10. den: jak Peťa letěla jako pták (Bohol)

Peťa: Ráno jsme vstaly do slunečního dne - huráá :) V plánu jsme měly výlet na Chocolate Hills a po cestě se zastavit na pár míst.

V ceně ubytování máme i snídani, takže jsme ráno dostaly 2 toasty, vaječinu, marmeládu, máslo a meloun. Po celou dobu je k dispozici ve společenském bambusovém domku voda, rozpustná káva, čaj, banány. Vše je během dne doplňováno. Po snídani jsme nastartovaly skútry a vyrazily na cestu. Bez problému jsme přejely přes část města a pokračovaly po klidnějších cestách.

Vnitrozemím protéká řeka Loboc, která také patří mezi místní navštěvované atrakce. Zastavily jsme u místa, odkud vyplouvají výletnické lodě, na kterých je možno si dát večeři za zvuku živé hudby. V přístavu stálo asi 5 lodí, na kterých byly prostřené stoly, probíhala zvuková zkouška zpěváka, zametalo se a vše chystalo na večerní jízdu.

Dále jsme pokračovaly do Eco Adventure Park, kde nabízejí Zipline. Člověk zavěšený na laně letí 500 metrů nad roklí a řekou Loboc. Něco pro mě :) Za 400 PHP zpáteční jízda. Lambri se nad mým rozhodnutím tvářila chvíli nešťastně :) Eva si koupila lístek na sedačkovou lanovku, která taky přejížděla nad roklí. Lambri dala přednost čekání s nohami pevně na zemi :) Vyšla jsem na kopec, kde jsem si lehla na vak a s tím mě celou zavěsili na karabiny a lana. Strčili do mě a letěla jsem nad zalesněným kopcem, údolím a řekou. Moc pěkný výhled. Cesta na jednu stranu trvala asi 45 sekund. Na druhé straně se byla přistávací plocha, ale když jsem 2 metry od konce stále měla rychlost, říkala jsem si, jestli hlavou nezastavím o síť, která tam byla. Ale pak lano škublo a zastavila jsem se. Vyšla jsem asi o 15 metrů výš, kde byl start na druhou stranu. Stejný postup, šťouchnutí a letěla jsem. Dalších 45 vteřin a byla jsem zpět. Na vyhlídce stála Lambri, které jsem po cestě mávala. Eva mezitím absolvovala jízdu na lanovce, která taky vedla nad roklí tam a zpět.

Po tom všem jsme nasedly na skútry a pokračovaly v cestě k bambusovému visutému mostu. Ten byl vybudován po druhé světové válce, aby usnadnil přechod místním farmářům a přenášení věcí přes řeku. Nikdo neměl tušení, že se most v budoucnu stane takovou turistickou atrakcí. Vlastně jsou to mosty 2, pro každý směr jeden. Vše postavené z bambusu, jen původní lana byla nahrazena ocelovými. Lambri se na začátku po dvou metrech zarazila, že dál nepůjde, ale nakonec v pohodě zvládla obě cesty :)

Lambri: Od mostu jsme se vrátily zpátky na hlavní silnici a jely přes vesničky směrem k čokoládovým kopcům. V jedné, kde byl větší ruch, a nějaký trh, jsme zastavily. Zaparkovaly jsme skútry a přešly přes cestu do tržiště. Na jedné straně byly 3 stánky s hrnci, tak jsme si tam zašly vybrat. Opět nabídka vepřového se zeleninou, krevety se zeleninou, salát a pro každou porce rýže. Stánky zároveň sloužily i jako řeznictví. Na vedlejším stole byla položena část prasete, dřevěný špalek z kmene stromu na sekání masa a děvče, které karabáčem odhánělo mouchy. V pokročilejších řeznictvích mají těsně nad kusy masa větrák, který se pomalu točí a v těch ještě pokročilejších mají na lopatách větráku přivázané různé šňůrky a sáčky, které nad masem vlají a také odhánějí mouchy. Tady to byla čistě manuální práce.

Po jídle jsme šly ke stánkům s ovocem a zeleninou pro nějaké banány. Nakonec jsme si vybraly mango a paní prodejkyně nám jej nakrájela, ať si ho můžeme sníst. Doporučila nám si nejprve umýt ruce, došla pro vodu. Pak nás usadila na takových kamenných schodech a začala se vyptávat na různé věci, jako kolik stálo Petino tetování, jedno i druhé, jak dlouho jí to dělali, co dělá za práci, jak dlouho se letí od nás k nim, jak se u nás slaví narozeniny, kdy slavíme Velikonoce, kdy Vánoce, kolik nám je... :) Ještě k tomu tetování, Boonche tady hodně lidí, místních i turistů, obdivuje :) Většina k tomu dodá, že to je hezká kočička, takže Peťa musí vysvětlovat, že to je Boonch a žádná hezká a milá kočička :) No a dnes na trhu, když jsme došly ke stánku s ovocem, paní tam měly úplně malinké koťátko a pak, jak viděly Boonche, zeptaly se, jestli má Peťa ráda kočky. Peťa řekla, že ano, a paní jí začala nabízet "baby cat" za 20 pesos, což je asi 8 korun. Se smíchem jsme odmítly, ale paní se moc nesmála, a asi to myslela vážně, protože nám dala nabídku lepší - mother cat (matku kočku), taky za 20 pesos. Tak nevím :)

Paní se nás ještě zeptala, jestli jsme už ochutnávaly místní víno, když se dozvěděla, že ne, dala jedné ze svých kamarádek dvacku, ta pro něj zašla a my měly ochutnat. No a tak jsme tam seděly na schodech, a jelikož nám s Evou to moc nejelo, skončilo to tak, že si Peťa s paní podávaly skleničku a pily společně :) Prý to bylo bez alkoholu a chutnalo to jako docela jetý burčák. Do toho nám paní ještě nabídla pár banánů, zbytek, co jsme nesnědly na místě, jsme dostaly s sebou (nevím, jestli se toho paní jen nepotřebovala zbavit :) ).

Poté jsme se rozloučily, koupily vodu a pokračovaly k čoklik hills. Čokoládové kopce, kterých je v okolí rozeseto přes tisíc, jsou vysoké zhruba 40 metrů a mají tvar, jako když se z výšky sype třeba cukr nebo mouka. V období sucha jsou zbarveny do hněda a mají čokoládovou barvu, proto Chocolate Hills. My je viděly zeleno-hnědé a byly nádherné, zajímavost, která se jinde nevidí. Chvilku jsme fotily, trošku delší chvilku jsme se kochaly, mezitím pozorovaly turisty a tipovaly, kdo z nich až doma zjistí, že za ním na selfie jsou nějaké kopce :)

Po chvilce jsme se s kopci rozloučily, sešly jsme z vyhlídky dolů a pokračovaly v cestě zpět - nártouny už dnes bohužel nestihneme a ani nevíme, jestli za nimi nakonec pojedeme, pořád je to jen taková ZOO pro turisty. Cestou zpět jsme zastavili na zmrzku, kterou Peťa zahlídla cestou ke kopcům - z místní farmy, něco jako malá Čeladná :) Zmrzka byla fajn, já měla vanilku a cookies, Eva mango a vanilku a Peťa slaný karamel a jahodu. Všechny dobré, trochu málo chuťově výrazné, ale fajn.

Po osvěžení jsme už pokračovaly v cestě na hotel. Cestou jsme přistavily ještě na jídlo ve městě Baclayon, na trhu, který už ale bohužel zavíral, a tak jsme si jen koupily ovoce - mango, meloun a ananas, který nám paní hned nakrájela, s tím bychom si na hotelu moc rady nevěděly. Nasedly jsme tedy na skútry a pokračovaly dál, že snad na něco cestou narazíme, a narazily, jen co jsme ujely 30 metrů :) U pláže byla spousta stolů a místních, a asi 4 stánky s grilovanými dobrotami.

S jídlem to tady funguje (mimo restaurace) tak, že odpoledne jsou otevřeny tzv. "eatery", jídelny, nebo, jak jim říká Peťa, hrncárny. Přijdete, otevřete si všechny hrnce, které jsou na pultu, podíváte se, počicháte a řeknete si, které jídlo nebo jídla byste chtěli. Paní (většinou) jídla nandají do mističek, přinesou k tomu rýži a jíte. Pokud chcete jídlo s sebou, mističky nejprve vloží do sáčku, na sáček naloží jídlo, otočí, zavážou a tak dál, dokud nemáte vše. Jakmile je konec, všechny pytlíčky pak vloží do jednoho sáčku, vy si to vezmete, zaplatíte a jdete. Většinou jsou jídla podobná - vepřové, občas kuřecí nebo něco mořského, se zeleninou a polévka, všechny zatím kyselkavé. No a večer se potom všude rozpalují grily, vy dojdete, místo hrnců máte před sebou hromady plastových krabiček a v nich spoustu různých mas (syrových) na špejli (v každé krabičce jiné) - dostanete talíř, na něj naskládáte, na co máte chuť a za chvílí vám to obsluha donese ugrilované. Podává se taky s rýži, pokud tedy chcete (rýže se tady podává i u Mc Donalds, jak jsme si všimly přes výlohu :) ). Na špejlích je například kuřecí stehno, palička, kuřecí pařátky nebo střívka (ale moc hezky naaranžovaná :) ), vepřové maso a další věci, některé ani nevíme, co vlastně byly. Občas je k dispozici i rybka nebo zelenina. Eva si vybrala rybku, já kuřecí stehno, Peťa prso a daly jsme si ještě dvě špejle s vepřovým. Vše bylo vynikající, maso bylo marinované v takové sladké omáčce a k tomu nám dali takové mini citrónky místní, kalamansi - něco mezi limetkou a citrónem, kterým jsme si maso pokapaly. Vynikající. Paní nám donesla jídlo a na něco se zeptala, já kývla, myslela jsem, že jde o příbor, ale ona začala vytahovat rukavice, jako u nás známe na pečivo. Zavolaly jsme na ni, že rukavici nechceme, rozhlídly se kolem a zjistily, že dnes jíme rukama :) A bylo to fajn :)

Po jídle jsme už odjely, s jednou zastávkou na vodu, na hotel, kde jsme chvíli plánovaly co dál (vzhledem k počasí, které nevypadá nic moc), snědly část ovoce a dopsaly část cestopisu (už máme zase skluz :( ).