěšinka kolem malých vodopádů a pak pokračuje na železnici. Pěšinky tam byly 2. Napoprvé jsme odbočily špatně, cestička vedle nahoru k čajovým plantážím a tak jsme se po 50 m vracely. Napodruhé jsme se trefily, ale cesta byla hodně zarostlá trávou a dlouho nebylo vidět kudy vede a kde asi vyjdeme. Zastavily jsme se na místě, kde se pěšinky rozdělovaly a podle popisu v průvodci jsme byly správně. Pokračovaly jsme dál pár set metrů a opět došly k "rozcestníku" pěšinek. Naše cesta měla vést po mostě přes řeku, následně pod železničním mostem a vystoupat nahoru na koleje. Stály jsme na pahorku, pod námi pole a za nimi řeka. Jen žádný z mostů jsme neviděly. Mně se pak zdálo, že jsem za stromy zahlédla něco jako most. V průvodci bylo napsáno, že cestička vede kolem obrovského balvanu. Balvan tam byl, vydaly jsme se tedy doleva, i když cesta vedla přes políčka. Musely jsme překonat ještě jednu překážku a to přejít po 2 vedle sebe položených, úzkých bambusových kmenech přes potok. Ono by to až taková překážka nebyla, kdyby klády nebyly ve 2m výši... Lambri se bojí výšek. Vůbec nevím, co se to s ní dneska stalo, ale prošla ty 3m dlouhé kmeny bez jediného zaváhání. Ovšem bohužel se nakonec ukázalo, že vybrat si tuto cestu bylo špatné rozhodnutí. Za chvíli k nám přiběhl místní farmář a začal nás vyhánět, že jsme na farmě a velmi rozzlobeně nás hnal pryč. Snažily jsme se mu vysvětlit, že jsme se ztratily, ale zdálo se, že nemá pro naši situaci žádné pochopení. Musely jsme se tedy vrátit, opět přejít přes ty klády, ale v tu chvíli si myslím, že Lambri úplně zapomněla, že se bojí výšek. V tuto chvíli se bála jen farmáře :-). Už to vypadalo, že si to nenechá ani trošku vysvětlit a požene nás zpátky do kopce, ale i když velmi vztekle, hnal nás správným směrem. Celou dobu něco mluvil a vím, že to určitě nebylo nic hezkého. Naštěstí jsme zahlédly most přes řeku a vzápětí i železniční most. Vyšplhaly jsme na koleje a vydaly se po trati zpátky do města Ella.

V bezpečí, pryč od farmáře, jsme se rozhodly, že se zajdeme ještě podívat na krásný 9 sloupový viadukt, který je na trati, ale na opačné straně. Musely jsme se tedy vrátit do stanice Ella a z ní pokračovat ještě 2 km. Pár set metrů před železniční stanicí seděl v dřevěné budce pán, který nám sdělil, že jede vlak a že máme být opatrné a sejít z kolejí. V ruce měl 2 praporky - zelený a červený. Když vlak přijížděl, zvedl zelený praporek. Po projetí vlaku jsem se ho ptala jak daleko je to k mostu a jestli je tohle jeho práce. Těmi praporky nahrazoval semafor a ukazoval strojvedoucímu zeleným praporkem, že může jet, při zvednutém červeném prapork by musel zastavit. Ptal se jestli u nás nejezdí vlaky, říkala jsem, že jezdí, ale je to vše řízeno elektronicky semafory. Prý tu mají taky semafory, ale jen v hlavním městě Kolombu. Těch pánů s praporky jsme si všimly už při cestě vlakem - dělaly jsme si legraci, že to jsou pánové, které vyhodili od železnice a oni si z nostalgie chodí takhle hrát :-).

Jelikož dnes bylo opravdu horko, cesta začala být na tom slunci úmorná. Nicméně došly jsme k mostu, udělaly pár fotek a podle mapky, kterou jsme měly, jsme šly najít zkratku do města. Přešly jsme po viaduktu a vidím z kopce sbíhat malého chlapce. Hned spustil velmi dobrou angličtinou - odkud jsme (to se ptají všichni všech neustále), a když jsme mu na jeho otázku odpověděly kam jdeme, hned nám ukazoval zkratku. A po cestě od kolejí nahoru na kopec, kde zkratka začínala, se nás ptal na jména, a on že chodí do 9. třídy a je mu 14 let. To už mi bylo jasné, že za svou ochotu bude chtít zaplatit. Zpoza kopce vykoukla špička občerstvení a starší bratr našeho průvodce nás vítal ve své" kavárně", kde měl 4 vody :-). Vodu jsme potřebovaly, tedy i za dražší peníz jsme si jednu koupily a i náš průvodce nastavoval svou malou 14 letou dlaň a chtěl peníze. Jeho velmi milé chování bylo pryč v okamžiku, když jsme mu řekly sorry, nemáme drobné a šly jsme pryč.

Cesta k hotelu nám zabrala asi dalších 45 minut. To už jsme v tom vedru opravdu nemohly a sotva pletly nožkami. I přes nemilé okamžiky s "průvodcem", farmářem a malým "průvodcem" jsme si užily prima den. Kopce a příroda kolem jsou nádherné. Zítra ráno už se začínáme přesouvat pomalu na jih k oceánu. Zastávku si ještě uděláme v Národním parku na safari.

P.S.: Ještě se nám dneska něco povedlo :-). Když jsme čekaly na nádraží na vlak, Lambri napadlo, že bychom si mohly koupit ještě jeden lístek a odvézt si ho domů jako suvenýr. U dveří, při vstupu na nádraží stojí pán, který buď lístky při příjezdu vybírá nebo na některých nádražích je cestujícím přecvakne a pustí na nádraží - lístek si pak vezme jiný pár na nádraží, kde člověk vystoupí. Hned jsem s nápadem souhlasila a byla vybrána, že ho musím provést... Lambri se šla schovat na záchod :-). Svůj už cvaknutý lístek jsem schovala do kapsy, vyplížila se asi ne úplně zcela nenápadně z nádraží, koupila nový lístek a při vstupu ukázala ten už jednou procvaklý a byla jsem vpuštěna dovnitř. Takže máme lístek :-)! Lambri vyšla ze záchodu a úplně se smála. Je jasné, že na provedení tohoto malého podvůdku by byla nevhodná osoba, protože by se hned prozradila :-D.

P.S. 2: Píšu už já Lambri - musím se Peti omluvit... Na nádraží v Elle, hned vedle pokladny, byla krásná, nová, anglicky psaná a velmi přehledná cedule..... s řazením vagónů v jednotlivých vlacích :-).

P.S. 3: Ještě jednu věc jsme nezmínily - odpadky. Tady skoro neexistují odpadkové koše, všechno a všude se hází na zem, ve městech se to snad někdy nějak uklízí, na samotách netuším. Všude tady hoří, spíše doutnají, malé ohníčky, možná se to pálí? Nevíme. Šílené je, když sedí malý kluk v buse, dojí poměrně velké oplatky, nahne se a obal hodí ven ze dveří. Nebo hezky oblečená paní, která stojí na nástupišti, 2m od koše, a najednou začne kolem sebe rozhazovat nějaké obaly - popravdě, ani nevím, kde je vzala, ani neměla nic v rukách, ani nic nejedla.... Zvláštní. Když jsme šly v Elle na večeři, koupila jsem si cestou Milo, a cestou hledala, kam obal vyhodit. Došly jsme k restauraci, koš nikde, začala jsem tedy hledat kolem, když na mě nějaký pán postávající u restaurace zavolal, že tady. Myslela jsem, že tam je koš, ale on jen ukazoval někam na trávu, a že je to OK, že to tam mám "položit". No, neměla jsem to kam dát, tak mi nic jiného nezbylo :-(.